Evropa proti Americe
23.11.2023
Silná Amerika
Již první intuitivní pohled naznačuje, že srovnání nebude pro nás úplně optimistické. Spojené státy jsou totiž úspěšné v některých klíčových oblastech, které výrazně prosperitu ekonomiky ovlivňují. Zjevné to je hlavně u tří. První jsou digitální technologie. Není pochyb, že USA či lépe jejich lidé a firmy našli efektivní cestu, jak vytěžit moderní technologie k vytváření zisků a tržního postavení. Firmy, jako je Google či Facebook, nejen dominují svým tržním segmentům, ale vytváří takovou ekonomickou sílu, která dále posiluje jejich pozici pomocí výzkumu, akvizic či ostrých obchodních praktik. Což jejich dominanci posiluje.
Ačkoliv je případ Applu a Amazonu a dalších méně výrazný, i to jsou firmy, které nemají v Evropě a do jisté míry též ve světě obdobu. Druhou oblastí, jen málo vzdálenou, je americká efektivita ve vědě a výzkumu. Ekonomika USA je schopna nejen efektivně využívat vědecké výsledky, ale též generovat nejkvalitnější světový výzkum. Pohled do tabulek nejlepších světových univerzit a „migrace“ nejlepších studentů směrem do USA mluví jasně. Navíc jde ve velké části o soukromě financovaný výzkum, který se nedělá „pro výzkum“, ale jeho výsledky vedou ke konkrétním přínosům pro tamní ekonomiku. A návaznost na tamní firmy je dalším faktorem, který tento výsledek umocňuje. Do třetice, USA těží ze svého pracovního trhu a migrace. Ač je nelegální migrace (což je obrovský a sociálně bolestivý fenomén nejen v USA) velké politické téma, tamní ekonomika ji masivně využívá. Dokonce i nelegální migranti hrají zásadní roli na pracovním trhu (neb si musí zajistit obživu, sociální systém je v USA slabší než v Evropě) a tím poskytují (ač morálně problematickou) nabídku pracovní síly s nízkou mzdou. Ta zajišťuje velký rozsah služeb, jejichž cena je pro nemalou část Američanů dostupná. Posiluje to ekonomiku a dostává to USA do jiné demografické situace (pro růst příznivější), než jaké čelí Evropa a další část „Západu“ (třeba Japonsko). Tyto faktory naznačují, že si USA z pohledu růstu ekonomiky, který, zjednodušeně řečeno, je dán produktivitou a pracovní silou, stojí dobře. Do rovnice lze ještě přidat velkou dostupnost půdy v USA (na velké části území) a zásobu surovin, včetně strategicky důležitých energií. Jistě, lze namítnout, že i Evropa má co nabídnout. Třeba kvalita infrastruktury je obvykle o hodně vyšší, což se týká i dnes velmi důležité energetiky. Sociální prostupnost (šance pro děti z chudších rodin) je v Evropě obvykle vyšší, což skýtá šanci na efektivnější využití pracovní síly. V neposlední řadě, většina průzkumů viditelně favorizuje kvalitu života v Evropě proti USA (kde k dosažení vysoké životní úrovně je třeba opravdu vysoký příjem).
Leckoho napadne, zda Evropa není kontinentem minulosti a USA lépe „fungují“ v 21. století (a ostatní, třeba v Asii, se jimi inspirují). Proti tomu lze namítnout, že Evropa je lépe připravena na potřebnou změnu směrem k udržitelnosti. Jednak tímto směrem jde již de facto desetiletí (systém emisních povolenek vznikl již v roce 2005) a absence velkých zásob surovin Evropany nutí více spoléhat na nové, čisté zdroje energií. Protichůdné postřehy tak ilustrují, že takto vedená diskuse hypotézu z úvodu textu těžko potvrdí, nebo vyvrátí.
A teď data
Když dojmologie selhává, tak nezbývá než prozkoumat data. Jako nejvhodnější se jeví vyjít z často užívané „náhrady“ za životní úroveň, tedy HDP na hlavu v paritě kupní síly. Porovnání dat za rok 2022 ukazuje, že všechny země jako Německo, Česko či celé eurozóna za USA v ekonomické úrovni viditelně zaostávají.
Navíc, USA si ale vedou dobře i z hlediska růstu. Od roku 2000 rostly výrazně rychleji než eurozóna (růst o 29 procent v USA vs. necelých 21 procent u eurozóny). Trochu jiný je výsledek srovnání po zemích. Samozřejmě že růstu USA jsme „utekli“ my (67 procent zahrnuje zmíněné dohánění), ale také Švédsko (35 procent) a těsně i Austrálie (30 procent). Německo skončilo poraženo, ale s lepším výsledkem než eurozóna (25 procent).
Ekonomika na prášcích
Od roku 2000 došlo k několika ekonomickým šokům. Nejprve ke globální krizi (v roce 2008), pak k pandemii a v Evropě se přidaly ekonomické důsledky ruské agrese na Ukrajině a energetická krize. To se samo o sobě do dat promítlo – třeba Německo mezi lety 2015 a 2022 ztratilo proti USA pět procentních bodů (více než za celé sledované období).
Na tyto krize reagovaly země odlišnou mírou fiskální podpory, další odlišnost byla v tom, zda krizí nafouknuté deficity (a navýšené dluhy) byly poté korigovány, nebo ne.
USA proti roku 2000 více než zdvojnásobily svůj dluh i proti svému rychle rostoucímu HDP. V číslech šlo o posun z úrovně 55,6 procenta HDP v roce 2000 na 129 procent v roce letošním. V případě eurozóny došlo k navýšení „jen“ z 69 procent na 91,5 procenta, tedy o 22,5. V Německu došlo k růstu jen o sedm procentních bodů.
Jinými slovy, některé země – zejména USA – potřebovaly k dosažení růstu obrovské, zjevně neudržitelné navýšení dluhu. Jiné země zvládly projít krizemi bez něj, i když se tím zvýšila mírně ekonomická ztráta za USA. Ale třeba Švédsko dokázalo nejen svůj dluh (k HDP) snížit, ale přitom ekonomicky USA dohánět.
Co z toho vyvodit?
Propočíst vliv vysokých deficitů na urychlení růstu HDP není snadné. Navíc vysoký dluh byl přitom v minulosti, kdy jsme prošli obdobím extrémně nízkých úrokových sazeb, zdánlivě „výhodný“, neb náklad na zadlužení ve formě úroků byl malý. Dnešní vyšší úroky ale rychle ekonomiku s vysokým dluhem „penalizují“, protože rostoucí úrokové náklady vytlačují jiné, smysluplnější vládní výdaje.
Pohled na obě proměnné za více než dvě dekády (bez zahrnutí naší země, která díky dohánění dosáhla velkého navýšení HDP) navíc ukazuje, že dvě země s nejvyšším růstem dluhu (USA a Velká Británie) mají zcela rozdílný „příběh“ u růstu HDP – jedna roste nadprůměrně, druhá podprůměrně. A data potvrzují, že šampionem srovnání je Švédsko, jediná země s poklesem dluhu na HDP v tomto vzorku.
Prvotní odhad, že USA jsou na tom z hlediska úrovně i růstu životní úrovně lépe než eurozóna, zvolená data potvrzují. Navíc asi platí, že „úspěšné“ části USA utekly průměru EU ještě více. USA si zjevně stojí lépe i v řadě strategicky podstatných oblastí (gigantické firmy, IT, věda a výzkum, progresivní malé firmy). Ale to není zdaleka celý příběh.
V jiných oblastech si však stojí lépe EU (infrastruktura, energetika, investice do udržitelnosti). Samotná ztráta v růstu v řádu jednotek procentních bodů v porovnání s tím, že výše státního dluhu EU rostla o mnoho desítek procent HDP pomaleji než v případě USA, dává data do jiného světla. Zapomenout nelze ani na to, že data USA vylepšuje i to, že z nich pochází dnes dominující technologické IT firmy, které, při dnešních pravidlech, navyšují HDP USA o zisky, které by přinejmenším aspoň částečně měly patřit zemím jiným. Není též jasné, do jaké míry stamiliardové zisky těchto gigantů mají přínos pro kvalitu života v USA odpovídající těmto číslům.
Exaktně řečeno hypotézu o tom, že USA „si stojí systémově lépe než EU“, uvedená data moc nepodporují. Což vůbec nic nemění na tom, že v řadě oblastí musí EU podstatně přidat, chceme‑li, aby naše ekonomika hrála v dnešním světě „v první lize“.