Vzdát se vedení Unie by byla ostuda, reagují čeští europoslanci

„Předsednictví je považováno za jeden z nejdůležitějších nástrojů k posílení prestiže, ale i schopnosti prosazovat zájmy jednotlivých členských států,“ píše se na stránkách, které si Česko předem pořídilo k předsednictví v Radě EU, kterého se má ujmout v druhé polovině roku 2022. 

 

Stránku doplňuje odpočet, kolik dní do českého předsednictví ještě zbývá. Jak informoval Deník N, premiér Andrej Babiš v pondělí před jednáním vlády hovořil o tom, že by se Česká republika mohla vedení Evropské unie kvůli úsporám vzdát. 

Sám premiér to pro Deník N odmítl: „Řekl jsem, že předsednictví je drahé. V roce 2009 nás stálo 3,45 miliardy korun a ODS měla kšeft ProMoPro. O vzdání se předsednictví nebyla řeč.“ 

ZESMĚŠNĚNÍ A MARGINALIZACE 

Evropští politici, které Deník N oslovil, neskrývali nad úvahami předsedy vlády o vzdání se předsednictví údiv. „Přijde mi pozoruhodné, že by někdo s něčím takovým přišel,“ řekl například Deníku N europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer. Předsednictví podle politika zintenzivňuje kontakt s evropskou politikou a propůjčuje zemím vliv díky jednáním o legislativě, která vedou. 

Zkušenost s předsednictvím pak podle europoslance dává vhled do způsobu, jakým EU funguje. Ten pak mohou využít ke zviditelnění zájmů své země i mimo dobu předsednictví. „Vidím na lidech ze slovenského ministerstva financí, jak jsou rozjetí, neustále věci sledují a snaží se jim dávat slovenský otisk,“ komentuje Niedermayer zkušenost Slovenska, které Radě předsedalo v roce 2016. Podle europoslance by bylo „šokující“, kdyby se Česká republika vzdala předsednictví kvůli úsporám. 

„Neumím si představit, že bychom z vlastní vůle něco takového udělali,“ prohlásil pro Deník N europoslanec za KDU-ČSL Pavel Svoboda. „Předsednictví je prestižní záležitost, která pořádající zemi dává možnost se ukázat na evropské půdě,“ míní. „Těžce by to poškodilo pověst České republiky,“ dodal. Místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička, který byl zvolen jako nestraník za Babišovo hnutí ANO, ale pak se s ním rozešel, volí tvrdší slova. „Česká republika by se tímto totálně zesměšnila a zároveň marginalizovala,“ říká. 

JE TO BABIŠOVA EMOCE, MÍNÍ PROUZA 

Bývalý státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza si nemyslí, že by Andrej Babiš chtěl zemi takto poškodit. I vzhledem ke své budované pověsti proevropského politika by si podle něj nedovolil předsednictví ohrozit. „Je to spíše taková emoce. Předsednictví znamená nejen peníze, ale i nové lidi. A Andrej Babiš nemá rád navyšování nákladů,“ vysvětluje Prouza. „Všichni mu říkají, že to nejde dělat se stávajícími stavy, a on nechce být ten, kdo je bude navyšovat.“ Podle Prouzy je Babišovo vyjádření součástí debaty o nákladech na předsednictví. „Je to jeho klasický postoj: úředníků má být málo a je zbytečné, abychom někoho dalšího přibírali. Je to mediální hra,“ míní. „Kdyby byl premiérem Tomio Okamura, tak bych to bral vážně, ale nemyslím si, že by chtěl udělat České republice takovou ostudu,“ dodává Prouza. 

VONDRA: FORMALITA, KTERÁ STOJÍ PENÍZE 

„Andrej Babiš dobře ví dvě věci. Po přijetí Lisabonské smlouvy už to předsednictví není takové, jaké bylo před Lisabonem. Je to fakticky formalita, která ale stojí peníze,“ říká ministr pro evropské záležitosti z doby prvního českého předsednictví Alexandr Vondra. „Babiš také dobře ví, že premiérova role u toho je nula, nula, nula. Je tam role pro ministry, ale nemá tam žádnou roli premiér, protože jeho úlohu zabírá Donald Tusk,“ míní. „Myslím, že Babiš záměrně vytváří situaci, že předsednictví nepotřebuje. Ale žádný návrh, že by se Česko vzdalo předsednictví, nakonec nepodá. To by se totiž zesměšnil,“ myslí si Vondra. 

„Chce ale nastolit situaci, aby mu všichni říkali, prosili ho, aby to nedělal. On na ty prosby samozřejmě nakonec dá, ale protože předsednictví bude stát peníze, tak bude říkat, že to nechtěl, ale že ho k tomu přemluvili,“ uzavírá bývalý ministr, který nyní za občanské demokraty kandiduje do Evropského parlamentu. Předpokládá také, že náklady na akci budou nižší než před deseti lety, a to zejména kvůli „nulové roli“ premiéra a ministra zahraničí.