Vláda vsází stovky miliard na jaderné snění. Není jasná cena, termín, role ČEZ ani provozní náklady
05.08.2026
Představte si, že si chcete koupit nové auto. Vyrazíte do autosalonu a najdete tam vozy různých velikostí, barev, technologií i cen. Protože víte, že koupí celý příběh teprve začíná, nezajímá vás jen pořizovací cena, ale také spotřeba, náročnost údržby a celkové provozní náklady. Jenže žádný vůz není ten pravý. Jeden je příliš malý, jiný drahý. U dalšího nevíte, zda se vám vejde do garáže, následující vetuje zbytek rodiny – prý při provozu příliš znečišťuje vzduch.
Pak vám prodejce nabídne skvělý obchod. Můžete si objednat auto, které se sice zatím nevyrábí (na výrobě podobných aut pár firem pracuje, ale některé si na tom již vylámaly zuby), není jasné, kolik bude stát (konkurence tvrdí, že hodně), a nikdo neví, jaké bude mít provozní náklady. Zatím není zřejmé ani to, zda bude k dodání za pět, nebo za deset let. Ale prý to bude opravdu báječné auto.
Nevím, kolik lidí by taková nabídka přesvědčila. Podobnou cestou se však náš stát vydává v energetice. Nejde tak o stovky tisíc za auto, ale o stovky miliard korun.
Bohužel, česká debata o jádru se příliš často vede jako debata o technologické naději, nikoli jako debata o investičním riziku, ceně elektřiny a alternativách, které lze budovat rychleji a s menší nejistotou. A tak tuto návštěvu autosalonu připomíná.
Minulá vláda rozhodla o stavbě dvou nových bloků v Dukovanech. Původně byly představovány jako náhrada dožívajících stávajících bloků. Postupně se ukázalo, že nejde o náhradu: životnost současných bloků lze dále prodlužovat, což dává smysl. Už nejde o investici polostátní firmy ČEZ s podporou státu, jak byl původní plán, projekt se stal státní, protože ČEZ od státu koupil většinu akcií (80 %) společnosti EDU II. Chybějí oficiální informace o celkových nákladech na dva bloky, částky, které se objevují (cena přes 400 miliard korun), zřejmě vychází z cenové úrovně minulých let a nezahrnují náklady na potřebné půjčky. Kolik bude elektřina z nové elektrárny stát a kolik – a jakým přesně způsobem – si za jádro povinně připlatí občané a firmy, pokud se potvrdí předpoklad, že elektřina z tohoto zdroje bude dražší než cena na trhu, není jasné.
Dnešní vláda se rozhodla minulou trumfnout. Už ani není jasné, kolik takzvaných malých modulárních bloků (SMR) od firmy Rolls-Royce SMR u nás má stát, kde přesně budou a jak budou financovány. A předtím, než se ukáže, kdo se svým SMR na trhu uspěje (pokud někdo), koupil polostátní ČEZ za několik miliard korun podíl v této firmě. Zřejmě v předpokladu, že její produkt bude v tomto klání vítězem.
Ekonomický smysl
Přípravy na výstavbu těchto reaktorů už zřejmě běží a faktury se platí. Současně pokračuje kampaň proti větrným elektrárnám, silně podporovaná částí vlády, a absence celkové energetické politiky brzdí i řadu potřebných investic. Souvisí to s tím, že náš stát nemá aktuální energetickou koncepci. Platný dokument tohoto označení pochází z roku 2015 a vychází ze stavu technologií, úrovně poptávky a fungování trhu před více než deseti lety. Jeho relevance je proto mizivá.
Rozhodnutí státu tak nestojí na celkovém pohledu na energetiku. Analogie s autosalonem by zde znamenala, že zájemce o nové auto si nerozmyslel, zda ho potřebuje a zda pro něj představuje smysluplně vydané peníze. A vládní sázka na technologii SMR – de facto od jediné firmy – situaci v autosalonu posiluje.
Takzvaných modulárních reaktorů se po světě již desítky let vyvíjejí desítky. Jde jak o „malé“ jednotky s výkonem v desítkách MW, tak bloky o výkonu ve stovkách MW, tedy jistě ne „malé“ – mají jen o něco menší výkon než stávající dukovanské bloky. Souboj o to, kdo nakonec uvede na trh bezpečný a ekonomicky smysluplný produkt, stále běží. A tak existuje jen pár relevantních příkladů dnes provozovaných SMR: ruská plovoucí elektrárna Akademik Lomonosov s dvojicí reaktorů KLT-40S a čínský vysokoteplotní modulární reaktor HTR-PM v Š’-tao-wanu. Ani jeden z nich však nedokládá, že SMR obstojí jako konkurenceschopný, široce využitelný produkt na evropském trhu. Poražených bylo za tu dobu mnoho, nicméně Rolls-Royce, jehož akcionářem je ČEZ, patří mezi firmy v čele pelotonu (i když dnes se jako nejpokročilejší komerční projekt na Západě jeví spíše BWRX-300 od GE Vernova Hitachi v Kanadě).
Navrhnout a postavit první jednotku SMR je snazší než vytvořit ekonomicky smysluplný produkt. Právě zde se vrací analogie z úvodu textu. Chybějí totiž dvě základní proměnné: cena a čas, za které bude moci investor blok pořídit, a celkové náklady na vyrobenou energii. Právě druhá z těchto proměnných je pro investory zásadní a dnes velké jaderné energetice láme vaz.
Nezávislé odhady, například pravidelné srovnání firmy Lazard, ukazují, že nové jaderné zdroje patří na Západě mezi nejdražší nízkouhlíkové technologie. Elektřina z nich (z hlediska porovnatelných celkových nákladů LCOE) je příliš drahá a bez značné státní podpory obvykle tyto projekty nevycházejí jako cenově konkurenceschopné. Kusé informace, které zaznívají kolem dukovanských bloků, míří stejným směrem.
Nadto u malých bloků chybějí provozem ověřená data a odhady jsou zatíženy mimořádně vysokou nejistotou. Často se předpokládá, že samotná menší velikost povede k vyšší jednotkové ceně technologie, protože se neuplatní úspory z rozsahu, které pomáhají velkým blokům. Kompenzovat by to měla rychlejší výstavba, tedy významná úspora ve financování, a nižší riziko problémů při stavbě.
Šance pro malé bloky
Problém je, že úspory spojené se „sériovou“ výrobou mnoha jednotek se projeví až po čase – teprve po opakované, nákladově efektivní výrobě mnoha kusů. K jejich výrobě ale dojde jen tehdy, pokud produkt vyvolá silnou poptávku. Ta vznikne pouze v případě, když SMR bude vyrábět elektřinu levně nebo nabídne jinou cennou vlastnost, například dostupnost stabilního nízkoemisního zdroje tam, kde trh levnou elektřinu dodat neumí. Ne náhodou tak vzniká začarovaný kruh: aby měl produkt šanci uspět, bude muset buď někdo první období výroby dotovat a učinit jej „levným“, nebo si první kupci hodně připlatí. To druhé jde asi proti logice, která vedla společnost ČEZ k investici do firmy Rolls-Royce SMR. Jinými slovy, pokrytí nejen výrobních, ale též vývojových nákladů u projektů typu SMR je velmi obtížné, což často vede k neúspěchu projektů.
Mimochodem, u technologicky mimořádného projektu vývoje letounu Airbus A380 se ukázalo, že úspěch projektantů zdaleka nestačí k ekonomické návratnosti. Ačkoli šlo o pozoruhodné letadlo a našlo řadu zákazníků, pro výrobce znamenal program citelnou finanční ztrátu. K pokrytí nákladů na vývoj bylo třeba vyrobit mnohem více strojů, než kolik jich zákazníci nakonec převzali – dodáno bylo 251 letadel. Cena, za kterou bylo možné letadlo prodat, byla tak v porovnání s náklady na vývoj a výrobu příliš nízká.
V případě SMR platí, že při kvalitním designu, efektivní výrobě, cenové velkorysosti prvních zákazníků či jiné formě vnější dotace (nebo při využití kapitálové síly výrobce) může toto pomyslné letadlo vzlétnout. Ale samozřejmě nemusí. Nadto je pravděpodobné, že trh neunese velké množství soupeřících designů, pokud nebude uměle dělen národními preferencemi. Vsadit dnes na vítěze je tak obtížné.
Malé bloky jistě mají šanci uspět tam, kde je kladen vyšší důraz na dostupnost elektřiny než na její cenu – například při provozu datových center v místech, kde není elektřiny dostatek a kde má velkou váhu stabilita dodávek, nízkoemisní profil nebo možnost dlouhodobého kontraktu. Podobně může dávat smysl při zásobování odlehlých lokalit, což může být logika projektu v Kanadě (BWRX-300 od GE Vernova Hitachi) a je zatím v přípravné fázi. Česká situace je však diametrálně odlišná: zde budou jaderné zdroje připojeny na poměrně hluboký a vysoce konkurenční unijní trh s elektřinou, kde rostoucí podíl nízkonákladových obnovitelných zdrojů vytváří tlak na velkoobchodní ceny, byť výsledné ceny zůstávají citlivé na krize a další náklady.
Souboj o to, zda se malé či větší modulární jaderné reaktory – podobně jako jejich velcí bratři – stanou platnou a efektivní součástí energetiky 21. století, tak stále běží. Zatím však bez přesvědčivého komerčního průlomu: nasvědčuje tomu omezený počet závazných objednávek i odkládání či rušení některých projektů. Proti tomu obnovitelné zdroje, úložiště a flexibilita už mají známou a pro investory i spotřebitele atraktivní cenovku, na kterou tato nízkouhlíková jaderná technologie zatím nenašla odpověď. Do těchto investic proto na celém světě ročně směřují stovky miliard dolarů; odhady loňských investic do obnovitelných zdrojů uvádějí částku kolem 690 miliard dolarů.
Je proto poněkud absurdní, pokud naše vláda považuje tohoto „holuba na střeše“ za hlavní cestu k modernizaci silně zastaralé české energetiky. Namísto urychlení investic do technologií, které mohou zajistit bezpečnost dodávek i co nejnižší cenu elektřiny, se odpovědní ministři raději oddávají jadernému snění o světě za deset a více let. Mezitím nám mezi prsty proklouzává mnohem bližší budoucnost: ta, v níž bychom měli podporovat investice, které mohou přinést levnou a spolehlivou elektřinu s podstatně menší nejistotou.
Celý článek zde.