Big_loader_ajax

Luděk Niedermayer: Všechny důležité problémy mají jedno řešení – větší evropskou integraci

22.12.2015

Rozhovor Luďka Niedermayera pro e15.cz.

S mírnou nadsázkou se dá říct, že od svého vzniku nezažila Evropská unie tolik historických zkoušek jako letos. Jestli v nich obstojí, vůbec není jasné. Nerozpadne se, a pokud ne, jaká bude? „Dopadne to tak, jak budeme chtít. Když si řekneme, že chceme unii zachovat, a někde integraci prohloubíme, tak se to stane. Když nám bude všechno jedno, opravdu může dojít k rozpadu EU,“ říká český ekonom, europoslanec za TOP 09 Luděk Niedermayer.

Evropská unie letos řešila a vlastně stále řeší tři velké krize. Ukrajinu, Řecko a migraci. Která z nich je podle vás největším problémem pro jednotu unie?

Určitě ta migrační, která je teď spojena s rizikem terorismu. Ale je větší tím, že je nyní aktuálnější. Za celou dobu, co jsem v europarlamentu, vlastně jdeme z jednoho problému do druhého. První a fakt hodně důležitý problém byl konflikt Rusko–Ukrajina. Z obrazovek zmizel, protože se objevilo Řecko a vypadalo to, že onen první problém se bude po minských dohodách zklidňovat. Což se nestalo. Nicméně Řecko vypadalo jako akutnější krize. A poté přišla uprchlická vlna následovaná obavou z terorismu. Všichni přemýšlejí o nejakutnější krizi, což neznamená, že předchozí problémy zanikly. Existují. Migrace je ale velký test jak z hlediska její substance, tak schopnosti EU reagovat. Tedy nalézt dohodu a realizovat ji. Každá další krize přitom ukazuje, že dosáhnout dohody je větší a větší problém.

"Jdeme z jednoho problému do druhého. Všichni přemýšlejí o nejakutnější krizi, což neznamená, že předchozí problémy zanikly. Existují."

Jednotu nebo zdání jednoty viditelně rozbíjí názor na přijetí povinných uprchlických kvót. Vy jste v Evropském parlamentu zvedl ruku pro. Co vás k tomu vedlo?

Bylo to hlasování o návrhu, který obsahoval spoustu bodů a byl jedinou navrženou reakcí na migraci. Připadalo mi nepřijatelné takový návrh nepodpořit. Znamenalo by to, že něco odmítám, aniž bych přišel s něčím jiným. V politice je to tak, že se vám asi nikdy nelíbí sto procent předloženého textu, protože je vždy výsledkem komplikovaného kompromisu. Návrh jsem podpořil a jsem čím dál víc přesvědčen, že to bylo správné. I když politicky velmi nepopulární. Taková krize se dá řešit pouze evropsky a to znamená, že se každý solidárně zapojí. Byl bych radši, kdybychom se nebavili o kvótách a každá unijní země odpovědně řekla, takto přispěju. Bohužel atmosféra v Evropské radě taková není.

Vnímáte migraci spíše jako hrozbu, nebo jako ekonomickou příležitost?

Jako ekonomickou příležitost ji úplně nevidím. Pokud má země problém třeba s demografií nebo nedostatkem pracovních sil, řeší situaci cíleně. Nynější migrace je výsledkem vnitřních a vnějších faktorů. Vnější jsou válečné konflikty, zejména v Sýrii. K vnitřním faktorům zaprvé patří neujasněnost evropské politiky k azylantům a zadruhé velmi vysoká životní úroveň v Evropě. Kvalita života v Evropě je neporovnatelně vyšší než kdekoli jinde. Pro migranty objektivně představuje Evropa zaslíbenou zemi, která pomáhá slabším, všem zjišťuje dobrý životní standard a dává příležitost znevýhodněným.

Jednotlivé unijní státy úplně jinak chápou význam solidarity. Není i to velkým problémem migrační krize?

Mnohem větší problém než samotná migrace je nejenom jiné chápání solidarity, ale i jiné chápání toho, co unie je. Matematicky řečeno by unie měla být kooperativní hrou, kde všichni spolupracují, aby dosáhli toho nejlepšího výsledku. A to se tak úplně neděje. Bývalý eurokomisař Mario Monti uvedl takový příměr. EU budovaly evropské země po desítky let. Obrazně řečeno, každý doma uplácal nějaký kousíček cihličky a přivezl ji do Bruselu na společnou stavbu. Občas nebylo snadné cihly převážet, ale šlo to. Řádově v posledních deseti letech se to podle něho úplně změnilo a zástupci jednotlivých zemí jezdí do Bruselu a říkají, co si tentokrát odtamtud odvezou. Začínají tu stavbu rozebírat.

Platí to i o Česku?

Typicky český pohled je velmi nešťastný. Od vstupu do EU jsme dostali zhruba o 400 miliard víc, než jsme unii přispěli. Považujeme to za dané, taková jsou pravidla, ostatní země mají povinnost nám ty peníze dávat. Když je ovšem potřeba, abychom nějak přispěli, řekneme ne, není to v pravidlech, po nás to nikdo nemůže chtít. Ale to není jen problém Česka. Vzrůstá vliv populismu v politice, vliv krátkodobého pohledu, jak uspět v průzkumech veřejného mínění, anebo v těch či oněch volbách. To nás začíná hnát do slepé uličky.

Podle exprezidenta Václava Klause migrační krizi „iniciovali a spoluorganizují evropští politici“, kterým se nelíbí, že se nedaří rozbít národní státy, a jejichž cílem je vytvořit autentický evropský lid bez kořenů. Co říkáte na takový názor?

To je absolutně absurdní myšlenka. Pan prezident Klaus by měl minimálně chápat, že ti politici, kteří to údajně organizují, by se stali těmi, kteří by poté prohrávali volby. Každý politik ale přece chce ve volbách uspět. Je to úplně zřejmé, vnější a vnitřní faktory migrace jsou jasné. Reakce na uprchlickou krizi byla nejasná, nečitelná a možná, že přispěla k urychlení uprchlické vlny. To je nejspíš fakt, i když můžeme spekulovat o míře. Vůbec bych přitom ale nemluvil třeba o kancléřce Merkelové. Víc bych mluvil o tom, že Evropa naznačila, že s tím něco udělá. Že začne zpřísňovat pravidla. To byl pro uprchlíky signál – dostaňte se do Evropy co nejrychleji, není jasné, jestli se to za půl roku povede.

Pravidla ale zpřísnily jen některé země.

Některým se pravidla podařilo zpřísnit. Lidé z Balkánu nemají nárok, jsou vraceni z hranic… Jsme u řešení, které se mělo uplatňovat už rok. Mimochodem před rokem se to nedělo nikoli kvůli nynější podivné vizi Václava Klause, ale právě kvůli tomu, co právě on vždycky prosazoval. Tedy kvůli co nejsilnější suverenitě jednotlivých zemí. Čili příčinou pomalé reakce na migrační vlnu bylo nepochopení, že musíme omezit suverenitu v azylové politice.

Množí se polooficiální návrhy na zmenšení schengenského prostoru, případně jeho zrušení. Nejsme blízko jeho konci?

To nikdo neví. Ale opět použiji příměr. Před tři čtvrtě rokem jsem byl na Slovensku, mluvil jsem tam o Evropě. Před odjezdem jsem si říkal, že jedu do velmi euroskeptické země a přemýšlel jsem, čím zmobilizovat proevropské myšlení. Tak jsem řekl: Hrozí nám, že naše děti si budou o Evropské unii číst toliko v učebnicích dějepisu. A fakt to tam pár lidí zaskočilo. Nejhorší je, že v posledních týdnech slyším podobné výroky od těch nejrelevantnějších evropských politiků. Kdyby skončil Schengen, nejde o to, že pojedeme na dovolenou s pasem. Byl by to obrovský ekonomický problém. Nikdo není zvědavý čekat, až ten který kamion se zbožím přejede hranice.

Byl by to problém především pro otevřené ekonomiky.

V Česku převládá dojem, že základní unijní politiky, ke kterým se hlásíme, mají stejný význam pro všechny. To vůbec není pravda. Německo nebo Francie jsou tak velké ekonomiky, že pokud by chtěly, uměly by si vyrobit všechno. Kdyby Němci nebo Francouzi nepouštěli do země zboží ze zahraničí, znamenalo by to, že budou mít víc pracovních míst. Možná by zboží bylo dražší a možná méně kvalitní, ale měli by pracovní místa. My potřebujeme, aby fungoval Schengen. Takže se musíme ptát, co máme udělat pro to, aby nenastal jeho konec. České reprezentaci trvalo dlouhé měsíce, než pochopila, že řešení migrační krize je spojené s udržením schengenského prostoru. Musíme si uvědomit, že máme nějaké bytostné zájmy. Udržení schengenského prostoru je jedním z nich.

"Mluvit o občanech EU, kteří chtějí v rámci volného pohybu pracovat v Británii, jako o imigrantech je urážející." 

Byla by prospěšná větší integrace EU?

V Evropě je teď zajímavá situace. Země eurozóny – minimálně část z nich – si uvědomují, že řešení je ve větší integraci. Proti tomu jsou Britové. Část evropských politiků říká, tak nechme eurozónu integrovat a dejme Britům, co chtějí. Pak je tu taková podivná zóna zemí, které nejsou jako Britové, ale nejsou v eurozóně, to nijak neřešme. Jenže to by byla taková Evropa a la carte, kde si každý si vybere, co chce. Velmi nestabilní útvar, v němž by každá vláda po každých volbách přepisovala své menu. Podstatné je, co by se přitom stalo s malými zeZejména s těmi, které leží na pomezí mezi západní Evropou a Ruskem. Tedy s námi. My unii potřebujeme víc než oni nás. Teď máme v Evropě díky uzavřeným smlouvám významné slovo. Jsme rovnoprávný vyjednávač legislativy, máme zastoupení v Evropské komisi, ministři jednají v Bruselu jako rovný s rovným. V okamžiku, kdy se toto začne měnit, země, jako je Česko, budou čím dál tím více stavěny do pozice – vedle v místnosti se něco dohodlo, podepisujete, nebo ne? To by pro nás bylo fatální.

Ke klíčovým otázkám dneška nejspíš patří také to, jak EU zareaguje na britské požadavky. Je správná odpověď vůbec k mání?

Má to dvě roviny. Ta první, která je enormně nešťastná, je celkové vnímání nastalé situace. Britský premiér David Cameron mluví o tom, že vyjedná pro Británii lepší deal s EU. To je strašně špatná rétorika. Protože lepší úděl pro Británii znamená horší pro ostatní. Británie je přitom pro unii velmi důležitá. Je to silná země, má úžasné demokratické tradice, má pracovní kulturu, která unii hodně pomáhá. Pokud ovšem Británie pro sebe vyjedná lepší podmínky, nenajdou se za dalšího půl roku rok další a další země se stejným požadavkem? Ještě k tomu vnímání. Mluvit o občanech EU, kteří chtějí v rámci volného pohybu pracovat v Británii, jako o imigrantech? Britové si musí uvědomit, že pro Evropany je to urážející. Pro mne je vnímání britských požadavků ještě horší než jejich obsah. Ale je ještě čas.

Starý kontinent drtí nejen uprchlická krize, ale i chabý ekonomický růst a ztráta původního nadšení. Nenarazil integrační projekt na své meze?

Slabý ekonomický růst nesouvisí s integračním projektem. Ten záleží, a dokazuje to teď Německo a před časem třeba Slovensko nebo Polsko, na domácí politice jednotlivých zemí EU. Na reálných strukturálních reformách. Třeba Česko bylo jednou ze zemí, která se nejhůř vyrovnala s ekonomickou krizí. Jednou z velkých politických chyb je podle mne přeceňovat vliv měnové politiky. Určitě nejde o rozhodnutí, jestli euro ano či ne anebo jaký kurzový režim zvolíte. To o prosperitě nerozhoduje. V zásadě rozhoduje, jak se země staví k tomu, aby byla konkurenceschopná. Jak flexibilní má pracovní trh, do jaké míry vlády pečují o rozvoj vzdělání, o vědu a výzkum. To je alfa a omega. Ale koneckonců reformy, které přijala unie, a zejména eurozóna během ekonomické krize, vytvářejí tlak na to, aby unijní země dělaly to, co je v jejich zájmu.

Česká ekonomika roste čtyřprocentním tempem, podle ČNB i díky tomu, že se drží závazek euro za 27 korun. A hodlá ho kvůli tomu držet i napřesrok.

To je další nebezpečná úvaha. Že centrální banka dokáže zařídit zbohatnutí země. Centrální banka určitě může změnit, jak se vyvíjíme v ekonomickém cyklu. Ale velká část momentálního oživení domácí ekonomiky plyne z toho, že jsme ve stagnaci plynoucí z ekonomické krize zůstali zbytečně příliš dlouho. Ekonomika byla připravená, aby rostla, protože byla konkurenceschopná. Samozřejmě, krátkodobě slabý kurz pomáhá, oživení je hodně tažené vývozem. Ale hodnotit bude možné až po exitu ze závazku. Tato politika posléze dostala nálepku, že zajišťuje ekonomický růst, vytváří zaměstnanost a tak dále. To opravdu není šťastné. Bylo to měnově politické opatření, které se ukázalo jako správně zvolené. Kdyby koruna byla silná, měli bychom zápornou inflaci. Vyskočily by reálné mzdy, měli bychom problémy s konkurenceschopností. Rigidita závazku, pro kterou se ČNB rozhodla, snižuje náklady této politiky, protože banka je kredibilní v tom, že to myslí vážně. Ale bude to komplikovat výstup.

Zopakuje se nedávný postup Švýcarska?

To má v rukou centrální banka. Může se rozhodnout, že nezvolí tak čisté řešení jako Švýcaři. Může postupně umožňovat posilování kurzu, ale to zase může vést k tomu, že náklad na intervence bude mnohem vyšší. Výhodou je, že jde o menší trh, čili ČNB může exit více ovlivňovat. Menší trh je ale i nevýhodou, takže se mohou objevit nepříznivé technické faktory. Když se začne blížit okamžik výstupu, banka bude chtít, aby koruna posílila. Což pro každého, kdo vyváží, a také pro takzvané finanční spekulanty bude signál, aby rychle prodali eura. ČNB je nakoupí. Horší je, že v následujícím období mohou ona eura na trhu chybět. To může vytvořit volatilitu, dokonce se může stát, že koruna nebude chtít posílit. Jedna z lekcí, která konvenuje mému pohledu na českou ekonomiku, je, že pro ni je velmi důležitá stabilita kurzu. Takže euro by pro nás bylo docela dobrý nápad.

V Česku je ale čím dál méně zastánců přijetí společné evropské měny. Vy jste vždy byl pro přijetí eura, nezviklala vás v tom současná situace?

Neustále se ptám, jestli můj názor má dostatečnou oporu. Myslím si, že ano. Eurozóna ukázala odolnost, nastavila spoustu užitečných mechanismů, které by do budoucna mohly zafungovat. Třeba bankovní unie. Nic se také nemění na tom, že naše ekonomika je s eurozónou úzce provázaná. Stejná měnová politika, odstranění kurzové nejistoty by nám pomohlo. Není potřeba, abych měnil postroj. To, co se změnilo, je, že kombinací různých faktorů neustále podporujeme ne odpor k euru, ale negativismus k Evropské unii. Když veřejnost dostává jednostranné argumenty a nikdo se nesnaží vyváženě interpretovat, co se děje, tak prostě veřejnost negativně vnímá EU i společnou měnu.

Na domácí prosperitu má podle některých politiků i ekonomů zásadní vliv i nynější politická stabilita. Vnímáte to stejně?

Česko nikdy netrpělo extrémní politickou nestabilitou. Minulá vláda udělala velkou chybu ne v tom, že prováděla opatrnou ekonomickou politiku, ale že ji akcentovala komunikačně. Šetřeme, šetřeme, někam se prošetříme. To byla taktická chyba. Jinak velká část komfortní pozice současné vlády plyne z toho, že nastal ekonomický obrat. Což není její zásluha, to se muselo stát. Kabinet má tudíž spoustu peněz a nemusí se o ně handrkovat.

Tipnete si na závěr, co čeká EU – federalizace, stagnace anebo rozpad?

Dopadne to tak, jak budeme chtít. Když si řekneme, že chceme unii zachovat, a někde integraci prohloubíme, tak se to stane. Když nám bude všechno jedno, tak opravdu může dojít k rozpadu. To je první moment. Druhý – obávám se, že začít s výrazným uvolňováním nynějších pravidel je jen cesta k naprostému rozvolnění unie. S fatálními důsledky pro Českou republiku. A fatální důsledky by to mohlo mít pro celou Evropu. Nemyslím, že by to byl rozpad na jednotlivé národní státy, ale vzniklo by nové jádro unie. V něm by samozřejmě hrálo prim Německo. Z hlediska evropských zkušeností by celek, v němž by Německo hrálo velmi vysokou roli, byl méně dobrý, méně kooperativní. To by mohlo vést k obnovení starých bolestí. A Česko by zůstalo „v zóně nikoho“, to v horším případě. V tom lepším bychom byli přizvaný pasažér, který o ničem nerozhoduje. Z ekonomického hlediska, a teď i z politického, všechny větší problémy, na které narazíte, mají řešení ve větší integraci.

Luděk Niedermayer (49)

Český ekonom, absolvent oboru teoretická kybernetika, matematická informatika a teorie systémů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. V 29 letech se v roce 1996 se stal nejmladším členem bankovní rady ČNB, v roce 2002 byl jmenován jejím viceguvernérem. V obou funkcích působil do roku 2008. Zúčastnil se řady studijních pobytů a stáží, a to zejména v oblasti kapitálového trhu, obchodování s deriváty a řízení rizik, zaměřoval se také na problematiku měnové politiky v centrálních bankách jiných zemí. V roce 2014 kandidoval z pozice nestraníka jako lídr TOP09 a STAN do Evropského parlamentu, je členem Hospodářského a měnového výboru (ECON). 

Původní článek: http://nazory.euro.e15.cz/rozhovory/lu...seni-vetsi-evropskou-integraci-1256896

 

Autor článku : Jana Havligerová, foto: Michael Tomeš
Zdroj : e15.cz