Niedermayer: Evropské oživení, klima a pan kolega Vondra. V čem se plete?

Můj kolega z Evropského parlamentu Saša Vondra poté, co podpořil vznik unijního plánu pro podporu oživení ekonomiky, si ho „podrobně přečetl“ a zjistil, že „není o záchraně EU, ale jejím uvržení do hlubší krize“. A proto svůj postoj změnil a plán odmítá.

 

Má pro to tyto důvody:

První je, že „plán krizi zneužívá, ale neřeší“. Důvodem je, že jen část balíčku je prý určena na reakci na krizi, což je hodně zkreslená interpretace. Návrh se totiž skládá „z více noh“, z nichž jedna je přímou reakcí na krizi (a její umístění bude vycházet z budoucích dat o dopadu na ekonomiky), jiná, která je větší (což je věc hodná diskuse), vychází ze zpětných dat (bohatství a nezaměstnanost), které ale obvykle dobře predikují, že tyto země (chudší s vysokou nezaměstnaností) budou mít největší problémy s restartem ekonomiky). Což mimo jiné potvrzují i ekonomické predikce. Pokud souhlasíme s logikou, že k úspěšnému restartu ekonomiky Unie (na které stojí i naše prosperita) je třeba aspoň částečný obrat z recese všude, je zaměření návrhu správné (což nevylučuje debatu o úpravách parametrů).

Druhým bodem je to, že „cílem je klima revoluce“. To není pravda, jakkoliv je změna v oblasti životního prostředí a klimatu tím, na čem se lídři Unie na další desetiletí shodli jako na důležitém cíli. Především to, že unijní plán podpoří investice, jejichž nedostatek může nastartovat hlubokou recesi, znamená, že musíme najít „místa“, kam investovat. Jistě, že mezi nimi bude mnoho opatření v oblasti klimatu. Pokud se to panu Vondrovi nelíbí, měl by navrhnout jiná, ekonomicky a strategicky smysluplná opatření, na kterých se Unie shodne. Mimo to, že směr využití peněz má respektovat celkový směr rozvoje Unie, je snad logické. A mimochodem, priority pro naši zemi (z evropského semestru) byly v roce 2019 udržitelnost penzijního a zdravotního systému, zvýšení podílu zaměstnaných žen a více investic. V letošním roce jde například o rozvoj digitalizace, investice spojené s klimatickými cíli (včetně dopravy) nebo investice do „uhelných regionů“.

Třetím je to, že „klíč k dělení 560 mld. eur není fér“, neb nerespektuje intenzitu dopadu epidemie. Což je nepochopení toho, o co jde – jde o restart ekonomiky, a nikoliv o „kompenzaci“ za počet nakažených či mrtvých. Klíč, který stojí na výši HDP a nezaměstnanosti (obě z minulosti, pro nás první výhodné, druhé ne) není nelogickou volbou. A mimochodem, to, že nejvíce prostředků by mělo směřovat na podporu oživení v Itálii či Španělsku, vychází ze všech možných indikátorů.

Čtvrtý důvod je, že „Fond spravedlivé transformace (JTF) je nespravedlivý“. Dle předložených dat z něj máme dostat kolem 90 miliard korun (na snížení emisí). Panu Vondrovi to nestačí, neb (kvůli našemu špatnému rozhodnutí) dnes dotujeme obnovitelné zdroje 40 miliardami ročně. Logiku tohoto argumentu posuďte sami.

Poslední je argument, že „plán směřuje k dluhové a rozpočtové unii“ a pan Vondra to spojuje s klimatickými cíli. Zjevně si nevšiml, že jde o jednorázový, ekonomicky smysluplný projekt, který vede k dluhu ve výši kolem 3 % HPD (který chce Unie od roku 2028 splácet). Nejde o vzájemné ručení dluhů, a dokonce není ani shoda na tom, aby se evropský „mini rozpočet“ (ve výši 1 % HDP) zvyšoval. O tom, jak bude dál Unie ekonomicky fungovat, se rozhodnou členské země (mne osobně by příspěvek od pana Vondry do diskuse o směřování Unie moc zajímal).

Argumenty završuje pro dnešek typické tvrzení, že „studie tvrdí, že se to (klimatické cíle) vylučuje s ekonomickým růstem“. Zřejmě jde o studii pana Vondry nebo Institutu Václava Klause, řada lidí má naopak za to, že toto bude silný stimul pro růst ekonomiky (vyčíslují to třeba komisní studie dopadu).

O čem se v textu vůbec nedočtete, je třeba to, že tento kritizovaný „rozpočet“ je součástí celkového návrhu rozpočtu Unie na dalších 7 let. Ten jako celek je pro nás, ačkoliv se již blížíme k průměru v bohatství v Unii, dle odhadů velmi velkorysý (obdržíme z něj o mnoho set miliard korun více, než zaplatíme).

Na konci pan Vondra uvádí, že bychom měli pod hrozbou veta vyjednávat. Spolu se „skrblíky“ (výraz pana Vondry) říci ANO pomoci, NE dluhům – mimochodem, „skrblíci“ by rádi snížili hlavně platby pro země, jako jsme my, a jak si řešení ANO/NE pan Vondra konkrétně představuje, v textu není. Máme také odmítnout společné daně (které s návrhem nesouvisejí a jsou jen jednou z možností jak v budoucnu Unii financovat) a požadovat více peněz na transformaci energetiky spolu s „dohodou“ na financování jaderných bloků (znamená to, že je má Unie zaplatit nebo nám jen náš podivný plán v oblasti své kompetence bez ohledu na obsah schválit?).

A zde je aspoň kousek, s čím bych souhlasil. Ano, o plánu máme vyjednávat, konec konců k tomu návrhy jsou. Ano jsou oblasti, kdy bychom ho mohli chtít upravit (třeba podíly jednotlivých částí). Ale dle mého soudu jsou to oblasti úplně jiné než ty, o kterých se na základě velmi kulhajících argumentů v textu píše.

Snad ještě více než zavádějící argumenty mrzí logika, že se k lepšímu výsledku (což je v pojetí pana Vondry něco úplně jiného než dle názoru třeba mého) „provetujeme“, což je závěr článku. Pan Vondra má bolestivé osobní zkušenosti s tím, jak vypadala (před rokem 1989) politika prosazovaná silou. A ze své politické kariéry snad pochopil, že v tak velkém společenství, jako je dnešní společná Evropa, nelze vyjednávat vzájemnými výhrůžkami. Cesta k vzájemně přijatelným a výhodným řešením vede přes pochopení názorů ostatních a hledání kompromisu. Jistě že snaha o kompromisy vede k tomu, že zdaleka ne vše v návrzích i výsledných dohodách je přesně dle našich představ. Ale stojí zato se zamyslet, jak moc velké škody by působily „nedohody“. V tomto případě by byly ještě větší než stovky miliard, o které bychom nedohodou nad rozpočtem Unie přišli.

Původní článek si můžete přečíst zde.