Rekviem za kdysi nadějné daňové změny premiéra Babiše
05.07.2021
Rozpojení „daňové agendy AB“ a zbytku světa nastalo již na začátku. Ve světě je hlavní „neochota“ velkých firem či jedinců daně platit, zatímco vlajkovou lodí daňové agendy Andreje Babiše se staly (v jednotlivých případech) až miniaturní podvody trafikantů, holiček či restauratérů, na které „nasadil“ premiér systém EET. U větších daňových podvodů se koncentroval na karuselové podvody při platbě DPH. K jejich snížení zavedl (s menší publicitou v porovnání s EET) kontrolní hlášení a instruoval daňové kontrolory, vybavené bezprecedentními pravomocemi, k neúprosnému boji se „sprostými podezřelými“.
Podvody velkých firem či bohatých jedinců v seznamu priorit chyběly (i když zde nám pomohla nová evropská pravidla, účinná u transferových cen či jednoduchých finančních struktur ke snížení daní). Nezájem o tuto oblast mohl souviset i s tím, že premiér osobně použil (či spíše zneužil) daňovou fintu k tomu, aby se dostal k desítkám milionů nezdaněného příjmu pomocí korunových dluhopisů (daňová správa pod jeho vedením na tom neshledala nic špatného), a jeho firma (Čapí hnízdo) zase vytvořila zjevně podezřelou (na první pohled spíše podvodnou) daňovou strukturu s využitím plateb za reklamu, která snížila daňovou povinnost ziskových firem holdingu Agrofert.
Razance postupu na vytyčeném poli byla velká, ale ne vždy ku prospěchu věci. Nekompromisní zavedení EET i pro velmi malé podnikatele je ekonomicky sporné, na straně druhé ale tvrdošíjnost premiéra vedla k tomu, že se celý systém podařilo v krátké době dovést do prakticky hladkého provozu (což je u nás neobvyklé).
Naše daně a Brusel
Nekompromisní přístup zvolil premiér i v „nadnárodní dimenzi“ své agendy boje proti velkým únikům z DPH. Jeho vize, že řešení tkví ve „vypnutí platby daně“ prostřednictvím „reverse charge“ (kde se peníze zpět firmám nevrací, tam nemohou být neprávem získány), narazila na zcela odlišný přístup k problému na úrovni EU u části zemí a na neochotu problém vůbec řešit u ostatních (někteří mu totiž nečelí).
Potřeba hledat dohodu (nejen proto, že rozhodování o daních je v EU obvykle otázkou jednomyslnosti) pana Babiše nezajímala. On chtěl, nevědom si potřeby podobného přístupu k problému napříč společným trhem, „jen“ povolení pro svůj experiment doma. Když ho nezískal, uchýlil se prakticky k vydírání. Využil (či zneužil) principu jednomyslnosti a podmínil podporu jakéhokoliv unijního návrhu (byť jen technického) tím, že získá souhlas pro „českou reverse charge“. Nakonec mu rakouské předsednictví vyhovělo, i když paradoxně podmínky výjimky byly takové, že nebylo vůbec jasné, zda je naše země splňuje.
Absence pochopení nadnárodních souvislostí problémů v oblasti daní ale jeho postoj pronásledovala i dál. Česká republika patřila ke skeptickým zemím v oblasti návrhů, ze kterých by velmi pravděpodobně měla prospěch (společný daňový základ EU, koncept minimálního danění velkých firem dle OECD). Jistě, nebyli jsme jedinou zemí, která návrhy blokovala (i když mnoho z nich právě proto, že by na nich na rozdíl od nás nevydělaly), ale nerealistický pohled na oblast „velkých daní“ jeho vláda projevila třeba i při prosazení „české digitální daně“ (na rozdíl od aktivní podpory té unijní), která je navržena dokonce v rekordní výši a u které je více než možné, že ji buďto budou firmy ignorovat, anebo že protiopatření, kterými by nejspíše USA reagovaly, by pro nás byla velmi drahá.
Pokud se ale vrátíme zpět k naplněným bodům „daňového plánu AB“, je dobré si uvědomit, že opravdu vedl ke vzniku rychle do -stupných a extenzivních dat, která by bylo možné na eliminaci velkého podílu podvodů využít. Kontrolní hlášení totiž mapuje vztahy mezi podnikateli - plátci DPH - a při rychlém využití získaných dat je detekce podvodů velmi rychlá a účinná. Konec řetězce plateb DPH, tedy operace kneplátci DPH, je dokonce podchycena „on-line“ díky EET.
Pro zmapování chybějící části transakcí mimo ČR lze využít data, která vznikají na základě pravidel EU. Bylo by opravdu zajímavé se podívat, zda teoreticky datově takřka neprůstřelný systém pro omezení podvodů u DPH (což je největší podíl v EU odhadnutých daňových ztrát a převyšuje 100 miliard eur ročně) opravdu podvody dokáže zásadně potlačit (nikoliv celou ztrátu, neb ta má někdy i legitimní důvody, jako je krach firmy).
Bohužel, brutální a politický přístup k této agendě zabránil tomu, aby vzniklo nezávislé a hluboké vyhodnocení efektivity systému, včetně nákladů, které „velkoryse“ premiér přesunul na podnikatele. Proto vládním tvrzením o tom, jakskvěle systém funguje a jak málo plátce zatěžuje, kontruje neméně radikální a černobílý požadavek na okamžitou likvidaci údajně nesmyslného systému (který též nestojí na robustních analýzách).
Korunu „daňovému programu AB“ nasadila nakonec vláda, či přesněji ministerstvo financí. Nejprve v tichosti upustilo od zavedení „reverse charge“, kterou drsnou cestou získaná výjimka z Bruseluumožnila. Poté, při nástupu koronavirové krize, ministerstvo financí v tichosti rozhodlo o „vypnutí EET“, a to do konce roku 2022. Motivací má být pomoc podnikatelům. Což je pozoruhodné, neb vláda tvrdí, že je systém skoro vůbec nezatěžuREDAKCE: je. Zda tedy logika zní „podpora = umožnění daňových podvodů“ (což je zcela špatná úvaha), to ministerstvo není ochotno říci. I přes to, že ministerstvo dále zaměstnává stovky lidí odpovědných za systém EET, je jasné, že volebních konstelací, ve kterých bude systém za rok a půl zapnut, je velmi málo. Je tedy velmi pravděpodobné, že - možná spolu se svým tvůrcem - odejde do propadliště dějin.
Zde není konec
Zde by mohlo rekviem za „daňovou agendu AB“ skončit. Paradoxně tomu tak ale není. Je totiž možné, že se chaosu plný a špatně prosazovaný projekt, kterému zvoní umíráček, vydal místy správnou cestou. Pandemie nejen tragicky poznamenala životy milionů lidí po celém světě, ale kombinace poklesu ekonomiky a bezprecedentně intenzivních vládních podpůrných programů vede k velkému nárůstu dluhů. Dokonce jen snížit deficity státních financí nebude vždy snadné (a to ani tam, kde je vlády a poslanci nenafoukli o s krizí nesouvisející položky) a i poté se státy budou potýkat s vysokým dluhem (a to zejména tehdy, pokud vzrostou úroky). Lépe vybírat určené daně je nutnost, neboť její náhrada je pouze cestou redukce výdajů, často s citelnými dopady na část společnosti, či zvyšování daní, včetně těch krůstu nejvíce nepříznivých.
Proto zrychluje celosvětová snaha „ucpat díry“, třeba vznikem konceptů férového danění digitální ekonomiky či minimální daně, které vznikají na půdě OECD z pověření G7. V EU vnikají plány i na „menší věci“. Snahou je nastavit férovější vztah mezi plátcem a výběrčím daně (což bylo premiérově plánu zcela cizí) a usnadnit život poplatníkům pomocí zjednodušení reportingu, omezení nejistoty či snížení rizika dvojího zdanění. Zásadní je proto digitalizace. Jde i o koncepty, kde plátcezasílá úřadům data a daňové přiznání sestaví správce daně. Správnost je věcí státu a kontrolovat má smysl jen úplnost předložených podkladů. Řeč bude i o on-line evidenci přeshraničních transakcí, která by zkomplikovala karuselové podvody.
Zdá se, jako by Andrej Babiš předběhl dobu. Ale není to tak. V jeho plánu chyběla otázka zjednodušení života odpovědných daňových poplatníků. Nevyužita byla i možnost zjednodušení vykazování či využití dat, získaných daňovými úřady pro sestavení daňového přiznání plátce. Na místo důrazu na využití dat se „daňová agenda AB“ soustředila na boj s trafikanty, pedikérkami či prodavači zmrzliny o to, zda vydávají účtenky za desítky korun. Katastrofu pak dovršilo „zaklekávání“ úředníků na podnikatele, které budeme ve formě prohraných soudů ještě dlouho společně hradit. O „své cestě“ navíc premiér odmítal s kýmkoliv diskutovat, doma i v zahraničí. To vede k přesvědčení řady lidí, že je třeba vše zrušit a „začít znovu“ (vniveč by mohly přijít i některé smysluplné investice či know-how), a část lidí si to vyloží jako posvěcení daňových podvodů.
V EU jsme na svůj vliv na tuto agendu rezignovali. Může se tak stát, že až se bude toto téma diskutovat, my budeme mít ve věci (jako často mylně) od počátku jasno - „my to již zažili a jsme hrdí na to, že jsme to zrušili“. Možná dobře míněný plán premiéra řešit jeden z velkých problémů dneška tak skončil fiaskem. A to nás může jak vidno provázet do budoucnosti.
Tvrdošíjnost premiéra vedla k tomu, že celý systém se podařilo v krátké době dovést do prakticky hladkého provozu.