Big_loader_ajax

Nevýhodné vazalství s Čínou se nám vyplatí ukončit. I za cenu ekonomických turbulencí

04.09.2020

Dnes už není vůbec podstatné, že cesta předsedy Senátu na Tchaj-wan nevznikla jako „produkt“ naší zahraniční politiky a že naše země již delší dobu čelí nejednotě v otázce toho, jak se chovat ve vztahu k Číně.

Dnes je podstatné to, že čínský ministr zahraničí provedl bezprecedentní útok buďto na českého občana, nota bene ve vysoké politické funkci, anebo na celou naši zemi. V reakci na to se musíme sjednotit tak silně, jak je to jen možné, a domyslet, jak správně reagovat.

A začít bychom měli u toho, co dominantně formuje (bohužel) naši zahraniční politiku. Tedy ekonomika a čísla.

Učinit zde jakýkoliv jiný závěr než ten, že neuvěřitelně rostoucí prosperita Číny stojí na jejím obrovském obchodním přebytku a ten vychází i z naší otevřenosti vůči čínskému vývozu a tamním firmám, by byla ignorace faktů. A to, že naše naivita v obchodním vztahu k Číně, často diktovaná velmi krátkodobými zájmy některých západních firem, vedla ke vzniku zcela nevyváženého a pro nás nevýhodného vztahu, je další nezpochybnitelný fakt. Stačí připomenout v minulosti zcela nefungující ochranu duševního vlastnictví a donedávna zcela zásadní asymetrii v otázce přístupu investorů na trh.

Čísla hovoří za vše – na úrovni EU do Číny vyvážíme jen o něco více než polovinu toho, co z ní dovážíme (198 miliard eur vývozu proti 362 miliardám eur dovozu v roce 2019). Pohled na česká čísla je ještě dramatičtější – náš vývoz činí něco přes 2,2 miliardy eur, zatímco dovoz byl více než desetinásobný. Prezidentem Zemanem slibované investice čínských firem do ČR se nekonaly, a kde k nim došlo, například u Smartwings, jsou zdrojem potíží.

Hypotetický kolaps obchodu by samozřejmě nebyl zadarmo, i když v mnoha oblastech by nebylo složité najít nové partnery. Čísla ale jasně ukazují, na které straně by byly větší škody (což platí i pro omezené „poškození obchodu“, pokud na ně druhá strana reaguje v obdobné proporci).

Nicméně to samo o sobě neříká, jak na čínské hrozby reagovat, jen to ukazuje, kdo ekonomicky řečen tahá za delší konec provazu.

Zásadní je totiž reakce politická. A v rámci ní musíme dosáhnout toho, že z problému „malé ČR a velké Číny” se musí stát problém „velké Číny a ještě větší EU”. Ideálně s podporou dalších demokracií. Nejde totiž o první případ zcela nepřijatelného vyhrožování z Pekingu. Nedávno zažilo docela brutální atak také Spojené království, kde čínská diplomacie dala do souvislosti tamní obavy o účasti čínských firem v rozvoji sítí 5G s čínským podílem na stavbě jaderné elektrárny. Na takovéto výhrůžky nesmíme reagovat tím, že svá rozhodnutí změníme, ale tím, že budeme připraveni na ně odpovídající silou odpovědět, a to s vědomím toho, jaký ekonomický vztah k Číně máme. Blížící se summit mezi EU a Čínou je jasnou příležitostí, kde je třeba tyto věci dát na stůl a dohodnout nová pravidla hry, tedy pokud i nadále počítá Čína s tím, že její ekonomiku bude pohánět obchodní přebytek s Unií.

V této souvislosti je třeba i mnohem jasněji formulovat názor našeho společenství na potlačování lidských práv v Číně, třeba v případě ujgurské menšiny. Politika podpory demokracie v Bělorusku a zároveň hlasitého mlčení ohledně excesů v jiných částech světa (zejména tam, kde máme intenzivní třeba ekonomické vztahy, a tudíž i nástroje na vynucování naší politiky), je totiž nedůvěryhodná.

Musíme najít napříč Unií shodu i v tom, že v případě, kdy Čína přistoupí k politicky motivovanému omezení importu třeba z České republiky, najde Unie v rámci společné solidarity či z čistého pragmatismu cestu, jak poškodit v podobném rozsahu pohyb zboží opačným směrem. Za takovouto politiku zaplatíme všichni, ale je to lepší cesta než v nastoupeném trendu postupovat dál.

Naši politici mají tedy, ač pro některé z nich nevítaně, dva velmi důležité úkoly. A jsou důležité nejen pro nás, ale i pro budoucnost světa (což není nadsázka).

První je získat rychle velmi silnou podporu pro nemlčení k tomuto incidentu na úrovni EU. Musíme ostatní přesvědčit, že „když dnes my, tak zítra oni“, a proto se musíme bránit teď hned. Svou roli sehraje samozřejmě i Evropský parlament, kde již vzniká výzva na jasnou reakci „evropského ministra zahraničí” Josepha Borrella.

Druhým, neméně důležitým úkolem je vysvětlit české veřejnosti, že jde o problém velmi vážný, neboť se týká naší suverenity a budoucích vztahů s našimi partnery. Ačkoliv se to možná některým podnikatelům nebude líbit, pouze jasný obrat ve vztahu k Číně může do budoucna pomoci ke vzniku takových podmínek, kdy bude opravdu možné smysluplně obchod s touto ekonomickou velmocí rozvíjet. Jsem přesvědčen, že využitím kompetentní diplomacie a hlavně tím, že aspoň v tomto případě budeme co nejvíce táhnout za jeden provaz, můžeme uspět. Pokud ne, nebude to jen neúspěch náš, ale bude to další navýsost špatný posun ve vztahu mezi demokratickými zeměmi a Čínou.

 

Text původně vyšel v časopisu Reflex. Původní text si můžete přečíst zde.

 

Autor článku : Luděk Niedermayer
Zdroj : Reflex