Big_loader_ajax

Uvidíme, co doma

01.04.2019

Evropská unie zkouší změnit systém poplatků za autorská práva na internetu.
Bruselské směrnice mají někdy kouzelnou moc. Jako třeba ta čerstvá o autorském právu: proti novým pravidlům, pokoušejícím se reflektovat digitální realitu, v posledních týdnech demonstrovaly desetitisíce mladých lidí v německých ulicích, youtubeři po celé Evropě natáčeli varovná videa, a na den se na protest odmlčela i česká Wikipedie. Naopak za přijetí změn bojovali hudební umělci od zpěvačky Lady Gaga až po švédskou skupinu ABBA a polské noviny den před hlasováním symbolicky vyšly s bílou titulní stranou.
 
Změna reaguje na totální obrat poměrů okolo autorského práva v on-line světě. Známe to všichni: uživatelé dnes díky internetovým vyhledávačům najdou na monitorech vše a zadarmo, zatímco tvůrci webového obsahu, jako jsou média, filmové a nahrávací společnosti nebo umělci, přicházejí o peníze. Odpověď na otázku, kdo a jak by měl platit za dosud volně šířené informace, známe od minulého týdne. Zatím pouze na papíře: europoslanci formulovali základní jízdní řád, který nyní čeká na – v podstatě formální – souhlas Rady Evropské unie.

Další na řadě jsou ale politické garnitury v každém státě EU, které musí vše do dvou let začlenit do vlastních zákonů. A na tomto poli lze jen těžko něco předvídat. Po třech letech vypjatého vyjednávání a sporů se totiž kritici i zastánci současného stavu dokážou shodnout jen na jedné věci: bruselská direktiva možná změní poměry v internetové branži. Otázkou je ale jak.

Proti gigantům

Že jde o střet dvou světů – tedy expandujících technologických gigantů proti klasickým médiím a zástupcům hudebního a filmového průmyslu –, je jasné už dávno. Nejpozději od září 2016, kdy Evropská komise představila první návrh textu o „nových“ autorských právech. Bruselští legislativci se rozhodli upravit stávající normy internetového prostředí (které byly naposledy řešeny v roce 2001) a sjednotili autorské právo pro celou Evropu, kde podmínky doposud v běhu reality definovali američtí obři typu Google nebo Facebook.

Ti se s unijními orgány už několikrát dostali do sporu například v otázce využívání osobních dat pro marketing nebo vyhýbání se placení daní v některých členských zemích EU. Benevolentnější přístup Ameriky k ochraně vlastnictví navíc, jak známo, Evropě nikdy příliš „nevoněl“. Do debaty zasáhly i největší evropské vydavatelské domy, které doufají, že nová směrnice napraví současnou situaci, kdy vyhledávače mediální obsah zdarma využívají ke zvyšování vlastní návštěvnosti a jako zdroj příjmů z reklamy.

Ačkoli předpis obsahuje 32 článků, debata se kvůli zmíněnému střetu, v němž jde o gigantické peníze, od začátku točila právě jen okolo dvou ustanovení. Zjednodušeně jde o článek 15 (dříve 11), který má zařídit, aby tzv. agregátoři obsahu, tedy firmy jako Google a Facebook, platili médiím poplatky za přebírání a odkazování na jejich články ve svých vyhledávačích. Článek 17 (dříve známý jako článek 13) zase bojuje proti kradenému a pirátskému obsahu na internetu. Platformám, které převážně slouží k on-line sdílení obsahu – jako YouTube nebo různá webová úložiště typu českého Ulož.to –, Brusel ukládá povinnost aktivně odstraňovat kradený obsah. Dnes musí nelegální obsah také likvidovat, ale až poté, co je na „pirátskou“ nahrávku někdo upozorní. Schválená změna však veškerou odpovědnost přenáší přímo na zmíněné platformy.
Takže pokud třeba vlastník autorských práv, v případě filmu například jeho režisér, předem informuje server Ulož.to o tom, jaká svá díla chce chránit, server by měl hlídat, aby se na stránkách tento označený nelegální obsah neobjevoval. A platí to oboustranně: pravidlo se neuplatní ve chvíli, kdy se majitelé práv předem neozvou a nebudou chtít informace o svých dílech konkrétním platformám poskytnout. Článek 17 se také neužije třeba na neziskové projekty typu Wikipedie nebo různá výuková a vědecká úložiště, která mají ze zákona výjimku.

Obě pravidla pochopitelně vyvolávají emoce. Ve hře jsou již zmíněné velké peníze, a to rozhodně ne pouze ve formě jednorázových pokut. Jde především o úplně nové přerozdělování příjmů z internetu. Google či Facebook dokázaly v prostoru s nejasnými pravidly maximalizovat své zisky – zatímco mediální domy nebo hudební či filmový průmysl se s digitální dobou nedokázaly rychle sžít. Kritici směrnice nyní namítají, že ačkoli se text na papíře jeví jako možný recept na problémy digitální doby, v praxi k férovějšímu fungování s Googlem, Facebookem a dalšími velkými hráči nakonec směřovat nebude – a na nová pravidla ve výsledku doplatí spíše běžní uživatelé.

Nalinkovat hřiště

„Změna již byla v podobě zákona odzkoušena ve Španělsku a v Německu. Ani v jedné zemi to médiím nepomohlo,“ shrnuje kritiku lídr evropské kandidátky českých Pirátů Marcel Kolaja a připomíná, že ve Španělsku je služba Google News od roku 2014 kvůli požadavku novinářů dostávat od Googlu zaplaceno zrušená, což způsobilo místním (hlavně menším) médiím strmý pád návštěvnosti a u některých z nich i krach.

Německé noviny zase Googlu raději poskytly „licenci na jejich zmiňování a sdílení“ zdarma, aby se podobného scénáře vyvarovaly. „Otázkou je, jestli to teď bude jiné a média raději neposkytnou licence také zdarma. Potřebují totiž firmy jako Google víc než ony je,“ dodává Kolaja a připomíná, že tyto platformy zmínkami ve vyhledávání médiím spíše pomáhají.

Europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer chápe směrnici obecněji: jako pokus změnit současná pravidla hry. „Cílem není nastavit penězovody mezi médii a Googlem, ale nalinkovat hřiště, aby obě strany dostaly šanci vyjednat si nové podmínky,“ říká. „Zatím je totiž jen jediný scénář: zatímco média hledají cestu, jak financovat kvalitní obsah, ti druzí jen sbírají co nejvíc informací, ke kterým přilepí reklamu a těží z cizí práce peníze.“ Podle Niedermayera je tedy směrnice krokem k vzájemnému vyjednávání mezi národními vydavatelskými domy a technologickými giganty, které se musí poprvé k situaci v on-line prostředí nějakým způsobem veřejně postavit. „A tentokrát se navíc jedná o výzvu celé Evropské unie, ne jen jednoho či dvou států,“ vysvětluje Niedermayer, proč si myslí, že se španělský scénář nebude opakovat. Úspěch si slibují i vydavatelství, u kterých se předpokládá, že by se mohla při vyjednávání spojit.

Niedermayer a většina dalších českých europoslanců pro směrnici navzdory jasné podpoře nových pravidel od české vlády nakonec nehlasovali – a to především proto, že usilovali o úpravu její nejproblematičtější části, zmíněného článku 17. Právě kolem něj se točila pozornost nejmladší generace, která na rozdíl od svých rodičů od dětství chodí na internet pro informace i zábavu zdarma – a jakékoli pokusy o omezení tohoto návyku chápe jako zásah do své svobody. Část politiků včetně českých Pirátů tento generační střet vnímá, cílí právě na toto publikum a varuje před „možnou cenzurou internetu“. Do protestů se zapojili i influenceři na sociálních sítích. „Jako tvůrce se bojím, že úprava ohrozí mou tvorbu, ale i dosavadní fungování YouTube,“ říká český youtuber Karel Kovář, který také vyzýval k neschválení směrnice. Kritici si stěžují, že pokusy účinně a smysluplně filtrovat obsah na internetu (ať už ručně nebo automaticky) nemohou dlouhodobě bezchybně fungovat. A že článek 17 může do budoucna ohrozit hlavně menší hráče, kteří budou muset vyřešit, jak obsah v souladu s pravidly takto procházet, aniž by za to zaplatili vysoké částky.

Jak je pro evropské „zákony“ typické, i směrnice o autorském právu je formulována v některých bodech velmi obecně, a bude proto záležet na každém z členských států, jak s textem naloží. Českou republiku teď tedy čeká to, co všechny ostatní: dva roky práce na tuzemském zákonu, který uvede zmíněnou směrnici v život. Záležet bude ale především na tom, jak se ke směrnici postaví velké technologické firmy. Ty prozatím o své strategii mlčí.
Autor článku : Andrea Procházková
Zdroj : Respekt