Na stáži u pana Neidermayera jsme byli současně dva a měli jsme to štěstí být prvními presenčními stážisty od počátku pandemie. Naše stáž byla tak opravdu unikátním zážitkem. Nabídla nám pohled nejen do pulsujících útrob nejdemokratičtější unijní instituce v době kovidových opatření, ale i na dopad významných milníků evropské historie.
Na stáž jsem nastoupil krátce po překvapivém zesnutí předsedy Evropského parlamentu Davida Sassoliho a následující volbě nové předsedkyně, kterou se stala Roberta Metsola z ELS. Tento vývoj již na počátku vrhl na stáž stín, který jsme se ale s kolegou v rámci morbidního optimismu rozhodli pojmout tou jedinou možnou pozitivní cestou – tedy „hej, alespoň můžeme v rámci stáže zažít něco neobvyklého!“ Každého, kdo tento postup bere jako chladně utilitární jistě potěší, že nadcházející týdny tuto možnost pomalu zadupaly do země.
Nástupové chmury jsme po nástupu začali rozptylovat psaním analýz a článků k tématům Green Dealu, především pak komisní iniciativy Fit for 55 – konkrétně tedy o přechodu na obnovitelné zdroje energie, cílech EU pro redukci CO2, a dalších oblastí na které se pan Niedermayer zaměřuje. Prvních pár týdnů jsme tak chodili na „plenárko“ poslouchat zasedání, do kantýny poobědvat, a do kanceláře pana europoslance dělat rešerše, psát, a sledovat online schůze. Vzhledem ke stále trvající pandemii byla kancelář po většinu stáže jen naše, a tak jsme se plně ponořili do fantazií evropské vrcholové politiky, koukaje na přímé přenosy z parlamentních kanálů, sedíce přímo u poslaneckého stolu, či jednou (omylem) obdivujíce europoslanecké košile. Navíc díky tomu, že se na stáže v EU většinou hlásí proevropsky smýšlející lidé, se kancelář téměř každý den stala místem mnoha emotivních diskusí. Vše bylo zase fajn.
Prvním tématem vybočujícím z každodenní tématiky energetické transformace byl ambiciózní a politické spektrum spojující Evropský plán boje proti rakovině. Jako stážisti pana Niedermayera jsme mohli zprvu sledovat projednávání plánu ve frakci ELS, kde hlavním a veskrze jediným sporným bodem byla role i příležitostného požívání alkoholu u vzniku onkologických onemocnění. Za účelem obrany evropských tradic někteří politici, shodou okolností často zastupující regiony vinic a chmelnic, důrazně žádali o přehodnocení této proti-alkoholové strategie, avšak emotivní klání věda versus vínko po práci bylo nakonec diplomaticky zakončeno a plán se přesunul do pléna. Vše se stalo ještě zajímavějším!
Druhou, tentokrát až šokující událostí narušující naší bohulibě zaběhlou rutinu byla kauza Pegasus. Izraelská společnost NSO měla se souhlasem tamní vlády prodávat zahraničním představitelům špionážní software pro mobilní telefony, který dokáže monitorovat a odposlouchávat hovory a zprávy vymezených jedinců. Že takový nástroj potlačení disentu a demokracie zneužijí autokrati se dalo předpokládat, ale že se použití zaznamená i ve státech EU… Kdo tipoval Polsko a Maďarsko, má samozřejmě pravdu, a tak se toto téma v kontextu propojilo s problematikou tamního nedodržování principů právního státu, tentokrát s ještě palčivějším a lidská práva porušujícím podnětem.
Proběhly briefingy, debaty, deklarace, rezoluce, byla oznámena komisní stanoviska a postup – celá kauza nám ukázkově přiblížila interní procesy EU institucí, větně spolupráce Evropské komise a parlamentu, podněty a zapojení Evropské rady, relevanci jednotlivých parlamentních výborů. Stáž se zkrátka jaksi rozjela a já byl v úžasu na tím, že mám možnost tohle vše z bezprostřední blízkosti sledovat. Témata byla vážná, ale nálada dobrá a opojení ze silné pozice sjednocené Evropy vysoké. Vše bylo super! No a pak… pak přišla válka.
Invaze ruských vojsk na Ukrajinu začala ve čtvrtek 24.2.2022. Tou dobou jsem se izoloval ve svém Bruselském bí-en-bí s kovidem a o začátku války jsem poprvé ten den slyšel od kolegy přes telefon.
„Jo a to víš, že Rusové napadli Ukrajinu?“ Prohodil nonšalantně spolustažer v rámci kolegodialogu.
„Hm?“ Něco jsem žvýkal a v tu chvíli se nejspíš více věnoval knedlíku.
„Rusko dnes napadlo Ukrajinu,“ kolega zopakoval, nepřekvapeně zaskočen.
Hm.
O riziku bezprostřední invaze se vědělo několik měsíců. Jako stážisté jsme měli možnost alespoň vzdáleně sledovat jednání o přeskupování ruské armády okolo ukrajinských hranic, a jedno bylo jasné – Amerika invazi čekala, Evropa ne. Pro většinu evropských politiků představovala konstantní americká varování spíše výkřiky Hollywoodských scénáristů než výsledky strategických analýz, což bylo patrné jak dle politiky členských států, tak i z posměvačných dotazů některých europoslanců zpochybňující věrohodnost amerických analytiků.
Proč by někdo teď v Evropě rozpoutával válku? Proč by někdo záměrně zpomaloval ekonomický růst, snižoval životní úroveň, devastoval HDP? Vždyť to nedává smysl! A vůbec, vy američtí analytici nám stále říkáte že bude invaze! Naposled že prý v úterý! No tak je úterý a invaze zase nikde!
Výše parafrázovaný politik měl pravdu v obou bodech. Smysl to nedává a invaze byla až ve čtvrtek.
Evropská reakce byla pomalá, ale byla. Po kovidu jsem musel na víkend do Prahy a o situaci se tak informoval dálkově, avšak díky distančním možnostem pořád rozsáhle. Klíčové slovo těchto dnů bylo „přesvědčit“. Přesvědčit členské státy o rychlém nastolení sankcí proti Putinovu Rusku. Přesvědčit Němce, aby ten svůj Nord Stream 2 alespoň pozastavili. Přesvědčit Němce, aby přijali SWIFT sankce. Přesvědčit Němce, aby poslali Ukrajincům více než jen 6 000 přileb. Francouzský prezident Macron přesvědčoval Putina aby… no to vlastně dodnes nevím. Trvalo to, ale EU se v jistém režimu sjednotila, i když stále ve strachu z možných reakcí ruského diktátora. V Evropském parlamentu to vřelo názory, výzvami a urgentními zasedáními.
Pan Niedermayer využil svou profesní oblast a soustředil se na rychlou a rozsáhlou ekonomickou reakci EU, především nastolením sankcí, jejich dalšímu rozšiřování a dalšími konkrétními strategiemi oslabování ruské měny a ekonomiky. My jsme jako stážisté tak měli možnost sledovat pana europoslance a jeho tým v plném, pro mě až nadlidském vytížení. I když mě osobně zprvu zaskočila zdánlivá apatie k humanitárnímu aspektu konfliktu, brzy jsem pochopil, že se jednalo o nastolení priorit dle expertízy pana Niedermayera, a tak vlastně z jeho pohledu o maximalizování dopadu, který on a jeho tým může ve své pozici mít. Toto zjištění pro mě bylo významnou lekcí a ovlivnilo mě jak v profesní, tak i osobní rovině.
Navzdory tomu, nebo možná právě proto, jsem se rozhodl stáž přerušit. Být stážistou v Evropském parlamentu, konkrétně pak u pana Niedermayera, pro mě samozřejmě bylo dlouho nemalou aspirací, vzhledem k situaci jsem ale cítil bezmoc. Kontaktoval jsem tak pár přátel, vyjednali jsme od AutoČako zapůjčení dodávky jen za náklady, vybrali od přátel a známých štědrou částku a vydali jsme se k ukrajinským hranicím na Slovensko a Maďarsko.
V Česku, na rozdíl od zahraničí, v té době panoval silný skepticismus k této formě pomoci, ale rozmluvit jsme si to nedali. Pan Niedermayer moji motivaci pochopil, a i když v daném momentě nemohl posoudit její účinnost, dovolil mi stáž přerušit. Nakonec jsme na tři hraniční přechody zvládli dovézt chybějící dětskou stravu a léky, ale hlavně odvézt 9 dětí, 3 dospělí a jednu kočku k rodinám na západ. Tímto bych chtěl poděkovat všem, kteří se na tom jakkoliv podíleli a i těm, co dále pomáhají! Jste skvělí!
Poslední týden mé stáže jsem byl ve štrasburském parlamentu, kde jsem po předchozí zkušenosti z hranic zoufale pochodoval ve starém vojenském svetru, snažíc se u kohokoliv alespoň na sekundu emulovat vážnost situace. Jsem téměř přesvědčen, že se tak stalo pouze jednou v jídelně, kde na mě jakýsi pán stydlivě pokoukával. Zdali to bylo kvůli palčivému uvědomění vážnosti situace či skvrně od majonézy na rukávu ví jen on.
Můj poslední týden bylo štrasburské plénum plné ukrajinských osobností, emotivních projevů o nutnosti vojenského zákroku, války, zdrženlivosti, strachu, dodávkách zbraní, dodávkách helem… pro mě to byl návrat do jiného vesmíru. Nejen, že jsme měli s kolegou možnost opět dělat tentokrát detailní výpisky ze zasedání, ale já jsem se najednou přistihl souhlasně kývajíc při projevech polských nacionalistů a estonských konzervatistů! Chtěli dělat víc, a i když jsem s jejich pojetím slova „víc“ plně nesouhlasil, i já jsem cítil pro mě bezprecedentní jednotu napříč nejen Evropou, ale i politickým spektrem.
Někteří volali po válce, jiným stačilo rozpačitě zatleskat projevu slzavých poslankyní ukrajinského parlamentu. Ať už člověk cítil a myslel si cokoliv, brzy byl čas vrátit se do Bruselu. Pak do Prahy. Pak do každodenní rutiny. A svět se točí, válčí dál.
Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kteří jste se významně podíleli na těchto zážitcích a mé resultující existenční míchanici. Člověk, (bohužel) stejně tak jako Evropská Unie, nejrychleji roste v krizi – a já si nedokážu představit lepší prostředí a skupinu lidí, co by dokázali nabídnout tolik možností, podpory a vedení jako:
Luděk Niedermayer, Zuzka Lahousse, Tereza Hager, Vilém Allo, Alena Kotrbová, Jindřich Kotrba, Mária Lexová, Gülfem Tanrikulu, Maria Eleni Pantazi Psantha, Lukas Schaupp… a mnoho dalších!
Moc Vám Všem děkuji.
Publikované články: