Big_loader_ajax

Na dotační politiku vlád doplácejí malé zemědělské podniky

27.12.2018

Zemědělství v naší zemi není doménou malých, obvykle rodinných farem, jako je tomu jinde v Evropě. A v rozporu se zažitou představou za to zdaleka nemůže jen historické dědictví komunistické kolektivizace.
Dnešní pokračující koncentrace a industriální charakter zemědělství jsou ve velké míře výsledkem dotační politiky českých vlád. Těm se dosud (s několika spojenci v EU) úspěšně daří blokovat návrhy Evropské komise na omezení dotací velkým zemědělským podnikům. Úspory z rozsahu, výkonnější mechanizace a někdy i finanční síla zemědělských průmyslových podniků pak vytlačují malé farmy jen do oblastí, kde velcí nepůsobí, či je uvrhávají do fakticky závislého ekonomického postavení. Důsledkem jsou velmi omezené šance na podnikání ve venkovských oblastech – ekonomové tomu říkají vysoké bariéry pro vstup. Na venkově postupně mizí tradiční možnosti uplatnění v činnostech souvisejících s krajinou a půdou. Velké podniky si vystačí s menším počtem zaměstnanců, obvykle nezaměstnávají další místní lidi. Místo toho posílají stroje i s obsluhou napříč republikou, které díky svým vysokým výkonům za pár dní obstarají to, co tradičně dělali místní. 
 
Důsledkem je i to, že namísto aby lidé pracující v zemědělství byli z větší části podnikatelé či podílníci, jsou to zaměstnanci velkých podniků, často s nízkými platy a s vlastníky, kteří nemají se zemědělstvím mnoho společného. 
Tomuto modelu často padá za oběť kvalita půdy. Nasazení těžké mechanizace a průmyslové postupy nezohledňující potřebu uchovávat půdu pro budoucnost pak mají drastické dopady na krajinu a napomáhají vzniku rizikových jevů, jako je sucho. 

Tohoto problému bychom si měli být vědomi a měli bychom ho aktivně řešit. Bohužel se to neděje, spíše naopak. Evropská komise opakovaně navrhla, aby byly v příštím programovém období po roce 2021 omezeny platby velkým farmám a podnikům, které se z větší části svého podnikání nezabývají zemědělstvím. Česká pozice je, že se tomu snažíme zabránit. V Evropském parlamentu i část našich poslanců usiluje o naprosté zrušení evropských dotačních stropů. 
Přitom krácené platby velkým zemědělským podnikům nad rámec stropů by zůstaly v ČR a mohly bychom je využít na podporu malých farem nebo na rozvoj venkova. Tedy na skutečný rozvoj venkova, ne na dotace pro „průmyslové“ zemědělské podniky, jak tomu bylo a je dosud. 

Domnívám se, že prosazovat zájem velkých obdělavatelů půdy a zemědělsko-průmyslových podniků není náš národní zájem. Naším zájmem je naopak zajistit konkurenční prostředí v zemědělství, dát lidem šanci začít podnikat i v této oblasti a podmínit přístup k dotacím odpovědným zacházením s půdou. Neboť půda není totéž co stroj – když se pokazí, jen tak si novou nekoupíme. 

Naprostým minimem toho, co bychom měli udělat, je proto podle mého názoru neblokovat návrh na „zastropování“ přímých zemědělských plateb a ušetřené prostředky přesměrovat na podporu skutečných zemědělců a šikovných venkovanů. Stropy přitom můžeme zavádět postupně, aby podniky, které o část dotací přijdou, měly dostatek času se novým pravidlům přizpůsobit. 

Dále je třeba poskytování dříve nárokových dotací podmínit tím, že zemědělci hospodařící na půdě zajistí, aby nedocházelo k její degradaci a aby půda plnila role, které v ekosystému plnit má, tedy například zadržování vody. Vyšší požadavky přitom mohou být kladeny na podniky obhospodařující větší plochy půdy, které hrají dnes v obdělávání půdy hlavní roli. 

Jako tomu je v jiných zemích v Evropě, musíme i my menším zemědělcům usnadnit to, aby svou produkci mohli i zpracovávat a dodávat ji třeba jen na lokální trh. Různé veterinární a hygienické normy, často pocházející z minulosti a odpovídající logice průmyslové zemědělské výroby, je třeba prověřit a upravit tak, aby při zachování bezpečnosti potravin bylo pro menší farmy snazší výrobky umisťovat na trh. Zajistíme tím i širší nabídku lokálních potravin, po které mnoho spotřebitelů volá. 

Argumenty, že tento posun v naší politice by vedl k dražším potravinám, jsou liché. Neplatí, že v zemích, kde zemědělství stojí na malých farmách, jsou potraviny dražší. 

Ve skutečnosti by hlavní změna spočívala v tom, jak bude v zemědělství rozdělován zisk. Dnes směřuje do kapes vlastníků velkých zemědělských podniků, nezřídka holdingového typu, a velkých průmyslových výrobců potravin. Ti získávají jak obrovský podíl dotací, tak vykazují vysoké zisky, čímž dále posilují svoji pozici na trhu na úkor těch menších. Pokud bude větší část zisku náležet těm, co na venkově skutečně farmaří, budou výsledkem hezčí a udržitelná krajina i rozmanité a kvalitní potraviny na našich stolech. 
Autor článku : Luděk Niedermayer
Zdroj : Právo