Lex Dukovany si nezaslouží potlesk, spíše kritiku za krátkozrakost
16.09.2021
Zaslouží si tedy poslanci a poslankyně za svůj souhlas pochvalu? Za to, že se nákladného projektu nezalekli? Anebo spíše kritiku za to, že spustili něco, z čeho nás za pár let může hodně bolet hlava? Odpověď na tuto otázku nikdy nebude úplně objektivní, ale jedna věc je jasná. I pokud se nám za nějakých dvacet let podaří zprovoznit nový jaderný blok, nebude to řešit energetickou situaci (protože bude dnešním odhadem pokrývat zhruba desetinu naší spotřeby elektřiny) ani nebude pomocníkem při plnění našich klimatických závazků. Ty jsou stanovené pro rok 2030 a poté musí pokles emisí rychle pokračovat.
Jistě je pravda, že pohrdat možností získat relativně čistý, ekonomicky výhodný zdroj elektřiny, jejíž význam v dalších letech poroste, není dobrý postoj. Je však otázka, zda k tomu vede cesta přes lex Dukovany. Osobně jsem přesvědčen, že schválení zákona znamenalo chybný krok. Jde o projekt ekonomicky nevýhodný, který navíc zahrnuje neobvykle velké množství závažných rizik.
Důvody bych shrnul do tří hlavních oblastí. První představuje cena, druhou nedostatečný přenos rizika a třetí klimatické souvislosti. Zdá se mi, že prakticky ani jedné oblasti nebyla při zvažování pro a proti této cesty k jaderné elektřině věnována dostatečná pozornost. Může to mít závažné důsledky.
Drahé a nejisté
První oblast je známa asi nejvíce. Jde o to, že oba na kontinentu probíhající stavby nových jaderných bloků představují bez nadsázky finanční i logistickou katastrofu. Francouzský projekt Flamanville (jeden blok 1630 MW) odstartoval v roce 2007 s očekávanou cenou 3,3 mld. eur a plánovaným začátkem výroby elektřiny v roce 2012. Ani dnes ji reaktor nevyrábí, i když se prý jeho start (opět) blíží. Mělo by k němu dojít koncem roku 2022 (po 15 letech stavby a 10 letech zpoždění). Náklady byly podle francouzského Účetního dvora před rokem odhadnuty na 19 miliard eur (zhruba šestinásobek plánu, tedy skoro 500 miliard korun).
Velmi podobně z časového i finančního pohledu vypadá i finský projekt Olkiluoto (reaktor 1600 MW). Ten dokonce přispěl k obrovským problémům dodavatelských firem (Areva a Siemens), které nesou zřejmě většinu nákladů spojených s růstem ceny a se zpožděním (odhad ceny je nyní trojnásobný proti původní výši tři miliardy eur). Britský jaderný projekt Hinkley Point (2 × 1630 MW) začal v roce 2018 s odhadem ceny kolem 20 miliard liber (skoro 600 miliard korun). Slibuje spotřebitelům cenu elektřiny kolem 100 eur za MWh v úrovni roku 2012 plus zvýšení o inflaci (což byl donedávna násobek tržní ceny). Když diskuse o projektu začaly, odhad ceny elektřiny byl kolem 30 liber (35 eur). Dnešní odhady dokončení hovoří o roku 2026 a ceně kolem 23 miliard liber.
V podmínkách České republiky, která není s to rychle (někdy vůbec) postavit ani jednoduchou dálnici nebo „evropskou“ železnici, je naivní čekat jakkoliv lepší výsledek, mimo jiné i proto, že jaderných bloků se v západních zemích staví tak málo, že každou stavbu potkají zcela zákonitě velké porodní bolesti. Nemluvě o riziku zpřísnění norem, kterým jaderné elektrárny podléhají. Kdyby se nám tedy podařilo postavit elektrárnu zhruba tak jako těmto "předskokanům", velmi vysoká cena elektřiny (navyšovaná inflací) je nevyhnutelná. Stejně velké je riziko, že peníze skončí ve stoupě, protože někdy v budoucnu ztratí vláda nervy nad táhnoucím se, nesmírně drahým projektem.
Přitom nezávislé analýzy v mezidobí jasně ukazují, že cenová konkurenceschopnost obnovitelných zdrojů rychle roste (jak dokládá pravidelná roční studie společnosti Lazzard za rok 2020). Spolu s rostoucí dostupností úložišť elektřiny to minimálně v podmínkách ČR (velmi nízký podíl OZE na výrobě elektřiny) ukazuje jasnou výhodnost rychlého rozvoje takových zdrojů. Náš dnešní podíl jádra na výrobě (kolem třetiny) by minimálně na dekádu umožnil otázku dalšího stabilního (jaderného) zdroje odložit.
Je to podstatné, protože se zdá, že dnešní design velkých jaderných bloků díky ekonomické náročnosti není konkurenceschopný a cesta k využití stabilního a relativně čistého jádra by vedla spíše přes menší, „sériově“ vyráběné bloky, na jejichž vývoji se po celém světě pracuje. Jistě lze namítnout, že po finančním průšvihu s fotovoltaikou před více než deseti lety (způsobeném politiky a nikoliv údajnými aktivisty) nemusíme na nějakou tu korunu koukat. Je to ale logika zcela špatná, chyba se může stát, ale snad není třeba ji opakovat. Navíc jaderný blok může klidně žít půl století, a bude-li výsledkem velmi vysoká cena elektřiny, budeme se s ní potýkat velmi dlouho.
Riziko na špatném místě
Prvotní intuice premiéra Babiše, že zapojení státu do stavby jaderného bloku, stejně jako do vzniku jiných zdrojů energie, má být omezené (a zejména ne s otevřeným účtem), byla správná. Energetika již dávno není věcí státního monopolu a konkurence na trhu včetně soutěže různých technologií znamená správnou cestu. A naše země se jí vydala. Ale touha velké části politiků po „jádru“, podporovaná většinou veřejnosti, (zřejmě) donutila premiéra postoj změnit. Od tohoto rozhodnutí se pomyslná pozice daňových poplatníků v tomto stamiliardovém dobrodružství stále zhoršuje. Defektem dnešního návrhu není jen to, že stát rozhodl o státní podpoře pro předem vybranou polosoukromou firmu (což může být problém vzhledem k evropskému právu), ale hlavně to, že určená konstrukce chrání občany před velkými náklady příliš málo.
V ideálním případě by stát poskytl předem jasně definovanou podporu transparentně vybrané soukromé firmě a tím by omezil své riziko (i když ne úplně, neboť by zřejmě nesl náklad na zdražení, které způsobí jeho nepředvídatelné akce, třeba změny pravidel). Riziko, že podpora nebude stačit anebo vzniknou problémy s dodavateli (finský problém není jediný, na jiné stavbě zbrankrotoval americký Westinghouse), totiž nese investor. Ale u nás je jím firma ČEZ, většinově vlastněná státem. Pokud bude ona na stavbě krvácet, dotkne se to nejen státního rozpočtu (ČEZ nebude mít na dividendy), ale poklesne tím i majetek státu (poklesem hodnoty firmy).
Vládou určená struktura transakce je tedy pro občany nevýhodná nejen proto, že v ceně budou platit též zisk, který si ČEZ bude na investici i provozu účtovat (a jeho část půjde jeho soukromým vlastníkům), ale hlavně proto, že zajišťuje velmi malou ochranu daňových poplatníků pro případy, že se náklad na stavbu zvýší. O rozsahu tohoto rizika přitom jasně mluví finský i francouzský příklad. Nejde o desítky procent navýšení ceny, ale o její násobky.
Z finančního hlediska čistší alternativou by bylo buďto plné vlastnictví projektu státem (to zní při našich zkušenostech se státními firmami jako hrůzostrašná možnost), tedy cesta, kterou zřejmě zvolil Viktor Orbán ve svém velmi podivném projektu ruské jaderné elektrárny v Maďarsku, anebo naopak volba soukromého investora, který není se státem spojen (jako v UK). Samozřejmě plně soukromý projekt bez státní podpory (finský projekt je díky specifické situaci příkladem) by byl z tohoto pohledu nejlepší, ale je zjevně zcela nereálný kvůli zmíněným problémům jaderných elektráren na Západě, vysoké ceně a riziku.
Připomenout je třeba i to, že vyřešeno není u nás ani dlouhodobé uložení vyhořelého paliva. Kolem toho, zda peníze na k tomu určeném účtě budou na stavbu a provoz projektu s cenovkou nad 100 miliard (vysoké jsou nejen náklady na stavbu, ale i na provoz) stačit, se u nás diskuse nevede.
Voda, voda a voda
Je pozoruhodné, jak málo pozornosti je při přípravě českých jaderných bloků věnováno fenoménu, který je jinak v centru pozornosti – suchu. V tiskové zprávě JE Dukovany (2020) stojí v úvodu, že elektrárna potřebovala jen 54 400 m3 vody. To zní skvěle, jedná se o spotřebu necelých 1650 průměrných Čechů (v roce 2020 jsme spotřebovali skoro 90 litrů na občana za den), tedy obyvatele jedné větší vesnice. Až dále v textu vyčteme, že to je účet jen za vodu pitnou, zatímco celková spotřeba vody je 55 000 000 m3, tedy tisíckrát víc. To je třikrát tolik, co spotřebují všichni obyvatelé Kraje Vysočina. Pokud lze věřit datům z Wikipedie, spotřeba elektrárny činí až čtvrtinu průtoku řeky Jihlavy, která elektrárnu zásobuje (její průměrný průtok je uveden kolem 6 m3). Část vody zřejmě elektrárna do řeky vrací, ale většina se změní v páru.
Logiku má provozovat jaderné bloky tak dlouho, dokud budou bezpečné a ekonomické. Lze tedy předpokládat, že pokud by se vládní plán poměrně rychlé stavby nového bloku navzdory zpožděním u dnešních evropských projektů zázrakem naplnil, fungoval by nový blok v souběhu s bloky stávajícími (2040 MW) nebo jejich částí. Pokud by běžely všechny bloky zároveň a nový by potřeboval vodu proporčně ke svému výkonu, musela by řeka Jihlava poskytnout o více než polovinu vody více než nyní (celkem zhruba dvakrát tolik, kolik vody spotřebují obyvatelé Jihomoravského kraje). Pokud by fungovaly jen dva staré bloky, bylo by třeba vody podobné množství jako nyní. Několik let stará analýza dostupnosti vody pro chlazení vedla k omezení velikosti plánovaného bloku na 1200 MW (což je nemalá komplikace v projektu, neb většina firem dodává bloky větší – a asi se to odrazí ve vyšší ceně na MW výkonu). Vyvstávají otázky, jak silné je přesvědčení o tom, že pro bezpečný provoz zcela zásadní dostatek vody zůstane zachován a zda stavba nového bloku nejde proti ekonomické racionalitě využívání bloků stávajících. Je to zřejmě důležitá otázka, neboť například při nedávné evropské diskusi na téma „zelenost jádra“ padl argument, že dostupnost vody je zásadním předpokladem pro bezpečnost jaderné energie, přičemž elektrárny stojící na pobřeží s tím nemají problém.
Není žádným tajemstvím, že žádné naše řeky nejsou veletoky, a tím spíše to platí pro Jihlavu (Dukovany) nebo Vltavu u Týna (Temelín). Vzhledem k tomu, že co nejdelší provoz JE je zásadním předpokladem pro snížení nákladů na jejich elektřinu, je nutnou podmínkou pro smysluplnou stavbu silný předpoklad, že v řekách na určeném místě bude dost vody jak pro zachování života v řece samotné, tak pro postupně vysychající krajinu, jiné hospodářské účely, a navíc na provoz JE – a to vše za nějakých sedmdesát let. O přesných dopadech postupující změny klimatu za tak dlouhou dobu můžeme dnes jen spekulovat, ovšem klimatická změna nabývá na síle a vysušování krajiny je realitou již nyní.
Proto několik let staré posouzení, které vedlo k požadavku na menší výkon plánovaného reaktoru, nemusí být vzhledem k dynamice klimatických změn dostatečné. A to, že je kolem tohoto zásadního tématu ticho, není úplně dobrá zpráva.
Je naším (ne)dobrým zvykem vinit ze svých chyb jiné (obvyklým favoritem je EU). Proto třeba za nezvládnutý solární boom neviníme vládu a parlament, které velmi nákladně pod tlakem lobby selhaly. V případě stavby jaderného bloku je to ale jen na nás. Otázka volby energetického mixu je v EU plně v rukou států a ty zjevně budou volit odlišné přístupy. Jaderná možnost je tedy u nás samozřejmě ve hře. Jen musíme počítat s tím, že peníze EU, poskytnuté z nemalé části zeměmi, které jádro nepodporují, nám s tím nepomohou. Je to opravdu zcela na nás. Proto není zjevné podcenění mnohých faktorů dnešního projektu nového reaktoru v Dukovanech již na samotném začátku vůbec dobrou zprávou…