Big_loader_ajax

Snížení daně z práce prostě není tak snadné

10.08.2020

Premiér Babiš, tedy šéf dnes už zjevně „levicového hnutí“, směřuje ke splnění snu politiků, kteří se označují za „pravicové“. Vyhlásil, že hodlá podstatně snížit daň z práce (nízký podíl čisté mzdy k ceně práce z nás dělá zemi s „nízkou mzdou“, ale poměrně vysokou „cenou práce“). Pokud návrh předloží a zavelí, sněmovna ho schválí. Pokud ne jednou z jeho koalic, tak hlasy části „pravice“.

Důvod k oslavě to není. Premiérův plán může stát státní kasu až 90 miliard korun. Ročně. I kdyby se ministryni financí povedlo plán premiéra „osekat“ (nemluví o „snížení“, ale o „progresi“), připojí se k řadě vládních kroků, které dlouhodobě zhorší stav rozpočtu. 

Ale řadě lidí to vadit nebude. Pro ně bude schodek nižší než letos plánovaných 500 miliard (osobně tipuji, že bude o dost menší) „úspěchem vlády“ a 200 miliard o rok později (více než v krizovém roce 2009 a v situaci, kdy by se ekonomika měla vracet k růstu) by bylo další, tentokrát opravdu velké „vládní vítězství“. A do tohoto deficitu by se podstatné snížení daně v roce 2021 „vešlo“ (volební logika velí, že je třeba potěšit hodně voličů). 

Nad tím, co dalšího způsobí konglomerát protikrizových kroků, ztráty ve velikosti ekonomiky a tohoto i dalších vládních postupů (trvalé rušení či snižování jiných daní, nesnižování výdajů) se ale na rozdíl premiéra už dnes s obavami zamýšlí hodně lidí. Těch, kteří chápou, že pokud rozpočtu citelně pustíme žilou, musíme zároveň buďto navýšit příjmy, anebo provést citelné redukce na straně výdajů. Dříve (pak stačí méně), nebo později (a tedy více). 

Cílená částka „změny“ se musí, podle mého hrubého odhadu, pohybovat (pokud k nějakému snížení zdanění práce dojde) výrazně nad 100 miliardami korun. Že to nebude snadné, říká už letmý pohled do struktury rozpočtu. Na výdajové straně lze teoreticky ušetřit jednotky či třeba desítku miliard na „provozních výdajích“ (hlavně redukcí počtu zaměstnanců státu). Ale zatím právě zde postupovala vláda zcela opačně. Těžko lze spořit na investicích, ty v této fázi potřebujeme. Navíc se musíme připravovat na to, že v následujících letech bude stát postupně „ze svého“ platit investice dnes hrazené „unijními penězi“. Hledat další místa, kde šetřit (třeba krácením peněz pro města a obce), lze, ale velké úspory zde zřejmě nebudou (i tam žijí voliči a vládnou často vládní spolustraníci). 

Víc než 42 % „neinvestičních výdajů“ rozpočtu tvoří penze a sociální dávky. Zejména první část (ta tvoří zhruba čtyři pětiny z těchto 600 miliard) vláda výrazně navyšuje. Tyto výdaje navíc bude (i bez vůle vlády) postupně zvyšovat zhoršující se demografická struktura země. 

Ve hře tak musí být podstatné zvýšení příjmů rozpočtu. Podívejme se proto na nejvýznamnější položky (které vynášejí rozpočtu přes 100 miliard, mimo daně a odvody z práce, o jejichž snížení se jedná): DPH (291 mld.), spotřební daně (158 mld.), příjmy z EU (126 mld.) a daň pro právnické osoby (123 mld.). Další položky jsou o řád nižší (majetkové daně či poplatky za odpady nedosahují ani 15 miliard). Získání mnoha desítek miliard „navíc“ tedy nelze dosáhnout „mírným, evolučním“ zvýšením daní. A těžko si lze představit, že zavedení nějaké „nové daně“, třeba bankovní, problém vyřeší. 

Nepomůže ani snížení různých odečítatelných položek. Nedražší z nich – „sleva na poplatníka, manželku či dítě“ – totiž zásadně (na jednotky procent) snižuje daň u části plátců (nižší příjmy plátců s dětmi) a vytváří potřebnou progresivitu (nutnou pro motivaci lidí s nižšími příjmy k ekonomické aktivitě). Pokud vláda plánuje podstatné (a ekonomicky užitečné) snížení zdanění práce, chybí jí mnoho desítek těžko nalezitelných korun. Výrok premiéra je proto nedomyšleným plácnutím, pokud nemá být zdrojem na jeho „profinancování“ zvýšení státního dluhu. A to podstatné. To s sebou nese „jistotu“ zvýšení daní v budoucnu. 

Může se stát, že premiérův návrh se „transformuje“ (v duchu komunikace ministryně financí) ve snížení již dnes minimální daně pro lidi s nižšími příjmy a zvýšení pro všechny ostatní. To rozpočtový problém omezí, ale bude to opak toho, co premiér slíbil a ekonomika potřebuje. Ne že by neexistovala cesta ke snížení příliš vysokého „danění práce“ (u nás probíhá cestou odvodů, a ne daní z příjmů). Ale vyžadovalo by to obrat o 180 stupňů ve většině „vládních agend“, kompetenci a „vypnutí“ dnes všudepřítomného politického populismu. Jen tak změna nenapáchá více škody než užitku. 

Výrok premiéra je proto nedomyšleným plácnutím, pokud nemá být zdrojem na jeho „profinancování“ zvýšení státního dluhu. A to podstatné. To s sebou nese „jistotu“ zvýšení daní v budoucnu.

Autor článku : Luděk Niedermayer
Zdroj : Hospodářské noviny