Niedermayer: Rozhodnutí o nových jaderných blocích bychom měli odložit

Myslím, že není nutné se ztotožňovat se sto procenty volebního programu strany, jejíž jste členem, to by pak člověk nemohl být členem žádného velkého sdružení. V naší straně ta debata o budoucnosti jaderné energetiky není nijak vyhrocená, ale v České republice je – buď jste pro Losnu nebo pro Mažňáka. Chybí debata, proč by se nové bloky měly postavit. V České republice není ideologický odpor vůči jádru. Já sám mám vůči jádru určitou skepsi, která ale není absolutní, nejsem odpůrcem jaderné energetiky jako takové. Spíše si však nejsem jist, zda je nyní správná doba rozhodovat o takové nákladné a riskantní investici, jakou výstavba nových jaderných bloků nepochybně je a zda by před rozhodnutím neměly být posouzeny i jiné nové možnosti řešení, o kterých jsme před deseti lety neměli ani ponětí, protože během posledních deseti let se energetika zásadně proměnila. Vzhledem k tomu, že v energetice působí převážně monopoly nebo oligopoly, náklady na investice jsou přenášeny přímo na spotřebitele. Je proto nutné pečlivě zvážit, která z energetických investic dává smysl a která je naopak nebezpečná a riziková. 

Ano, platná Státní energetická koncepce vůbec neuvažuje například o skladování energie nebo o decentralizované energetice. 
Těch neaktuálních věcí v energetické koncepci je ještě více. Například se v ní počítá s tím, že růst ekonomiky bude provázen i rostoucí spotřebou energie. V několika západních zemích se už ukázalo, že tento předpoklad není pravdivý. Růst lze očekávat asi u spotřeby elektřiny, ale určitě ne u celkové spotřeby energie (například tepla). Druhá věc je předpoklad, že Česká republika by měla i do budoucna zůstat velkým vývozcem elektřiny. Kladu si otázku, zda je smysluplné takto zatěžovat naše životní prostředí, zda se to vyplatí, zda by nebylo lépe podpořit třeba výstavbu větrných elektráren v Severním moři. O tom vůbec nepřemýšlíme, jen víme, že chceme utlumovat uhelné elektrárny a co nejvíce prodloužit životnost stávajících jaderných elektráren. Ale ta kalkulace, že jakmile něco dožije, je třeba to okamžitě nahradit jinou kapacitou, nejlépe jadernou, protože neprodukuje emise, je příliš zjednodušená. 

 

Myslím, že bychom měli rozhodnutí o nových jaderných blocích odložit. Nejdříve bychom se měli realisticky porozhlédnout, v jakém stádiu je výstavba nových jaderných bloků v různých zemích. Například jaderná elektrárna ve Flamanville ve Francii, pilotní projekt firmy EdF na výstavbu jednoho reaktoru nové generace, jeden z mála jaderných projektů v Evropě, kterou jsem před rokem navštívil, má mnohaleté zpoždění. Uvědomil jsem si, jak nákladný ten projekt je, protože asi 80 % nákladů tvoří bezpečnostní systémy. Poslední odhad rozpočtu hovoří o více než 10 milionech euro, tj. 250 miliard korun. Předpoklad, že jeden reaktor v ČR by stál asi 100 miliard korun, se proto v tomto srovnání jeví jako úsměvný. Proto je třeba rozhodnutí o dostavbě nových jaderných bloků pečlivě zvážit, protože ty stamiliardy by se promítly na dlouhou dobu do cen elektřiny pro občany, nebo by to mohlo vést ke kolapsu firmy, která by byla investorem. Je proto potřeba zvážit i jiné možnosti výroby elektřiny, což nejsou jen obnovitelné zdroje, které pro naše geografické i demografické podmínky nejsou příliš vhodné. Za jeden z nejdůležitějších momentů ale považuji osobně decentralizaci energetiky, přechod na chytré sítě, řízení nabídky a poptávky. Nejdříve bychom měli vyčerpat tyto možnosti, až poté, co je vyčerpáme, uvažovat o novém zdroji. Je třeba si také uvědomit, že pokud postavíme jeden obrovský megazdroj, vytvoří se tím i obrovský tlak na přenosovou soustavu, na její posílení, což přinese další dodatečné obrovské náklady. I to by se promítlo do cen elektřiny. Navíc stále více lidí si bude vyrábět elektřinu samo, bude si vytvářet ostrovní provozy, budou elektřinu i skladovat, odstřihávat se od přenosové i distribuční soustavy. Náklady na ni se budou pak rozpočítávat na menší počet lidí, což ale budou právě ti nejchudší, kteří nebudou mít možnost si elektřinu vyrábět sami, a elektřina pro ně bude pak paradoxně nejdražší. Netvrdím, že nastává úplný soumrak centralizovaných zdrojů, ale myslím si, že jejich role a další výstavba by se měla velmi důkladně zvážit. Jaderné zdroje jsou takový dinosaurus, protože jsou velké a strašně málo fl exibilní. Vláda by měla udělat maximum pro to, aby se prodloužila životnost stávajících jaderných elektráren, zároveň by se měly odstavit nejšpinavější uhelné elektrárny a snižovat energetická náročnost, měla by být snaha o maximální energetické úspory a lepší řízení sítě. Neznáme také zatím dost dobře potenciál nových technologií, ten bychom měli napřed prozkoumat. Až pak bychom měli uvažovat o novém zdroji, což by mělo být podle mě tak za pět let. Otázek, které by se měly řešit, je totiž celá řada. Jak stabilizovat soustavu, jak do ní zapojit obnovitelné zdroje, jak energii z nich akumulovat, jak řešit decentralizaci soustavy. Otázka, zda stavět nový jaderný zdroj, je jen jednou z těch otázek. Počkejme proto těch pět let, pak bude jasněji. 

Vláda ale chce rozhodnout do konce tohoto roku.

Pak by se mohlo stát, že udělá velmi nákladnou chybu, kterou po sobě zanechá svým následovníkům. 

 

Pokud by model výstavby směřoval k mezivládní dohodě, patrně s Ruskem, tak jako to udělal Viktor Orbán v případě výstavby jaderné elektrárny Paks, pak by to byla ta nejméně žádoucí varianta. Když už by se vláda k dostavbě jaderných bloků rozhodla, pak by se to mělo dít s maximální transparentností, při využití konkurenčního prostředí. Navíc myšlenka, že nám Rusové na jadernou elektrárnu půjčí, je ekonomicky zcela absurdní, protože Rusko si půjčuje mnohem dráže než Česká republika, takže při této variantě by se ta stavba ještě více prodražila. Tato konstrukce je zcela absurdní, je za ní jen snaha přesvědčit voliče, že Česká republika by při volbě tohoto modelu za dostavbu nezaplatila nic. Naopak, zaplatila by ještě mnohem více. 

Šéf Rosatomu vloni dokonce prohlásil, že jeho firma by výstavbu nových bloků nejen zafinancovala, ale dokonce by je i sama provozovala. 
A nechala by si za to dobře zaplatit. Já nemám problémy s jadernou energetikou jako takovou, ale problém je i nestabilita prostředí. Pro část občanů různých zemí představuje jaderná energetika hrozbu, což čas od času vede politiky k tomu, aby zvyšovali bezpečnostní standardy této technologie na nejvyšší dostupnou úroveň. A to tyto stavby výrazně prodražuje, protože musí třeba v polovině výstavby projekt zcela přepracovat, což je třeba případ elektrárny Flamanville. Další vážný problém spočívá v tom, že vzhledem k tomu, jak málo jaderných projektů v současnosti je, dodavatelské strojírenské firmy přestávají mít patřičné know-how a mají také málo dostatečně erudovaných odborníků. 

Máte asi pravdu, například šéf české pobočky korejské firmy Doosan v rozhovoru pro HN prohlásil, že velkých projektů už je tak málo, že se nyní zaměřují už jen na menší projekty. 
Ona i koordinace velkých projektů je nesmírně náročná. Třeba od projektu elektrárny Flamanville, si investor, firma EdF, sliboval, že to bude počátek nové éry výstavby jaderných elektráren, ale zdá se, že tomu tak nebude. Mimochodem, v Česku sice panuje obecně velká podpora jaderné energetiky, ale zároveň je zde velký odpor vůči budování úložišť jaderného odpadu, což je opravdu poněkud komické, protože to jde proti sobě. Já netvrdím, že jaderná energetika je úplně u konce s dechem, například malé jaderné reaktory podle mě budoucnost mají, ale tam by to zase narazilo na odpor veřejnosti, protože by jich bylo moc, a požadavky na bezpečnost by tudíž byly tak vysoké, že by se to nevyplatilo stavět. 

Energetici už několik let straší veřejnost, že je pět minut po dvanácté, že pokud ihned nezačneme stavět nový zdroj, budeme mít už za pár let nedostatek elektřiny a nebudeme ji mít odkud dovážet. 
Tyhle argumenty zaznívaly už před pěti lety a jsou stále stejné. Myslím, že to zveličují, že hrozba nedostatku elektřiny není zcela pravdivá, že rozhodnutí lze jistě ještě o pár let klidně odložit. Česká republika by se měla také více propojit s evropským energetickým trhem, to by také určitě pomohlo. Evropská komise chce zavést v rámci tzv. Zimního balíčku více tržních principů do energetiky, což je věc, kterou se aktuálně velmi intenzivně zabývám v Evropském parlamentu. Ukazuje se ale, že řada zemí, ale i europoslanců, se naopak snaží vytvářet umělé překážky vůči propojování trhů, snaží se, aby národní systémy byly spolu co nejméně provázané. Viz phase-shift ery na hranicích, kapacitní platby vysoutěžené národně, které nefungují přes hranice, interkonektory na hranicích s Polskem, které stály spoustu peněz a z polského rozhodnutí byly zablokovány. Poláci se rozhodli, že kvůli svému národnímu přístupu k energetice potřebují provozovat své špinavé a neodsířené uhelné elektrárny, které odebírají drahé uhlí z tamních dolů. Kdyby byli propojeni s Českem, jejich elektrárny by měly kvůli svým vyšším nákladům a ceně elektřiny nižší odbyt, protože české elektrárny jsou efektivnější. Výsledkem toho je, že na severu Německa jsou často záporné ceny elektřiny z větrných elektráren, které se kvůli tomu často odstavují, zatímco kdyby fungovaly baterie a trhy byly více propojené, spotřebitelům by mohly klesnout ceny elektřiny a zároveň by se více využila elektřina z čistých zdrojů. Bylo by dobré, kdyby se čeští politici také naučili uvažovat ve větším celku, středoevropském. Tak bychom se mohli dostat k mnohem efektivnějšímu energetickému mixu, než máme dnes. 

Jak by měl podle Vás ten mix vypadat?

Vedle stávajících jaderných elektráren to budou asi plynové elektrárny, ty vypadají dnes nejnadějněji, na vykrývání špiček. Kdyby nezkolaboval systém obchodování s povolenkami, stavěly by se hlavně plynové elektrárny. Kvůli tomu, že je cena povolenek tak nízko, se ale vyplatí provozovat uhelné elektrárny, protože nejsou zatíženy poplatky za vypouštění emisí CO2, naopak provozovat dražší plynové elektrárny se třeba firmě ČEZ dnes nevyplatí. Dnes máme už diverzifikované dodávky, zemní plyn se nedováží už jen z Ruska, například můžeme dovážet plyn z Norska, pojistkou je také zkapalněný zemní plyn. Proto bych z plynu dnes už neměl obavy. 

Zatím to na propojování evropských trhů moc nevypadá.

Jsou tam mírné posuny, uvidíme, v jaké podobě bude schválen Zimní balíček. Například zavádění interkonektorů vypadá dost reálně. Většímu posunu bohužel zabraňují členské země. Balíček podporuje i decentralizaci energetiky, která dosud nebyla podporována. Tu osobně považuji spolu s ukládáním energie za vůbec nejperspektivnější. Věřím, že bude stále více zcela energeticky soběstačných vesnic nebo bytových domů, což bude ve výsledku daleko efektivnější než dnešní centrální řízení soustavy. Obyvatelům těchto samostatných celků se může proud výrazně zlevnit. Zároveň ale samozřejmě dojde k dramatickému snížení zisku přenosové soustavy, distribučních společností a výrobců elektřiny. Ti se decentralizaci brání. Ale nakonec prohrají. Velkých točivých zdrojů se ale nikdy úplně nezbavíme, jsou zapotřebí ke stabilizaci soustavy. 

 

Z čeho si budou ty decentralizované celky vyrábět elektřinu, když jste zmínil, že pro obnovitelné zdroje nemáme dost vhodné podmínky? 
Těch možností je v decentralizovaných celcích více, hlavně asi přichází v úvahu fotovoltaika, k tomu akumulace energie s možností prodávat přebytky, to je mnohem efektivnější než tu elektřinu přenášet na dálku. 

Jak si myslíte, že celá ta záležitost kolem dostavby jaderných zdrojů dopadne? Uzavře se mezivládní dohoda s Ruskem a nové bloky postaví bez soutěže Rosatom? 
Myslím, že tento způsob řešení by byl skandální. Doufám, že ani tato vláda se snad k něčemu takovému neodhodlá. Diskuse podle mě zatím skončily u hledání nejvhodnějšího finančního modelu. Ty jsou de facto dva. Buď to postaví sám ČEZ, ten do toho ale asi sám nepůjde, to by bylo pro něj příliš riskantní, navíc ta stavba je nesmírně drahá. Druhý model je, že to někdo postaví pro český stát a náklady pak přímo ponesou daňoví poplatníci. Buďto tam bude dohoda s firmou ČEZ, že to bude operovat anebo to bude operovat někdo jiný. V každém případě se bavíme o finanční operaci, která má rozsah stovek miliard korun. 

Úvaha je, že by tu stavbu financoval dodavatel, nejspíše tedy Rosatom.

To je absolutně špatná myšlenka, protože by si musel vzít půjčku, a Rusko získává úvěry mnohem dráže než Česká republika. Ta má úrok 2 %, zatímco Rusko 6 %. Stejně by tu půjčku financoval český státní rozpočet, který by pak náklady rozložil mezi daňové poplatníky. Vzhledem ke změnám v energetice, kdy velké firmy ztrácejí dominanci na trhu, což by platilo i pro státem provozovanou jadernou elektrárnu, kdy lidé si mohou vybrat, jakým způsobem budou elektřinu získávat, by šlo o velmi riskantní finanční operaci. Myslím, že do té doby, než stát prozkoumá všechny další alternativy, včetně těch vně České republiky, větší akceptace toho, že energetika by měla být regionální, nikoliv národní, by vláda neměla přijímat žádné rozhodnutí. A pokud by už rozhodla o dostavbě, tak by to měla řešit transparentním způsobem, nikoliv politicky. A je třeba vědět, že provozování jaderné elektrárny se dnes rozhodně neobejde bez garantovaných výkupních cen (contract for diference například), jako v Hinckley Point v Anglii. Jenže podíl jaderných elektráren v celkovém mixu je v Anglii poměrně malý, zatímco u nás by byl mnohem vyšší a tudíž by garantované výkupní ceny velice zatížily daňové poplatníky. Ale pořád je to lepší než zpolitizovaná mezivládní dohoda, která by nás vyšla mnohem dráže. 

Proč myslíte, že ČEZ tak vehementně prosazuje rozdělení firmy na jadernou, uhelnou na jedné straně a „zelenou“, včetně distribuce a služeb na straně druhé? 
Zřejmě ta „špinavá“ část ČEZ má natolik špatnou finanční hodnotu, že jejím oddělením by ta moderní část mohla mít vyšší hodnotu, než má dnes celý ČEZ. Management si od toho zřejmě slibuje finanční zisk, navíc by to ČEZ zbavilo povinnosti vyjednávat o dostavbě jaderných bloků, to by hodil na stát, protože většina managementu by patrně přešla do té „čisté“ části. Tak by také ČEZ utnul spory s menšinovými akcionáři, kterým se výstavba nových jaderných bloků nelíbí. To rozdělení lze udělat poměrně férově, ale také tak, že ta špinavá část se ocitne v katastrofální situaci, kterou bude muset zachraňovat stát. Rozdělení by mělo být férové pro malé akcionáře, ale zároveň by nemělo být extrémně nevýhodné pro stát. Nerad bych, aby to dopadlo tak, jako dopadla v 90. letech sanace bank, kdy veškerá jejich riziková aktiva převzal stát místo toho, aby banky pokryly nejdřív své ztráty z rezerv a až poté by stát posílil jejich kapitál. Menšinoví akcionáři si dramaticky polepšili, veškeré ztráty jim pokryl stát. To bych českým občanům znovu nepřál.