Silná koruna drtí podniky aneb proč potřebujeme euro
19.01.2022
V situaci, kdy rostou obavy z vysoké inflace a hlavně z toho, že nepůjde o inflační „vlnku“, ale o hrozbu trvaleji vyšší inflace, funguje posílení kurzu jako rychlá cesta ke zkrocení inflace. S tím, jak cena eura klesla o korunu (o necelá čtyři procenta), klesne cena dováženého zboží tak, že umaže většinu vlivu vysoké inflace v zahraničí (v eurozóně je kolem pěti procent).
Posílení kurzu koruny bohužel není odrazem vyšší konkurenční schopnosti našich firem. Je výsledkem toho, že naše úroky jsou vyšší než v eurozóně a zároveň je naše země více důvěryhodná než země, které mají sice též úroky vyšší (Turecko), ale kvůli riziku čelí propadu měn. Proto se vyplácí koruny (za eura či dolary) koupit a vyšší úrok inkasovat.
Snížení inflace přes posílení kurzu vyvolané vysokými úroky samozřejmě není zdarma. Zdražení hypoték sice může ochladit náš do ruda rozpálený trh nemovitostí, ale dražší úvěry mohou oslabit oživení ekonomiky. Vysoké úroky však působí postupně, zatímco silná koruna zasáhne poměrně rychle. Sníží příjmy exportujících firem, což může omezit investice a někde i schopnosti přežít. Též zvýhodní zboží z dovozu proti domácímu. Ne vždy je to špatně, naše ekonomika nemůže stát na nízkých mzdách a slabé koruně, ale vždy je otázkou míra a rychlost změny.
Většina ekonomů (na rozdíl od exportérů) přijímá rychlé posílení kurzu s klidem. A mají pro to logické důvody. Vždyť euro – před nástupem politiky ČNB „za euro 27 a více“ (v roce 2013) – se v roce 2012 obchodovalo za podobné hodnoty jako dnes. Proto by dnešní stav neměl být pro firmy šokem.
Méně se mluví o druhé části rovnice, která ekonomiku firem určuje. O zisku nerozhodují jen tržby za zboží (u vývozců ovlivněné kurzem), ale též mzdy. Data (Trading Economics) ukazují, že mezi lety 2012 a dneškem u nás mzdy poskočily zhruba z 24 tisíc přibližně na 38 tisíc měsíčně (o necelých 60 procent). Ve stejné době se mzdy v eurozóně zvýšily jen o 19 procent (zhruba na 1900 eur za měsíc), růst v pro nás zásadním Německu byl o něco málo vyšší (o 22 procent přibližně na 4100 eur).
„Stejný kurz“ tedy nastupuje v době, kdy naše mzdy vzrostly o desítky procent více než v zemi konkurentů našich firem. Aby firmy dnes při kurzu z roku 2012 udržely cenovou konkurenceschopnost, musí mít (o desítky procent) vyšší produktivitu.
Samozřejmě, silný kurz dnes potřebujeme, pokud chceme rychle zkrotit „zlou inflaci“ (má-li ČNB pravdu, že sama neklesne), ale bagatelizovat změnu podmínek pro část našich firem není úplně fér. Nejde „jen“ o mzdy a kurz, ale i o vyšší korunové úroky, které prodražují financování proti situaci firem v eurozóně.
Náš cíl je jistě být zemí zemí bohatou a prosperující a k tomu patří růst kupní síly. Cesty k němu vedou tři cesty: přes růst mezd, prostřednictvím posilování kurzu či rozumnou kombinací obojího. Mnohaletá politika ČNB, podporující (kvůli riziku nízké inflace) slabý kurz, vedla ale k tomu, že hlavní roli začal hrát růst mezd. Konkurenceschopnost naší ekonomiky neutrpěla, navíc se zdá, že mzdy mohly růst více, protože pracovní trh je přehřátý.
Silný růst cen donutil ČNB šlápnout na brzdu a to minulé „pravidlo“ přepsalo. Firmy tak čelí souběhu navýšených mezd a posílení kurzu. Odvolávat se na potřebu „flexibility“ či „připravenosti“ podniků na posílení kurzu by znělo reálněji, kdyby naše mzdy vzrostly třeba „jen“ o 30–40 procent či kdyby kurz posílil méně. Tlak na růst produktivity by byl nižší, bohužel data ukazují, že pro mnoho podniků nemusí být situace snadná. Naděje, že budoucí snížení úroků, které by očekávaný pokles inflace mohl postupně přinést, odbourá dnešní, na úrokovém diferenciálu stojící posílení kurzu, jim chybějící příjem z vývozu nenahradí.
Potvrzuje to, že nezávislá měnová politika s plovoucím kurzem není zadarmo, ani když funguje podle učebnice. Pro podniky by bylo čitelnější prostředí, kde směnný kurz takováto překvapení nevytvářel neboli kdyby naše země byla v eurozóně. Podniky by v tomto režimu měly svou cenovou konkurenceschopnost (v klíčové měně – euru) pod větší kontrolou. To, že si to část podniků uvědomuje a zdrženlivý přístup české politiky k přijetí eura neoceňuje, není vůbec překvapení.