Zvýšit dluh, abychom ho (snadněji) snižovali? Plán vlády se nám může velmi prodražit
03.08.2026
Plán ministryně financí Aleny Schillerové zní jasně: zvýšit schodek státního rozpočtu, abychom ho pak snáze snížili. Přitom druhá část plánu nezní zrovna věrohodně. Zvláště proto, že vláda změnou zákona zásadně oklešťuje pravidla rozpočtové odpovědnosti omezující růst dluhu.
Moc věrohodný není ani závazek vlády držet každoroční deficit veřejných financí pod hranicí tři procenta HDP, stanovenou unijními maastrichtskými pravidly. Znepokojení, zejména na straně těch, kteří v budoucnu budou ze svých daní náklad na dluh platit, je namístě a ekonomická logika se ve vládním plánu nehledá snadno.
Začněme od „pevného bodu“ deficitu pod tříprocentním HDP. Pro letošní rok vláda naplánovala schodek přesahující 300 miliard korun. Aby se tento deficit státního rozpočtu (veřejné finance zahrnují i další položky) udržel pod hranicí tří procent HDP, musel by český HDP vzrůst na více než 10 000 miliard korun. Reálné odhady se však pohybují kolem 9000 miliard, což znamená, že samotný schodek rozpočtu jde nad hranici tří procent. Paní ministryně tak zjevně spoléhá na to, že jiné části veřejného sektoru budou hospodařit se značnými přebytky a celkový deficit sníží.
Zdravotní pojišťovny, jejichž hospodaření se do bilance veřejných financí započítává, nepomohou. V posledních letech směřují k deficitům, které stát hodlá řešit navýšením prostředků, jež jim z rozpočtu posílá. Tím prohloubí vlastní rozpočtový deficit. Významných rozpočtových přebytků tradičně dosahovaly obce a města, vytvářejí si tak rezervy na investice. I když i loni tento sektor hospodařil s přebytkem, došlo ke změně. „Obvyklý“ přebytek v řádu kolem 25 miliard totiž zajistil dominantně rozpočet hlavního města Prahy. Hospodaření všech měst a obcí s výjimkou Prahy se posunulo od výrazných přebytků k loňskému téměř vyrovnanému výsledku. Ani pokud by se situace dále nezhoršovala, nemusí to ke kompenzaci hlubokého schodku státního rozpočtu stačit.
Udržení schodku celých veřejných financí pod třemi procenty se neobejde bez udržení kontroly nad státním rozpočtem. Ovšem letošní pololetní data ukazují schodek státního rozpočtu 183,6 miliardy korun, to je meziročně o 31,2 miliardy více. Očištění o vliv prostředků z EU a finančních mechanismů vede k růstu schodku dokonce o 52,9 miliardy.
Pokud paní ministryně hovoří o schodku „bezpečně pod třemi procenty HDP“, zřejmě vychází z odlišné metodiky vykazování podle pravidel EU, která není založena na hotovostních tocích. Tento rozdíl byl ostatně výrazný již v roce 2025. Zatímco „evropský deficit veřejných financí“ podle potvrzených údajů dosáhl 2,1 procenta HDP, hotovostní deficit dosáhl hodnoty blízké nárůstu státního dluhu, necelých 300 miliard korun, a byl tak nad hranicí tří procent HDP. Lepší výsledek dle pravidel EU, jak ukazují loňská data, nic nemění na problému s rychle rostoucím dluhem. Mimo to, v delším horizontu se výsledky obou metodik přirozeně sbližují.
Deficit na samotné tříprocentní hranici ukazuje i červnová zpráva a jarní prognóza Evropské komise. Podle ní má Česká republika při růstu o 1,8 procenta v roce 2026 a o 2,4 procenta v roce 2027 dosáhnout deficitu veřejných financí 2,8 procenta a 2,9 procenta HDP. Od hranice, kterou paní ministryně slibuje nepřekročit, by nás dělily pouze vyšší jednotky miliard korun. Je též otázka, zda data komise zahrnují všechny kroky, které se vláda chystá udělat. Většina z nich totiž deficity nesnižuje. To koresponduje s výrokem premiéra Babiše, že deficit pro další rok bude „významně pod 400 miliardami korun“, což asi znamená vysoko nad 300 miliardami.
Příliš vysoké úroky
To, že vláda bude přinejlepším na hraně či za hranou tříprocentní hranice, lze vyčíst nejen z ne zcela jasného vyjádření premiéra, ale i výroku samotné ministryně financí: „… začneme příští rok někde výš…“ Je to takřka jistota: Deficit samotného rozpočtu navýší třeba zvýšení plateb za státní pojištěnce, které má zabránit vzniku schodků ve zdravotních pojišťovnách.
Připočíst lze i převzetí financování veřejnoprávních médií nebo pokračující navyšování výdajů na obranu (i když výdaje nad dvěma procenty HDP mají v pravidlech EU výjimku). Hotovostní rozpočet pak navýší i to, že vláda letos odložila část výdajů spojených s výstavbou plánované jaderné elektrárny. Je třeba si připomínat, že i výdaje, které nejsou do „unijního“ výpočtu deficitu, se často promítají do výše dluhu. A úroky z něj hospodaření státu stále více zatěžují. Součet uvedených položek činí několik desítek miliard korun, tedy několik desetin procenta HDP. Pokud se přitom již letos deficit skutečně přiblíží hranici tří procent HDP, jak očekává Evropská komise, není zřejmé, jak chce vláda tyto nové, dodatečné výdaje zaplatit, aniž by schodek citelně vzrostl.
Poté co podle slov paní ministryně dojde k „dočasnému“ navýšení schodku, má nastat obrat: „… a pak začneme postupně snižovat“. Zkušenost všech dosavadních vlád ukazuje, že najít na výdajové straně rozpočtu úspory v řádu desítek miliard korun je téměř nemožné. Odpovídá tomu i analýza rozpočtových dat. Podle ní nejsou hlavní příčinou současných deficitů rostoucí výdaje, ale spíše oslabení příjmové strany rozpočtu.
Pokud tedy má po roce 2027 skutečně dojít k rychlejšímu snižování deficitu, jen obtížně si lze představit, že by se to obešlo bez zvýšení některých daní nebo bez skutečně tvrdých výdajových škrtů (což nám opakovaně říkají i doporučení Evropské komise, které kladou důraz právě na účinnost veřejných výdajů). Tomu, že po letech jen mírných zlepšení zrovna tato vláda zde dosáhne průlomu, moc signálů nenaznačuje. Přitom vládní plán na pokles schodku nenaplní jen malé změny. Sama ministryně správně připomíná, že „… komise bude po nás chtít snižování zhruba o 0,5 procentního bodu HDP ročně“. Při očekávaném vývoji ekonomiky bude takové tempo konsolidace představovat korekci v řádu 50 miliard korun každý rok. To zhruba odpovídá ročnímu dopadu velmi nepopulárního, ale z hlediska konsolidace veřejných financí potřebného Fialova balíčku.
Potvrdí-li se možnost, že vláda nenajde úspory výdajů v řádu desítek miliard korun ročně (vláda se zatím vydává opačným směrem), a naplní se očekávání, že opatření typu nové EET přinesou jen omezený růst příjmů, bude pro další snižování schodku nutné sáhnout k zvýšení příjmů (tedy zvýšení daní). To by však dle plánu vlády nastalo v době, kdy se začnou přibližovat parlamentní volby. Právě s ohledem na populistický charakter současného hnutí ANO působí takový scénář hodně odvážně. A s ním proto i ujištění paní ministryně o budoucím „snižování“ schodku nepůsobí přesvědčivě.
Bylo by nefér tvrdit, že schodky kolem tří procent HDP představují pro Českou republiku katastrofu. Nepředstavují. Znamenají však dlouhodobou ztrátu, kterou bude obtížné napravit. A navíc jde převážně o „špatné“ schodky.
Jde o ztrátu proto, že postupně přicházíme o jednu z výhod, kterou naše země dlouho měla – relativně nízké zadlužení. Můj bývalý kolega Pavel Kysilka, který na akci pořádané think-tankem největší vládní strany vyjadřoval vůči vyšším deficitům toleranci, tvrdil, že Česká republika stále patří mezi dluhové premianty. Zdá se však, že se na aktuální čísla nepodíval příliš podrobně. Před mnoha lety jsme s určitou mírou tolerance takové označení snesli. Dnes už nikoliv. V roce 2025 mělo v Evropské unii nižší dluh vůči HDP osm zemí, což rozhodně není zanedbatelný počet. A ani o deset let dříve jsme mezi absolutní premianty nepatřili – v roce 2015 vykazovalo nižší zadlužení šest členských států.
Možná ještě zajímavější je jiný údaj. Za posledních deset let se poměr dluhu k HDP snížil ve více zemích EU (patnácti), než ve kterých vzrostl (dvanácti). Přitom neplatí, že by se zadlužení snižovalo především ve vysoce zadlužených státech, kde je takového poklesu z matematického hlediska snazší dosáhnout. Bohužel, Česká republika patří do druhé skupiny. Náš dluh v poměru k HDP vzrostl a velmi pravděpodobně bude růst i nadále.
Málokdo si uvědomuje, jak moc situaci strážkyně státní kasy komplikuje fakt, že nejsme v eurozóně. To výrazně prodražuje financování našeho dluhu. I relativně nižší zadlužení nás tak zatěžuje podobně, jako kdybychom v eurozóně měli dluh podstatně vyšší. To je pro správkyni státní kasy další nepříjemná zpráva a dokládá to, že růst dluhu je pro nás více škodlivý, než se může zdát.
I druhý ekonom, kterého si paní ministryně pozvala na zmíněnou diskusi, profesor Jan Švejnar, podle mého soudu nemá se svou tolerancí k poměrně vysokým schodkům pravdu. Dlouhodobě totiž tvrdí, že naše země potřebuje více investovat a schodky státních rozpočtů tomu pomáhají. Struktura našich výdajů ovšem nenaznačuje, že by rostoucí dluh byl dočasným důsledkem navýšení produktivních investic, které v budoucnu posílí růst ekonomiky. Výdaje, které rychle rostou, tento potenciál nemají a nadto – naše země systém rozpočtování, který nám doporučuje komise a jenž by pomohl selektovat výdaje dle jejich výkonu, nezavedla a ani se k tomu neblíží. Jinými slovy, naše schodky nejsou „dobré schodky“ a zdá se, že vláda může mít dokonce potíže podíl očekávaně produktivních investic v rozpočtu udržet.
Navěky zadlužení
Prvotní příčinou dnešní složité rozpočtové situace je oslabení příjmové strany veřejných financí. To je hlavně důsledkem kombinace snížení některých daní za předchozí vlády premiéra Babiše a reálného poklesu výnosů ze spotřebních daní. Situaci dále komplikuje málo flexibilní daňová struktura, která se mimo jiné vyznačuje neochotou zdaňovat majetek či kapitálové příjmy alespoň v míře běžné v řadě srovnatelných zemí. Na výdajové straně pak současná vláda kombinuje absenci významnějších změn s ekonomicky spornými a rozpočtově nákladnými politickými rozhodnutími, byť řadu svých původních slibů již odložila. Hledat ve zvyšujících se schodcích výrazně rostoucí podíl konkrétních výdajů posilujících růstový potenciál země je takřka nemožné. Současné i budoucí deficity jsou tak spíše důsledkem populismu a neschopnosti prosadit potřebné reformy. Podrobnější pohled navíc naznačuje, že řada strategických investic, například vysokorychlostní železnice, bude odložena nebo z části opuštěna.
Nejde přitom o nijak neobvyklý stav. Český stát má dlouhodobě problém investovat dostatečně rychle tam, kde by to podpořilo ekonomický růst, nemluvě o omezené schopnosti využívat rozpočet proticyklicky, tedy ke stabilizaci ekonomiky. Stejně tak neumíme efektivně pracovat s daňovým systémem tak, aby některé žádoucí aktivity podporoval – například investice – a jiné naopak omezoval, například spotřebu alkoholu, cigaret či fosilních paliv.
Řada předchozích vlád se však alespoň snažila držet růst veřejného dluhu pod určitou kontrolou. A alespoň v jisté míře akceptovala, nebo tolerovala, platná fiskální pravidla. Právě v těchto ohledech se bude současná vláda od svých předchůdců zřejmě výrazně lišit. Navzdory nepříliš originálním ujištěním strážkyně státní pokladny je pravděpodobné, že Českou republiku čekají vyšší schodky, než jaké avizuje. Vláda tak využije prostor, který si kontroverzním okleštěním rozpočtových pravidel vytvořila. Snížení schodků, které vláda do svých plánů vtělila, se dostaví jen těžko. Bude to ke škodě našich občanů. Ne škodě abstraktní, ale zcela konkrétní – vyjádřitelné penězi, které budou muset v budoucnu státu navíc odvést.
Celý článek zde.