Vícerychlostní Evropa: rozumný nástroj, nebo cesta k fragmentaci?
15.03.2026
Není to ale nic revolučního, ostatně i euro nebo schengenský prostor vznikaly postupně a nepřipojily se k nim všechny státy ve stejný okamžik. A tak představovaly postup ve „více rychlostech“.
Dnes je tato úvaha znovu na stole zejména proto, že hledání jednomyslnosti (a někdy dokonce i kvalifikované většiny) bývá v dnešní situaci obtížné. Často je cenou za nalezení většiny to, že výsledný kompromis ztratí podstatnou část obsahu. Ti, kteří mají vůli a odvahu potřebné změny činit, pak stále obtížněji akceptují to, že je jiní blokují nebo „jen“ komplikují nalezení shody. Otázkou tedy není, zda vícerychlostní Evropa „ano či ne“, ale zda, kde a jak koncept zavedený v minulosti do unijního práva případně použít.
Posílená spolupráce, nebo cesta mimo právo EU?
K „vícerychlostnímu“ výsledku přitom vedou zásadně odlišné cesty. Rozdíl spočívá v tom, zda by šlo o postup podle práva EU, tedy režim posílené spolupráce (který spočívá ve vůli nejméně devíti zemí dohodnout dle pravidel EU spolu s Evropským parlamentem legislativu), nebo o mezivládní dohody mimo rámec Unie.
První varianta znamená, že legislativa vzniká standardní cestou v rámci evropských institucí a ostatní státy se k ní mohou později připojit. Druhá cesta by naopak vedla k erozi společných pravidel a oslabení samotné Unie, neboť může být sestavena různými způsoby, třeba i jako pro ostatní uzavřené ujednání, případně i poškozující zájmy Unie jako celku (nebo přinejmenším na dohodě nezúčastněných zemí).
Tento způsob by dnes nebyl nepodobný otevření pomyslné Pandořiny skříňky – pokud bychom se vydali mimo rámec práva EU, vytvořili bychom prostor pro fragmentaci, která by mohla ohrozit samotné základy společné Unie i trhu. A to by byla pro Evropu, i pro Českou republiku, skutečně špatná zpráva. Výsledkem by mohlo být i postupné odumírání role dnešní EU, pokud by se část zemí rozhodla touto cestou sestavit jiné, nové společenství. A možná by postupně další země k dohodám ani nepřizývaly.
Kde to smysl dává – a kde ne
Pokud pomineme riziko spojené s formou vzniku „vícerychlostní Evropy“, je potřebné zvažovat, v jaké oblasti by vznik „více“ rychlostí prospíval a kde by naopak škodil. Ne všechny oblasti jsou totiž z tohoto pohledu stejné.
Pokud by třeba část zemí dokázala vytvořit dobře navržený společný režim pro malé a začínající firmy (tzv. 28. režim), bylo by to lepší než současný stav, kdy má každá země vlastní pravidla a skutečně jednotný trh v této oblasti de facto neexistuje. Stejně tak by harmonizace některých částí daňového práva mohla usnadnit fungování nadnárodních firem a omezit roztříštěnost evropského prostředí, a to i v situaci, kdy by se některé země nepřipojily (přinejmenším zpočátku).
Naopak sjednocování technických norem jen v části Unie, například v oblasti dopravy, by příliš funkční řešení nepřineslo, protože by usnadnilo fungování firem jen v některých případech. A zcela nepřijatelné by bylo, pokud by se pod vlajkou „vícerychlostní Evropy“ některé země snažily omezovat samotný společný trh nebo se vyvázat z povinností, aniž by se vzdaly výhod, které členství v EU obnáší.
Jinými slovy: pokud se v důsledku neschopnosti nalezení širší dohody Unie někde vydá „vícerychlostním směrem“, musí být stále cílem posilování Unie jako celku. Může to být místy poměrně dobře fungující „second best“, který dává smysl tehdy, pokud je volba mezi alternativami „neudělat nic“, nebo „posunout se kupředu alespoň s částí států“. Druhá varianta může být v některých případech rozumnější, protože cena za „nekonání“ v dnešní situaci roste – zejména v ekonomické oblasti si Evropa nemůže dovolit nekonáním způsobit dlouhodobou stagnaci.
Výhodou postupu dle principu „posílené spolupráce“ je to, že nezúčastněná země může brzy dospět k názoru, že toto rozhodnutí ji poškodilo. A v takovém scénáři mají možnost země, které dohodu nepřijaly, se k ostatním snadno připojit.
Riziko pro Českou republiku
Pro Česko v dnešní politické situaci existuje velmi konkrétní riziko, že si necháme ujet vlak směřující k těsněji spolupracující Evropě. Nešlo by nutně o „doživotní stopku“, pokud nedojde na nejhorší – tedy postup mimo unijní pravidla.
K projektům v rámci posílené spolupráce se je možné připojit později, jenže naše zkušenost ukazuje, že z počátečního váhání se často stává politická pozice, která je následně vydávána za výhodu. Stačí připomenout nepřijetí eura nebo zdrženlivý postoj k dokončení bankovní unie. A z výsledku váhání nebo nedostatku odvahy či prozíravosti se může stát trvalé, a v důsledku pro naši zemi špatné, rozhodnutí s jasnými důsledky.
Pokud by například vznikl kvalitní 28. režim a Česká republika by se nepřipojila, mohlo by to znamenat, že nové dynamické inovativní firmy budou vznikat a růst jinde. A s nimi odejde i kapitál, pracovní místa a know-how. A dostihnout takto rozjetý vlak bude takřka nemožné.
Jednota jako cíl, flexibilita jako nástroj
Samozřejmě platí, že nejlepším řešením je dohoda všech 27 států. Společný postup je vždy silnější – politicky i ekonomicky. I proto byl tento postup jasně v minulých letech podporován. Ale pokud by kompromis měl znamenat vyprázdnění (či oslabení, jak se často stávalo) obsahu, ne-li dokonce dlouhodobou nečinnost (též bohužel se vyskytující), je dnes namístě zvážit flexibilnější přístup. Posílená spolupráce samozřejmě není cílem sama o sobě. Je nástrojem, který může pomoci Unii fungovat lépe – a rozdělovat ji méně, než jak by ji rozdělovaly důsledky slabého ekonomického vývoje přinejmenším části společné Evropy.
Evropa dnes potřebuje zejména schopnost jednat. A někdy je lepší, když se vlak rozjede s většinou vagónů, než aby zůstal stát na nádraží, protože se čeká na úplně všechny. Pro ty, kdo jsou na peróně, je přitom důležité nezmeškat odjezd těch vagónů, které směřují zejména do atraktivních destinací.
Celý článek zde.