Kvůli bídné debatě o euru už dvacet let přešlapujeme na místě
26.01.2024
Dvě z nich stojí za pozornost. První je reakce Jana Bureše, šéfekonoma Patria Finance, kterou uveřejnily začátkem ledna Hospodářské noviny. Druhou pak efektní číselná ekvilibristika odborového předáka Josefa Středuly s údajnými stamiliardovými náklady přijetí eura v pořadu České televize Otázky Václava Moravce.
Text ekonoma Jana Bureše na úvod sice připouští, že se prezident Pavel opírá o „několik“ argumentů, které mu dávají za pravdu, většinově se ale zabývá naopak těmi, které podle něj mluví proti zavedení eura. Prvním z nich je „nedokončený proces cenové a mzdové konvergence“. Šéfekonom Patrie uvádí tento argument bez jakýchkoliv čísel, a tudíž není jasné, za jakých okolností by považoval proces za „ukončený“. A proto stojí za to se na data podívat.
V roce 2007, kdy první z nových zemí – Slovinsko – vstoupila do eurozóny, činila naše cenová úroveň jen 65 procent průměru EU (slovinská byla na 79,8 procenta). Byla to pátá nejnižší hladina cen ze třinácti nových zemí. V roce 2022 byla naše cenová úroveň naopak pátá nejvyšší (opět z uvedených zemí) a činila 80,7 procenta. Mezitím do eurozóny vstoupilo osm ze 13 sledovaných zemí a na vstup se připravuje i Bulharsko.
Všechny kromě jediné z těchto zemí přijaly euro s nižší cenovou hladinou, tedy s „menším pokrokem v konvergenci“. Výjimkou byl Kypr. Zdá se, že pohled na to, co je „dostatečná“ a naopak „nedostatečná“ úroveň konvergence pro přijetí eura, se tedy různí.
Nechci otvírat debatu, jak moc je „nominální“ proměnná typu úrovně cen pro možnost zafixovat (i nevratně) kurz relevantní, ale kurzová politika řady nových zemí unie i při nízké úrovni cen na fixním kurzu úspěšně stála. Stejně tak na něj sází některé země na Balkáně, ač mají výrazně nižší cenovou hladinu. A poměrně úspěšně. Pro „udržitelnost“ tohoto aranžmá totiž hraje kvalitní fiskální politika či pružný pracovní trh větší roli než procenta cenové hladiny.
Překáží nám průmysl?
Druhý z argumentů je „nadměrný podíl průmyslu“, který vede k tomu, že strukturálně jsme více podobní Německu než průměru eurozóny.
To je pravda. Jen není jasné, co z toho autor vyvozuje. Míní tím snad, že naše exportně orientovaná ekonomika, kde šest našich největších vývozních trhů zahrnuje jedinou zemi neplatící eurem (Polsko), má „čekat“ na deindustrializaci, aby se připojila do klubu dvaceti unijních zemí platících eurem (plus dvou dalších s de facto pevným kurzem)?
Myslím, že náš zájem je spíše průmysl restrukturalizovat a zajistit jeho konkurenceschopnost, nikoliv cílit na jeho redukci. Mimochodem, poklesu průmyslu může právě nepřijetí eura „dopomoci“, neboť většině firem komplikuje život, a navíc, zdá se, „nepodporuje“ příliv některých investic, které hledají své místo spíše v eurozóně.
Opět je tedy na stole otázka relevance argumentu o rozdílné struktuře ekonomiky. Není totiž jasné, proč je euro dobrou volbou pro poměrně průmyslové Slovensko a Slovinsko, stejně tak jako pro země, jako je Kypr, kde je podíl průmyslu naopak velmi malý.
Šéf odborů Josef Středula naopak vsadil na argument, který do veřejné diskuse vnesl Andrej Babiš a jeho hnutí ANO a Česká národní banka. Jde o to, že se vstupem do eurozóny je spojeno navýšení vkladu do kapitálu Evropské centrální banky (ECB) a vstup do evropského krizového fondu (ESM).
Jde opravdu o mnoho miliard, které by zřejmě pan Středula doporučil „ušetřit“ (a jistě má desítky nápadů, jak je obratem utratit). Ale lépe demonstrovat své vlastní, zcela zásadní nepochopení toho, co je Evropská unie, které jsme už dvacet let plnohodnotným členem, a jak funguje svět státních financí, snad ani nemohl.
Vklad do kapitálu ECB (ale i ESM) není výdaj, ale investice a není pak to stejné jako třeba výdaj na mzdy (a nevstupuje do propočtu deficitu, přinejmenším u kapitálu ECB). U ECB je spojen s podílem na zisku (zisk samotné ECB se obvykle pohybuje nad 1 mld. eur) a stejně tak je hodnota vkladu u ESM navyšována výnosy. Kapitál ECB složí ČNB z devizových rezerv, které dosahují dnes částky skoro 3300 mld. korun. Portugalsko, země podobné velikosti, do kapitálu ECB vložila 200 mil. eur, tedy pět miliard korun. To dělá 0,15 procenta dnešních devizových rezerv.
Ještě smutnější, a navíc číselně chybný je argument o příspěvku do fondu ESM (u kterého Portugalsko splatilo 2 mld. eur, tedy 50 miliard korun, a jen v případě, že by se Evropské centrální bance nedostávalo peněz na řešení krize, může požadovat navýšení zhruba na osminásobek). Zde je argumentace šéfa odborů Středuly dosti překvapující: kdo jiný než právě jejich zástupce by měl chtít ochránit „lidi“ před možnými krizemi, které může vládní politika (nebo nepříznivé okolnosti) vyvolat. Těmito krizemi jsou totiž obvykle nejvíce postiženi lidé s nižšími příjmy, za které odboráři často a rádi mluví.
Fond má důležitou ekonomickou roli a v případě „velké havárie“ pomůže ochránit občany zemí, ve kterých k ní došlo. Samozřejmě za podmínky provedení reforem, které jsou třeba. Ti, kteří takovou havárii způsobí, jsou obvykle dávno „pryč“, když občané dané země zůstávají těmi, kteří nesou všechny náklady. A jak ukazuje příklad Řecka, i u vážné krize se peníze s úroky vrátí.
Stejně tak má evropský krizový fond za cíl ochránit hospodářství unie od šoku, který by kolaps ekonomiky jednoho jejího člena způsobil ostatním. Mimoto obdobnou roli může fond ze stejných důvodů sehrát i v případě velké finanční krize, kdy zajistí likviditu „krizového fondu“ SRF. Vstupem do ESM získá naše země nejen přístup k podpoře „v případě havárie“, ale též právo spolurozhodovat, jak eventuální podpora zemí v problémech bude vypadat.
Zatímco pan Středula vidí peníze vložené do ESM zjevně jako neužitečný náklad, já je vidím jako smysluplnou investici do podpory stability EU, jejíž občané nám mimo jiné na podporu naší ekonomiky ročně posílají až stovky miliard korun.
Smutná „česká pravda“
Není úplně fér kritizovat autory, kteří „jen“ přejali již skoro 20 let platnou logiku analytického materiálu centrální banky, ze kterého se postupně stalo politické alibi pro neustálé odkládání rozhodnutí o zahájení cesty k přijetí eura (v prvém případě), a v případě druhém zneužívají a zkreslují čísla, kterým evidentně nerozumí. A dělají to stejně jako před nimi spousta jiných.
Ale toto nepochopení čísel a agitace za „českou europravdu“ musí mít nějaké meze. Když šéfekonom renomované finanční instituce uvádí, že naše země má před sebou „spoustu důležitých úkolů“, které musí splnit, chce‑li se vrátit na dráhu rychlého a udržitelného růstu (a to jistě chce), ale „úkolů je mnoho“ a cesta k euru by nás mohla „vyčerpat“ nebo „odvést od nich pozornost“, zůstává nad tím rozum stát. A stejně tak když si odborářský boss nevšimne, že jedním z důsledků měnové politiky naší centrální banky je (dnes aktuálně) více než 400miliardová kumulovaná ztráta, jejíž většina by v případě vstupu do eurozóny nevznikla (neboť její velká část souvisí s realizací měnové politiky).
Pokud by i Česká národní banka měla zisk, jako je v eurozóně obvyklé (stačí se podívat třeba na ziskovost rakouské centrální banky či zmíněné ECB), tak by zákonný odvod z něj posiloval příjmy státního rozpočtu o docela relevantní částky.
Ať tak či onak, takto bídně bohužel dnes vypadá česká antieuro diskuse. Diskuse, která již dvacet let vede k přešlapování na bodu nula. A je tedy ve stavu, který prezident oprávněně v projevu kritizoval. Není pochyb, že naší zemi fakticky nic nebrání, aby svou cestu k euru zahájila. Tedy nepočítám‑li neochotu politiků toto rozhodnutí učinit a obhájit ho před občany.
Schovávat nedostatek odvahy pro toto ekonomicky prospěšné rozhodnutí za pojmy typu „nedokončená konvergence“, „strukturální odlišnosti“ nebo „stamiliardové náklady přijetí eura“ nejen při bližším pohledu neobstojí, ale je navíc poněkud nedůstojné.
Autor je ekonom a poslanec Evropského parlamentu a bývalý viceguvernér České národní banky
Pokud by i Česká národní banka měla zisk, jako je v eurozóně obvyklé, tak by zákonný odvod z něj posiloval příjmy státního rozpočtu o docela relevantní částky.