Luděk Niedermayer: Nejsme u konce dopadů kurzového závazku

Ekonomická realita, kde některá data naznačují možnost zpomalení růstu, úvahy o „normalizaci“ komplikuje, i když já bych očekával, že rekordní zaměstnanost a růst mezd začnou postupně inflační tlaky přinášet a takovýto vývoj by měl podpořit i růst z pohledu domácí spotřeby (z obojího pak plyne vhodnost vyšší sazeb, o to ne nutně až od léta). 

Problém s „pomalou normalizací“ vidím hlavně v tom, že pokud by ekonomika viditelně zpomalila, nemá Evropská centrální banka (ECB) při dnešních sazbách moc prostoru pro její podporu uvolněním politiky, neb snižovat sazby prostě nebude kam. 

Podobně jako americký Fed i Česká národní banka má za sebou několik zvýšení úrokových sazeb v letošním roce. Jak hodnotíte současné kroky ČNB a jak zpětně vidíte režim kurzového závazku? 
Stále si stojím za tím, že nejsme u konce dopadů této politiky. Třeba neochota koruny posílit související s objemem intervencí ČNB, kterou již měsíce vidíme, to ukazuje. Tento faktor jen tak nevymizí a vývoj kurzu stojí za tím, že ČNB musela úroky docela rychle zvýšit - očekávaný silnější kurz se prostě nedostavil. 

Myslím, že v době, kdy k režimu euro za 27 korun ČNB přistoupila, byl dobrý důvod pro to, aby kurz neposiloval, ne-li oslabil. Otázka je, zda měl být ten režim tak rigidní a měl trvat tak dlouho. Používám záměrně slovo otázka, protože odpověď se nehledá snadno. 

Tato neortodoxní politika jistě přinesla pozitiva stejně jako negativa. Doufám jen, že její dozvuky nám nebudou moc komplikovat život.

 

Od roku 2014 jste členem Evropského parlamentu. Co považujete za nejvýznamnější a nejviditelnější počin, na kterém jste se podílel? A co vás naopak stále trápí, že se nedaří nebo nepodařilo prosadit? 
Nechci se úplně bavit o konkrétních zákonech. Těch je dost, některé moc nevítám, jiné považuji za jasné plus. Ale chci mluvit o ekonomice. Velké plus Evropy je ekonomický vývoj od roku 2014, kdy ekonomika nejen začala stabilně růst, ale tento růst si i udržela a vytvořila bezprecedentní množství pracovních míst - v eurozóně to je proti roku 2013 o téměř 10 milionů více, v EU pak kolem 14 milionů lidí s prací navíc (a míra nezaměstnanosti v eurozóně byla v roce 2018 nejnižší od konce roku 2008). A toto nešlo na úkor fiskální politiky (pokud mluvíme o celku, ne o jednotlivých zemích), i když zlepšování stavu jak z hlediska deficitu tak dluhu mohlo být lepší. 

Myslím, že zlepšení pravidel EU (fiskální koordinace, pravidla, podpůrné mechanismy) jsou velkým přínosem, který pomůže, až budou časy horší. 

Velké plus je podle mě angažovanost unie na mezinárodním poli, kdy odolává lákadlu protekcionismu a odklonu od multilateralismu. EU je dnes hlavní hráč podporující rozvoj vzájemně výhodného, férového obchodu či kooperativního řešení problémů dnešního světa (včetně těch klimatických, které u nás bohužel nejsou příliš akceptovány). 

Osobně považuji za úspěch, i když ne úplný, pokrok v agendě daní, jakkoliv má EU omezenou pravomoc. Dnešní daňové systémy zdaleka neodpovídají ekonomice 21. století, a proto je třeba mnoho změn, aby daňové báze byly více stabilní, výběr daní více férový, a aby nedošlo zužováním báze na tlaky na růst daňových sazeb, který obvykle nic nevyřeší, neb vyvolává intenzivnější snahu vyhnout se placení daní. 

Za několik měsíců, konkrétně ke konci května, se budou konat další volby do Evropského parlamentu. Plánujete obhajovat Váš mandát? Případně, co budou klíčové prvky nové agendy? 
Zatím neumím odpovědět, záleží to nejen na mě, ale i na tom, jak bude přistupovat k těmto volbám TOP 09, za kterou jsem kandidoval a přijal nominaci i na kandidaturu roce 2019. Pokud bych uspěl, nerad bych výrazně měnil svou hlavní oblast činnosti, tedy ekonomiku. 

Jak jako člen a místopředseda Hospodářského a měnového výboru (ECON) vidíte budoucnost daňových systémů v členských státech? I přes přetrvávající autonomii států v nastavení parametrů dochází k harmonizaci předpisů. Je to proces, který může vyústit až v kompletní sjednocení daňových systémů? 
Od toho jsme velmi daleko. A nebylo by to ani dobré. Jistá míra férové, transparentní daňové konkurence v unii je podle mě podstatná. 

Na stranu druhou se ukazuje, že zavírání mezer v obcházení či krácení daní často vede ke komplikaci předpisů a nejistotě i pro poctivé daňové poplatníky. A proto třeba vznik jednotného základu daně pro daň ze zisku firem (při zachování práva zemí nastavit vlastní sazby) či konsolidace výpočtu daně jsou podle mne správnou cestou. 

U pro mnoho zemí klíčové daně z přidané hodnoty je zase podle mě cestou „dokončení systému“, a tedy změna danění při pohybu přes hranice. Je to systémová cesta, která by omezila mnoho podvodů. Naopak některé individuální nesystémová řešení (typu vypnutí DPH a přechod na prodejní daň, což je fakticky rozšíření reverse charge) situaci na úrovni unii nezlepší a dohodu na celkové reformě v unii komplikují a řešení fakticky odkládají.

 

V daňové politice je důležitá snaha o minimalizaci daňových úniků. Daří se členským státům činit úspěšná opatření? 
Něco lze řešit na úrovni států – třeba zlepšení výběru DPH konvenčními opatřeními (lepší využití dat a podobně) - ale spousta problémů je přeshraniční povahy – daně obchází či krátí nadnárodní firmy kvůli přeshraničním operacím. Zde bohužel platí, že země se jen nerady zbavují své praxe, která jim někdy zajistí výběr daně, která logicky a ekonomicky patří někomu jinému. 

Zapomenout nesmíme, že ani EU není všemocná, a některé problémy typu danění digitalizované, tedy „méně fyzické ekonomiky“ (nejde jen o internetové platformy, ale i o vzdálené prodeje), jsou problémy, které je třeba řešit nastavením globálních pravidel. Jinak je řešení nedokonalé a může vést k vzniku dalších problémů. Ale někdy unie stojí před otázkou, zda udělat něco, byť ne dokonalé, nebo na problém rezignovat. Často je méně špatná možnost první. 

Jak hodnotíte současnou situaci ohledně brexitu? Troufnete si odhadnout, jak by „rozvod“ EU s UK mohl skončit? 
Netroufám. Zdá se mi, že politická situace v UK, která byla pro mnoho z nás vzorem parlamentní demokracie, ukazuje kvůli brexitu stav velké krize, kdy v parlamentu není většinová shoda na ničem. 

Teoreticky je možný jak ekonomicky zničující „divoký brexit“, tak možnost zmírnění „tvrdého brexitu“ nějakou omezenou dohodou v nejvíce zranitelných oblastech (třeba aby nezkolaboval letecký provoz a podobně), cesta k blízkému partnerství UK s EU formou plus-minus Norsko, tak nové referendum, které brexit zvrátí nebo navrženou dohodu potvrdí (a tím odvrátí tvrdý brexit). O tom, která z cest má větší šanci, můžeme spekulovat každý den a dojdeme zřejmě k různým závěrům. 

Vše mají v ruce politici UK. Myslím, že naším úkolem v EU je na jedné straně stát za tím, jaké vyjednávací limity máme (třeba řešení situace v Irsku), tak ale být otevřený jednání o každé smysluplné možnosti, která škody tohoto rozhodnutí pro nás i UK omezí.

Luděk Niedermayer (52) je český ekonom, v letech 1996 až 2008 člen bankovní rady ČNB a v letech 2000 až 2008 viceguvernér ČNB. V roce 2014 byl zvolen jako nestraník za TOP 09 poslancem Evropského parlamentu na kandidátce s názvem "Koalice TOP 09 a STAN". Od roku 2017 je členem TOP 09.
 

Původní článek si můžete přečíst zde.