Inflační epizoda navíc ukázala, že naše nezávislá měnová politika není s to vysokou inflaci odvrátit. Vysoká inflace nás nezasáhla méně než většinu zemí platících eurem, spíš více. A neměli bychom zapomínat, že existují i další náklady „neeura“, které jsou pouze méně viditelné.Ambice reformy krizového managementu u bank není nic menšího než snaha snížit riziko, že za krachy bank zaplatí přímo (státní pomocí) či nepřímo (ekonomickou krizí) všichni občané a firmy. Vznikne systém, ve kterém banky, u nichž není vhodná likvidace, budou kombinací „nestátních peněz“ restrukturalizovány nebo dojde k převedení klientů, aktiv a pasiv do bank jiných. Podporu takovýchto operací, pokud budou ekonomicky smysluplné, zajistí jak mobilizace zdrojů v samotné bance, tak prostředky z pojištění vkladů (pokud je to pro ně výhodné) či k tomu určený fond.
Jde o technicky i politicky velmi složitá rozhodnutí, která by unie měla rychle přijmout. Opak by znamenal, že promeškáme možnost posílit naši společnou ekonomiku a omezit rizika. U části těchto rozhodnutí máme plné právo na spolurozhodování, ale fakticky, a docela logicky, probíhají klíčová jednání bez nás (navíc váha, jakou dnes země mimo euro v unii mají, je nízká). Roli hraje i to, že náš pohled na různé společné mechanismy eurozóny diktovaly postoje lidí, jako je bývalý premiér. Ten označoval za výhodu, že v nich zapojeni nejsme. Navíc, i postoj podstatné části dnešní vlády je k euru velmi silně skeptický. I proto by asi náš příspěvek do diskuse moc partnerů neocenilo.
Z tohoto pohledu „logicky“ (dle mého soudu chybně) naše země trvá i na tom, že není součástí bankovní unie (kam bychom mohli vstoupit bez ohledu na naše rozpočtové trable), a tak se jí část mechanismů netýká. To stejné platí i u fiskálních pravidel, kde jsou podmínky pro země eurozóny přísnější. A samozřejmě, náš hlas ve věci digitálního eura asi též nebude v diskusi určující. Ve výsledku neeuro znamená i to, že přijdeme o možnost zavést nástroj, který drží krok s 21. stoletím – vytvářet dočasnou digitální korunu nedává valný smysl.
Samozřejmě, můžeme si vytvořit vlastní robustní fiskální pravidla – což návrh komise do jisté míry předjímá –, ale asi ne náhodou se to u nás nestalo. Můžeme se též přesvědčovat, že zvládáme lépe dohled nad bankami, než je tomu obvyklé ve zbytku unie. A ignorovat hypotézu, že neúčast v bankovní unii je jedním z faktorů působících méně konkurence a dražší služby. I o tom by měla být debata, ale není. A můžeme žít dál i s papírovými penězi i prohlubující se ztrátou centrální banky. Není to konec světa, jsou i jiné politiky, které rozhodují o konkurenceschopnosti ekonomiky. A můžeme si též nalhávat, že o budoucím směřování eurozóny plně rozhodujeme. Nebo tvrdit, že nevadí, že to tak není. Co ale nechápu – proč to děláme? A tak velmi na tom trváme.
Do revize programového prohlášení vlády se dostala věta, že vláda „prověří přínosy a rizika vstupu ČR do ERMII z pohledu veřejných financí a celé ekonomiky“. Není třeba připomínat, že rozhodnutí této vlády o vstupu (jen do ERM2, tedy zatím ne eurozóny) by otevřelo prostor pro příští vlády – v rámci jejího mandátu – euro zavést. Je moc důležité, aby tato diskuse kvalitně a odborně proběhla.
Naše země si nemůže dovolit, abychom vědomě a dlouhodobě podvazovali její rozvoj. Bohužel se to ale děje.