Raketové zadlužování velmocí. Je finanční bouře už vidět na obzoru?
23.09.2026
Pohled na tabulku zobrazující, kolik jednotlivé země platí na úrocích ze státních dluhopisů, nabízí neobvyklý obrázek: hluboko ve spodní polovině vedle sebe najdeme USA a Českou republiku. Naše přítomnost v této části žebříčku není nijak překvapivá. Země EU mimo eurozónu si zpravidla půjčují dráže a kombinace domácích i vnějších faktorů navíc v posledních dnech posunula úrokové sazby českých desetiletých státních dluhopisů neobvykle vysoko – nad 5,2 %. Americké sazby nad pětiprocentní hranicí však rozhodně běžné nejsou.
Dokládají to i kroky amerického ministerstva financí, které intervenuje na trhu se státními dluhopisy a snaží se zmírnit tlak na růst jejich výnosů. Nejde o zcela nový jev, současná situace je však v mnoha ohledech odlišná. Zatímco dříve podobné kroky směřovaly především ke zvýšení likvidity trhu, dnes jsou vnímány jako snaha snížit úroky. Ty jsou ale reflexí růstu dluhu, „neortodoxní politiky“ Donalda Trumpa, a tak je ovlivňují zejména očekávání budoucího vývoje. Problémem ale není jen omezený (respektive zatím žádný) efekt těchto intervencí, ale to, že zvyšují závislost USA na financování amerického dluhu prostřednictvím dluhopisů s kratší dobou splatnosti. Toto financování mohou hodně ovlivnit i třeba krátkodobé negativní nálady trhu, a proto většina zemí nechce, aby jeho podíl rostl.
To vše se odehrává v době, kdy americký státní dluh překročil hranici 40 bilionů dolarů, tedy více než 120 % HDP, federální rozpočet hospodaří s vysokými schodky (kolem 6 % HDP) a některá klíčová hospodářská opatření dnešní administrativy zatím nepřinášejí očekávané zlepšení veřejných financí ani obchodní bilance. Obchodní deficit Spojených států, který měly rychle napravit cla, zůstává vysoký a převyšuje hodnoty z let 2023 a 2024. Řada ekonomů navíc upozorňuje, že jeho vývoj určují především hlubší makroekonomické faktory, které lze jen obtížně vyvážit vládní celní politikou.
A to ponechme stranou návrh prezidenta Trumpa – dividendu pro občany, pokud „zajistí“ vítězství republikánů v nadcházejících volbách. Účet za tento „nápad“ by převýšil například roční rozpočet Pentagonu a bezmála by zdvojnásobil plánovaný roční deficit. Skutečnost, že si řada zemí světa, včetně všech států eurozóny, půjčuje prostřednictvím desetiletých státních dluhopisů za podstatně nižší úrok než USA, otevírá otázku, do jaké míry lze americký dolar a americké státní dluhopisy stále považovat za nejbezpečnější aktiva světové ekonomiky, první volbu investorů a základní referenční bod globálního finančního systému.
Čína na šikmé ploše
Shodou okolností vykazuje podobně vysoké rozpočtové schodky kolem 6 % HDP ročně také Čína. Údaje o jejím státním dluhu naznačují mimořádně rychlý růst celkového zadlužení. Podle běžně uváděných dat by letos mělo překročit hranici 100 % HDP, což je zhruba dvaapůlkrát více než v roce 2015.
V případě Číny se navíc tento vývoj odehrává souběžně s dalšími nepříznivými faktory. Tempo hospodářského růstu je ve srovnání s minulými desetiletími viditelně nižší a zřejmě nedosáhne ani 5 %. Přitom jde o oficiální údaje, které jsou zatíženy značnou nejistotou. Ekonomika má také nadbytečné výrobní kapacity, jejichž část bude muset být odepsána, což bude mít finanční i sociální důsledky. Řada investic navíc nepřináší odpovídající návratnost, zejména v případě infrastruktury, nebo pro ně neexistuje dostatečná poptávka, jako je tomu u nemovitostí. Země současně vstupuje do období výrazného demografického útlumu. Jen do roku 2050 se její populace dle odhadů sníží o 100 milionů lidí. Každý z těchto faktorů přitom představuje významné riziko pro dlouhodobou udržitelnost čínského dluhu.
Na první pohled toto riziko snižuje fakt, že financování tamního dluhu v drtivé většině zajišťují místní subjekty, banky, fondy či pojišťovny, a ty zřejmě benefitují z vysokých úspor části obyvatel (při slabém sociálním systému musí lidé odkládat více peněz na stáří), ale rychlý růst dluhu přinese nutnost přesvědčit o jeho „výhodnosti“ a udržitelnosti stále více investorů a uvedené faktory naznačují, že to nebude pro čínský stát jednoduché.
Pohled na evropská data přináší odlišný mix dobrých i méně dobrých zpráv. EU je v průměru rozpočtově výrazně odpovědnější než Spojené státy. Dluh eurozóny je o takřka třetinu nižší než americký a o desetinu nižší než čínský. Rozpočtový schodek eurozóny je přibližně poloviční ve srovnání s čínským i americkým. Díky nižším úrokovým sazbám jsou evropské veřejné rozpočty méně zatíženy náklady na obsluhu dluhu. Některé země navíc s vysokým zadlužením žijí již delší dobu a ve svém rozpočtování tuto skutečnost zohledňují. Řada zemí zároveň postupně snižuje poměr dluhu k HDP a mnoho členských států si stále udržuje relativně nízkou úroveň zadlužení.
Rizikem Evropy však zůstává pomalý ekonomický růst a v některých zemích také nedostatek strukturálních reforem. Největším problémem je ale zřejmě rostoucí politická nejistota. Právě ta může vysvětlovat, proč se nyní francouzské státní dluhopisy, i přes vyšší rating, obchodují s výnosem srovnatelným, nebo dokonce vyšším než jejich italské protějšky, což je stav v tomto století nevídaný.
Bezprecedentní kombinace
Ve světě zaplaveném likviditou si lze jen těžko představit, že by finanční instituce zcela přestaly nakupovat americké státní dluhopisy. Nastavení čínské ekonomiky zase pravděpodobně umožní, aby tamní veřejný dluh dlouhodobě financovaly domácí úspory. Podobný mechanismus koneckonců funguje již desítky let ve vysoce zadluženém Japonsku.
I tak má však současná situace bezprecedentní rozměr. Mnoho vlád po celém světě totiž vyvíjí jen velmi omezenou, pokud vůbec nějakou snahu dostat rozpočtové schodky pod kontrolu. Případ Spojených států navíc přináší „neortodoxní“ přístupy k hospodářské politice, které vedou k vyostřování mezinárodních vztahů a jejichž důsledky lze jen obtížně předvídat. Americké ekonomice přitom zatím mnoho dobrého nepřinesly.
Velmi znepokojivé jsou také úvahy některých politiků o „alternativních“ přístupech k obsluze – či spíše neobsluze – veřejného dluhu. Jde například o omezení splácení jeho části, vynucení nižších úroků nebo prodloužení splatnosti. Ještě před několika lety by podobné návrhy byly považovány za nemyslitelné, neboť by se daly označit za určitou formu státního bankrotu.
Pro Evropu může být jen slabou útěchou, že by se evropská aktiva mohla stát přirozeným cílem části kapitálu, který by se od amerických dluhopisů odvrátil, a že rozpočtová odpovědnost alespoň v části Evropy stále žije. Zkušenost bohužel ukazuje, že zásadní přehodnocování rizik, k němuž dnešní situace přímo vybízí, se téměř nikdy neodehrává lineárně, spořádaně a postupně. Mívá spíše podobu davového chování a často po sobě zanechává mnoho vedlejších obětí.
Vlády přitom mají možnost nebezpečnou situaci zklidnit. Cesta vede přes důsledné, byť třeba i postupné snižování rozpočtových schodků na přijatelnou úroveň, odpovědné a předvídatelné řízení ekonomiky a návrat od dnešních vyhrocených mezinárodních vztahů alespoň k takové míře spolupráce, která byla ještě před několika lety považována za samozřejmou.
Není jasné, zda si politici napříč světem závažnost situace neuvědomují, zda nemají odvahu k reformám, neb jsou přesvědčeni, že si je voliči nepřejí. Jako by převládal předpoklad, že výhody současného stavu stojí za neustálé navyšování rizik. Realitou však je, že se svět financí posouvá stále dále po nebezpečně šikmé ploše.
Bylo by zásadním omylem domnívat se, že případné problémy postihnou pouze „velké finance“ či jen některé země. Právě naopak. Finanční sektor bývá zpravidla jen prvním článkem ničivého řetězce dopadů krize. Skutečné náklady nakonec nesou domácnosti, firmy i státy. Největší, bohužel, ti chudší.
Stačí si připomenout důsledky relativně omezené finanční krize z roku 2008. Ta vznikla v úzkém segmentu finančního trhu, přesto vyústila – pokud pandemii covidu-19 považujeme za jiný typ krize – v nejhlubší globální hospodářský otřes vyvolaný ekonomickými příčinami od třicátých let minulého století.
Ústup od fiskální odpovědnosti, vedoucí k rostoucímu zadlužení, politická situace podporující pokračování této nebezpečné cesty a proměna mezinárodních vztahů, a to i mezi vyspělými zeměmi, od spolupráce přinejmenším k nespolupráci představují toxickou kombinaci, kterou by bylo nerozumné podceňovat. Zda vyústí v závažnou krizi rychle, pomalu či velmi pomalu, lze jen těžko odhadnout. Jen stěží však můžeme zpochybnit, že podmínky pro její vznik jsou stále příznivější.
Celý článek zde.