Big_loader_ajax

Budoucnost DPH

01.02.2018

Evropské země debatují o budoucnosti daně z přidané hodnoty. Je jasné, že bude těžké nalézt shodu všech členských států. Ukázala to i konference na VŠE v Praze, na níž se sešli odborníci na daňovou problematiku a podvody s DPH.
Evropská unie hledá lepší systém daně z přidané hodnoty. Vede ji k tomu zejména 150 miliard eur nevybrané DPH, které následně chybí ve veřejných rozpočtech. První změny navrhované v takzvaném VAT Action plánu by měly odstartovat už od roku 2019, od základu nový systém je ohlášen na rok 2022. O dalších plánech diskutovali minulý týden účastníci VAT Fóra 2018 na pražské Vysoké škole ekonomické. 
Konferenci zorganizovala VŠE ve spolupráci s Komorou daňových poradců ČR. Pozvala na ni zástupce české i zahraniční odborné veřejnosti a také vedoucí oddělení pro DPH při Evropské komisi Marii Elenu Scoppiovou. Ta se účastnila jednoho z diskusních panelů, ve kterém prezentovala návrhy Evropské komise. Od zástupců ministerstva financí a Komory daňových poradců se na ni snesla kritika. Následná dusná atmosféra tohoto diskusního panelu návštěvníkům barvitě ilustrovala stav debaty, ve které zatím v Evropě nepanuje jednoznačná shoda. 

Reverse charge vs. one stop shop 
„Skulinky v daňových zákonech začaly ohrožovat daňovou stabilitu zemí, kde se uskutečňovaly podvody,“ uvedl například europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer. Následná debata však ukázala, jak těžké bude nalézt společnou řeč zemí EU, které je potřeba k rozhodnutí o budoucí podobě DPH. Zatímco česká strana prosazuje systém přenesení daňové povinnosti na odběratele, tzv. všeobecný reverse charge, Brusel vidí budoucnost v režimu zvaném one stop shop. Oba systémy se přitom vzájemně vylučují, každý je založen na opačném principu, byť je jejich účel stejný: zamezení daňovým podvodům nebo alespoň jejich ztížení. 

Při současném sytému DPH vypadá daňový podvod tak, že v řetězci obchodních firem je jedna, která zaplatí zahraničnímu dodavateli za zboží cenu bez DPH, další firmě v řadě však už účtuje cenu včetně daně. Obchodník by ji měl následně odvést do státní pokladny, pokud je však v roli takzvaného bílého koně neboli missing tradera, s penězi zmizí, aby se posléze objevil jinde pod zcela novou obchodní identitou. 

Jednou z cest, jak tomu zabránit, je zmíněný systém one stop shop. Spočívá v tom, že přeshraniční dodávky přestanou být osvobozeny od DPH. Od začátku se tak účtují všechny ceny včetně této daně. V řetězci se tak nevyskytuje nikdo, kdo by platil cenu bez DPH a přitom zákazníkům naúčtoval daň, se kterou se následně vypaří. V českou stranou prosazovaném režimu reverse charge se naopak DPH přirazí k ceně až v poslednímu článku řetězce, tedy při prodeji zboží konečnému uživateli, kterým je obvykle zákazník v kamenném obchodě. Česká republika už reverse charge zavedla na některé komodity, například kovový šrot nebo služby mobilních operátorů, a výsledky ve výběru daní jsou takové, že by ministerstvo financí nejraději zavedlo tento systém daně z přidané hodnoty úplně na vše. 

Odpůrci tohoto modelu poukazují, že zmíněný poslední článek v řetězci, maloobchod, má stále možnost být daňovým podvodníkem, a tak se riziko úniku zcela neeliminuje. Odbornice na DPH Hana Zídková z VŠE je však přesvědčena, že u maloobchodů tak velké riziko nehrozí. Proto podle ní tento argument není příliš relevantní. „U karuselových podvodů je příležitost založit firmu a nechat ji zmizet daleko větší, kdežto maloobchodník, který prodává fyzicky konečnému zákazníkovi, to nemá se zmizením tak jednoduché,“ říká Zídková. 

I one stop shop však najde své kritiky, kteří upozorňují na to, že systém vyžaduje přesuny peněz mezi úřady zúčastněných zemí. Exportéři by proto museli znát sazby DPH ve všech zemích, kam vyvážejí zboží, aby věděli, jakou DPH mají zahraničním odběratelům účtovat. „Například dodavatel z Německa by u dodávky do ČR uplatnil českou daň. On by tu daň odvedl přes takzvaný one stop shop, tj. pověřený finanční úřad v Německu. Německý dodavatel by si musel zjistit, jaká je v ČR daň, a tu by rovnou uvedl na faktuře. Český odběratel by potom měl nárok na odpočet stejně, jako kdyby to koupil z Česka,“ popisuje Zídková. 
 
Jak návrh one stop shopu, tak návrh reverse charge jsou v Evropské unii na stole. Evropská komise však podle Marie Eleny Scoppiové systém reverse charge jako konečné řešení nepodporuje, právě kvůli riziku úniků v posledním článku řetězce – maloobchodech. I proto je pravděpodobně návrh na všeobecný reverse charge, jehož horlivým dlouholetým zastáncem je například český premiér Andrej Babiš, značně okleštěn. 
V budoucnu by se mohly tohoto režimu zúčastnit pouze státy, které mají vysokou mezeru ve výběru DPH a u nichž je alespoň čtvrtina této mezery tvořena karuselovými podvody. Podle Karoline Spiesové z Ekonomické univerzity Vídeň by do těchto kritérií spadalo pouze Česko a Slovensko. Rakousko je sice také zastáncem tohoto systému, avšak stanoveným kritériím zdaleka nevyhovuje. Reverse charge by navíc mělo být časově omezeno do poloviny roku 2022, tedy zhruba do doby, kdy se má zavádět režim s one stop shopy. 

Takzvaná mezera ve výběru DPH ovšem nepochází pouze ze sofistikovaných podvodů v podobě systematického zneužívání zákona. „Jsou to i bankroty, chyby v účetnictví a podobně. Karuselový podvod není to jediné, co způsobuje mezeru ve výběru DPH,“ potvrdil Grzegorz Poniatowski, ředitel Fiscal Policy Studies v CASE (Institut provádějící odhady mezery DPH pro Evropskou komisi). 
Novela směrnice o DPH z října loňského roku proto obsahuje dva základní okruhy. První tvoří takzvané quick fixes, což jsou rychlá opatření, která mají pomoci členským státům při řešení různých nesrovnalostí. „To jsou pravidla, která nemění systém, ale upřesňují některé postupy. Členské státy včetně Česka quick fixes vítají,“ říká Zídková. Druhou oblast pak tvoří zmíněný systém one stop shop, který preferují některé země EU. 

Od daně z obratu k DPH 
Cesta k dočasnému systému daně z přidané hodnoty, ve kterém se v současnosti EU nachází, započala už v padesátých letech minulého století, když se unie teprve rodila. Evropské společenství bylo založené mimo jiné na společném trhu členských zemí. Už v roce 1957 bylo rozhodnuto, že harmonizaci v daňové oblasti podléhají především nepřímé daně. 

Tento přístup v zásadě platí až do současnosti, kdy nepřímé daně jako DPH či spotřební daň jsou harmonizovány, ale v oblasti přímých daní, jako je daň z příjmů či daň z nemovitosti, má EU značně svázané ruce. 
V době počínající integrace evropských států však většina zemí stále používala systém daně z obratu, v níž se mnohdy daň odváděla z každého prodeje. To znamenalo, že ze zboží, které bylo prodáno přes více mezičlánků od výrobce ke konečnému zákazníkovi, byla odvedena větší daň. Státy se proto snažily vytvořit systém, u kterého by všechno zboží a služby byly zdaněny stejně bez ohledu na délku prodejního řetězce. Ve Francii se už od roku 1954 aplikovala místo daně z obratu právě daň z přidané hodnoty, která se pro tuto roli hodila. Evropská komise se proto po dlouhých diskusích a analýzách rozhodla harmonizovat systém obecné nepřímé daně právě směrem k DPH. Od roku 1970 tak začaly státy postupně implementovat tento jednotný systém do svých daňových řádů. Všechny země, které chtějí do unie nově přistoupit, taktéž musí mít svůj daňový řád s evropskými směrnicemi v souladu. 

Systém DPH se v průběhu let postupně upravoval až do dnešní podoby desítkami novel směrnice o DPH. Brusel tento systém dodnes označuje za přechodný, protože se do velké míry zakládá stále na směrnici z roku 1977. Cestu k definitivnímu režimu DPH nastínila Evropská komise už v roce 2016. Tento plán je nyní postupně naplňován návrhy EK z října loňského roku a letošního ledna. 
Autor článku : Martin Ťopek, Sandro Elčić
Zdroj : Hospodářské noviny