Proč snižování schodku bolí? Tady je vysvětlení. I s tím, proč to stojí za to
08.06.2023
1. Většina odhadů říká, že se náš strukturální schodek, který v zásadě popisuje rozdíl mezi nastavením příjmů a výdajů státního rozpočtu (a sám jen tak nezmizí), pohybuje v rozmezí 250–300 miliard. Dle platných a ekonomicky smysluplných evropských pravidel by měl klesnout na 70 miliard (1 % HDP). Pro propočet si ale dovolme ho snížit „jen“ o 150 miliard, vždyť pokles na méně než polovinu je moc hezký výsledek…
2. Jednoduše řečeno, schodek 150 miliard je totéž, jako kdyby stát každý rok poslal každému občanovi 15 000 korun, které pokryje vždy novým dluhem. To, že tříčlennou rodinu „přijde“ oprava neudržitelného stavu na desítky tisíc, pak není překvapivé.
3. Říkáte si, že by to mohl zaplatit „někdo jiný“ než „lidé“. Což bohužel nefunguje – psi a kočky daně neplatí. Myšlenka, že o 150 miliard „zkásneme“ firmy (a ne „lidi“, i když i firmy patří „lidem“), také nefunguje. Vlastníky a „stakeholdery“ (v širším pojetí ti, co jsou s firmou spojeni) jsou nejen její majitelé, ale i dodavatelé a odběratelé. Samozřejmě také zaměstnanci a stát (neb jemu platí daně a jeho občany zaměstnávají). Tedy de facto celá společnost. Pokud se příliš vysoká daň promítne do citelného poklesu ekonomické aktivity firem, nejenže stát nic navíc nevybere, ale může též zaplatit třeba nové podpory v nezaměstnanosti. Proto je prostor pro zvýšení této daně omezen, zjednodušeně řečeno, přinejmenším tím, jak „daní ostatní“ (přičemž někdo by argumentoval, že lepší „benchmark“ je nejnižší sazba srovnatelné země).
Takže většinu nákladů na odstranění problému zaplatí „lidé“. Ale není jedno, kteří a jak. V další části si pro ilustraci zaspekulujme, jací lidé musejí za snížení schodku zaplatit a co musejí zaplatit:
- Předpokládejme (což se mi zdá poměrně optimistické), že 10 miliard ze schodku odstraníme nalezením „nesmyslných“ výdajů (třeba dotací), které nevytvářejí pro společnost žádnou hodnotu a jen navyšují majetek příjemce (bez toho, aby ten vytvořil další přidanou hodnotu).
- Dále „riskneme“ (a podle mě to je bezpečné) navýšení daně z firemních zisků o 20 miliard s předpokladem, že se to neprojeví ani v ekonomické aktivitě, ani v nižším výběru daně.
- Takto jsme se skoro „bezbolestně“ dostali k tomu, že chybí již „jen“ 120 miliard.
Předpokládejme, že 50 z nich „zajistí“ další pokles výdajů státu a 70 navýšení příjmu (cíle konsolidací bývají obvykle opačné, ale výsledky právě takové). Začněme s různými typy úspor a tím, kdo a jak moc je zaplatí (bezbolestné kroky jsme už vyčerpali):
- Již na první pohled „bolí“ nejméně úspora na provozních výdajích státu typu nákupů tužek či aut. Ta postihne přímo jen jejich (domácí) dodavatele. Pokud nezhorší výkon státu (pochybuji, že to by například přesednutí dálniční policie z nakoupených drahých BMW do Škodovek způsobilo), zpomalí „jen“ mírně růst ekonomiky s dopadem do výběru daní (dodavatelé totiž svou aktivitou HDP zvyšují), dopad je jen na malý počet lidí (ale jejich ztráta může být citelná).
- Dopad na státem propuštěného člověka bude záležet na tom, jakou si najde novou práci. Vliv na ekonomiku pak bude mít to, zda zrušení jeho místa zhorší, nebo (hypoteticky) zlepší práci státu. Nejhorší dopad je, pokud skončí bývalý státní zaměstnanec „na podpoře“ a fungování státu se zhorší. Pro stát tím ke snížení plánované úspory nedojde, naopak dojde ke vzniku dalších ztrát. Ovšem toto by v žádném případě nemělo sloužit jako argument proti rušení zbytečných míst – ta by ideálně neměla vůbec vznikat. Naopak přesun lidí na lepší místa do soukromého sektoru a zrušení činnosti státu, která je nesmysluplná, je „win-win“ výsledek.
- Zdánlivě „levnou“ variantou, která se „nikoho nedotkne“, je omezení služeb či zpomalení investic státu. Ještě pomalejší stavba silnic a tratí, nebo třeba „nestavba“ jeslí na první pohled nic zásadního krátkodobě nestojí. Problém ale je, že snižuje potenciální růst ekonomiky. Jinými slovy, lidé i stát ji budou platit ve formě nižší životní úrovně v budoucnu. O jak moc, to záleží na tom, o jak efektivní výdaj šlo. Navíc nerealizace této aktivity okamžitě zpomalí růst ekonomiky a sníží výběr daní (a tedy zkomplikuje odbourání deficitu).
- Velmi podobně působí, když stát zruší dotace, které by zajistily potřebné investice nebo dostupnost služeb (které pomocí dotací třeba často pokrývá v sociální oblasti neziskový sektor). Opět by se jednalo o drahou úsporu, pokud je tedy výše dotace jen taková, aby zajistila požadovaný efekt (jinak to není produktivní výdaj).
- Poslední varianta úspor je zcela přímočará. Pokud stát třeba škrtne školkovné nebo zruší daňovou slevu na studenty, promítne se to přímo do finanční ztráty (jde o ekvivalent zvýšení daně) u lidí, kteří o tuto podporu přijdou. Jde tedy od pomyslné nuly po částku jdoucí do desítek tisíc na rodinu.
Částka 50 miliard dalších úspor se tedy rozkládá na opatření, která mají velmi rozdílný dopad na jednotlivce. Jen ekonomicky opravdu špatná varianta odložení smysluplných investic se dotkne prakticky všech podobně (krátkodobě i dlouhodobě). Lépe než propočítat průměrné dopady na jednotlivce, včetně kojenců a seniorů (každý za tyto úspory „zaplatí“ 5 tisíc), je pohled na domácnosti (ta má dle statistik průměrně 2,3 osoby – a musí tedy „zaplatit úspory“ za necelých 12 tisíc). Přímé dopady na ně podle této ilustrace mohou jít od krátkodobě malých částek přes nižší desítky tisíc (rodiny čerpají zrušené podpory) po částky ještě vyšší (ztráta práce, zrušení smysluplného kontraktu se státem pro firmy).
výšení daní (pro jednoduchost tím označme příjmy) je situace trochu jednodušší. Chceme-li touto formou „sehnat“ chybějících 70 miliard, znamená to, že každá z domácností musí do státní kasy poslat 16 tisíc navíc. Ale opět není smysluplné ani reálné, aby všichni zaplatili stejně:
- Předpokládejme (a je to rozumné), že kupříkladu nejchudších 15 % domácností neodvede navíc nic. Náklad za ně ponesou ostatní. Účet se tak zvýší na 19 tisíc za „platící“ domácnost.
- Zkusme ale naopak přenést náklad na zvýšení daní jen na nejbohatší pětinu domácností. Pak by tyto zaplatily již 80 tisíc ročně (necelých 7 tisíc měsíčně). Do hry ale v tomto případě opět vstupuje otázka, jaký podíl lidí s vysokými příjmy na stát „vyzraje“ a své danění přesune do jiné země. Jde o riziko, že stát nejen nevybere peníze navíc, ale je také otázka, o jak velký příjem od takového plátce celkem přijde.
Nesmíme zapomenout na to, že celková cílená úspora 150 miliard je dle vládních dat v rozsahu 2 % HDP, a to se nutně propíše do růstu ekonomiky. Nečekal bych, že dopad bude drastický (ale bude záležet na struktuře – třeba zvýšení daní u lidí s vysokými příjmy zbrzdí ekonomiku méně než zdanění příjmů střední třídy). Myslím, že se již prokázalo, že fantazírování o tom, že opačný směr, tedy snížení daní (ve zvolené struktuře u rušení superhrubé mzdy) ekonomiku zázračně neurychlilo. Ale jistě zde nějaký vliv bude. Takže pokud je cílem skutečně snížit schodek o 150 miliard, musí být propočtený součet opatření viditelně vyšší.
A co tím chci říct? Odbourávání neudržitelných schodků rozpočtu je pekelně drahé. Jen jejich malá část jde odstranit způsobem, který společnost ani ekonomiku de facto nebolí (což neznamená, že není třeba tuto cestu co nejvíce využít). A jen některá opatření mají malý společenský dopad (ne-li přínos): třeba odbourání výdaje (například nadměrné regulace) fakticky pomůže urychlit rozvoj ekonomiky a sníží náklad na provoz státu. Tuto část je třeba též maximalizovat, ale asi se nehledá úplně snadno (čím lépe stát funguje, tím hůře).
Realisticky odhadnuto se průměrný dopad „na rodinu“ pohybuje v řádu nízkých desítek tisíc ročně. Zjevně bude existovat řada těch, kteří budou změnami postižení relativně málo, o to víc se ale navýší dopad na ostatní. Myšlenka, že většina dopadů úspor a růstu daní se dá přenést na úzkou část společnosti, by narazila na problémy s faktickou realizací (snížení schodku o 150 miliard na úkor nejbohatších 5 % lidí vede k navýšení roční „platby státu“ o 300 tisíc pro každého z nich).
Ti, kteří dočetli až sem, si jistě položí otázku, zda „to za to stojí“. Odpověď je, že ano. A opět pomůže kalkulačka. Například náklad na financování ročního schodku 300 miliard korun je při dnešních úrocích (počítejme 4 %, což je méně než platí ČR za nový dluh dnes) 12 miliard korun. Tedy zdánlivě příjemných 1 200 korun na osobu. Ale tento se bude bez bolestivé konsolidace platit „na věky věků“, a dojde-li ke zvýšení úroků, tak samozřejmě stoupne. Po pěti letech hospodaření s takovýmto schodkem bude dluh jen z těchto let vytahovat z průměrné peněženky rodiny ročně skoro 14 tisíc na platbu úroku… A kromě toho budeme „čekat“ na to, až náklad dál zvýší potřebný „balíček“, který jednou přijít musí a který platbu znásobí.
Kvůli neodpovědné politice a také s přičiněním státní podpory ekonomiky v minulých krizích náš dluh rychle roste (má na tom podíl i pomalý růst ekonomiky). Trvalo nám od roku 1991 dlouhých 17 let, než jsme překročili 1000 miliard, zvýšení dluhu o dalších 1000 miliard pak přišlo za 12 let (rok 2020) a dalších 1000 miliard „stíháme“ za pouhé 3 roky. Při dnešních schodcích, které by zřejmě právě i kvůli nákladu na dluh rostly, by dalších 1000 miliard bylo otázkou pár let.
Letos dosažená meta 3000 miliard pak znamená roční výdaj na úroky (při dnešních úrocích) 120 miliard korun. Tedy ekvivalent toho, že by stát poslal každé domácnosti necelých 28 tisíc každý rok. Nebo jinak, prvních 120 miliard, které stát ročně vybere, nepůjde na výdaje, ale na placení za „hříchy z minula“. Mimochodem, je to zhruba tolik, kolik loni vybral státní rozpočet na celé dani z příjmu fyzických osob.
Dnes často znějící argument, že se snížením deficitu „není kam spěchat“, je proto krajně neodpovědný. Je jen odložením bolestivé korekce (čím později nastane, tím bude větší) a souhlasem s tím, že v budoucnu bude náš rozpočet zatížen větším trvalým břemenem minulých dluhů.
Není to radostný pohled a uvědomit by si to měli nejen politici, kteří naši státní kasu svými rozhodnutími do této situace dovedli, ale i voliči, kteří jejich krokům tleskali.
Bolestivé kroky, které navrhuje vláda, stále velký strukturální schodek neodbourají, jen ho sníží. Je tedy potřeba, třeba i pomaleji, v jeho odbourávání dál pokračovat. Nejen kvůli zpomalení růstu dluhu, ale i proto, abychom měli v rozpočtové politice prostor pro podporu ekonomiky v případě problémů (kterých bylo v minulých letech opravdu dost). Ustanovení pevných pravidel, která ztíží politikům navyšovat výdaje, na které nemá stát příjmy, či snižovat daně, na které neexistují úspory, představuje jednu z cest, jak riziko do budoucna snížit. Že se o tom nevede diskuse ale není dobrá zpráva.