Lidé si řeknou, že takhle to dál nejde, varuje poslance ANO Luděk Niedermayer

O tom budou muset rozhodnout poslanci, eventuálně sám pan premiér. Člověk musí uvažovat o robustnosti informací, které byly zveřejněny. Já tuto věc nechci posuzovat z právního hlediska, ale morální a etická rovina se mi zdá natolik problematická, že nevím, jestli člověk, který je schopen takového způsobu jednání se svými dětmi, mám na mysli to, že jeho syn, o kterém mluví jako o závažně nemocném, byl poslán na Krym, do Ruska a na Ukrajinu. To mi z morálního hlediska připadá jako věc hodně diskvalifikující pro nějakou významnou veřejnou funkci. Ale určitě morální pravidla má každý nastavena jinak, takže možná to někdo vidí jinak.

 

Na mne osobně to působí naprosto nevěrohodně a všechno to vyvolává dojem, že jednu lež je třeba překrýt další lží. A kdyby to odpovídalo pravdě, tak je to možná ještě horší.

 

Pro mě je to z lidského hlediska naprosto nepochopitelné. A všechno to vypadá jako snaha zahladit důsledky jeho jednání ve věci, kterou vyšetřuje policie.

 

Mně připadá ten výrok Andreje Babiše úplně neuvěřitelný. Myslím, že politik je v politice tak dlouho, dokud má politickou podporu. A měl by být také sám schopen posoudit, kdy jeho působení vytváří větší škody než výnosy. A tím, co by se dělo poté, kdyby eventuálně vláda podala demisi, se nechme překvapit. Ústava nějaký mechanismus předjímá, tak doufám, že by i prezident postupoval podle Ústavy – a ne nějakým kreativním způsobem. Jinak myslím, že hlavní odpovědnost je na poslancích, kteří se musí rozhodnout, jestli vládu podpoří. A to nejsou jen poslanci sociální demokracie a KSČM, na kterých vláda stojí, ale jsou to i poslanci hnutí ANO, kteří by si měli rozmyslet, kde jsou hranice, kdy si řeknou, že takhle to dál nejde, a budou hledat nějaké jiné řešení. Ona je ta kritika premiéra prezentována jako zpochybňování výsledku voleb. Ale tak to není. Nikdo nepochybuje o tom, že hnutí ANO vyhrálo volby a že má plné právo, pokud se mu podaří sestavit nějakou koalici, vládnout. Ale jde o zpochybnění morálních kvalit pana premiéra a zároveň o velkou obavu, když se ukazuje, jak daleko je schopen zajít dokonce ve vztahu ke svým rodinným příslušníkům, jestli by se nemohl pokusit ovlivňovat konání policie a soudů.

 

Myslím, že bychom si měli zvyknout, že žijeme v parlamentní demokracii, ve které platí nějaká jednoznačná pravidla, která určuje Ústava. Například to, že když nějaká vláda ztratí důvěru třeba kvůli problému premiéra nebo z jiných důvodů, není to přece konec světa. Měli bychom se s touto situací smířit a řešit ji, jak předjímá Ústava. Pan prezident by měl pověřit člověka, který bude mít dostatečné předpoklady, aby získal většinovou důvěru v Parlamentu, aby sestavil vládu. A ta vláda by pak měla předstoupit před Parlament a požádat o důvěru. Když se jí to nepovede, bude další pokus, pak do hry vstoupí předseda Parlamentu, a kdyby ani tohle neuspělo, podle Ústavy dojde k předčasným volbám. Myslím, že bychom neměli předem předjímat, že tyhle mechanismy nefungují, že je to složité, že to nejde. Poslanci by teď měli udělat ten správný krok.

 

To je dobře, že to říkáte. Myslím, že bychom měli navázat na ty dobré příklady, kdy jsme se drželi ústavní praxe, a ne na ty špatné, které předvedl pan prezident Zeman v případě pádu Nečasovy vlády. A byla podle mne obrovská chyba, že jsme z toho nevyvodili nějaké důsledky, že takhle nechceme pokračovat, že to neodpovídá úmyslu zákonodárců, když sestavovali Ústavu. Měli bychom se vrátit k normální praxi a poslanci by se neměli bát tu normální praxi používat. Koneckonců Ústava je dokument, na základě kterého se do svých funkcí dostali.

 

Já jsem nemluvil s kolegy z hnutí ANO čili nevím, jaké mají názory na tuto kauzu. Zaznamenal jsem, že v případě rezoluce v Maďarsku hlasovali jinak, ale jinak jsem neviděl nějaký velký odstup od chování pana premiéra. Řada poslanců z jiných zemí mi říká, že kauzu sleduje, že o ní ví, ale prostě nejsme zdaleka středem světa a není to nejdůležitější věc, která se v dnešním světě odehrává. Je to spíš další střípek do mozaiky o tom, jak dnešní společnost vypadá, jak pohlíží na demokracii, na pravidla, na hodnoty a morálku, na které by společnost měla stát. A je to střípek, který není úplně pozitivní a bohužel ne jediný. Tohle není záležitost Evropské unie, to je naše záležitost. A byl bych rád, kdybychom ji řešili v kontextu, na kterém společná Evropa stojí. To znamená na principu nějakých hodnot, morálky a etiky. Zatím se nám to moc nedaří.

 

Netroufám si hodnotit tuhle situaci. Z mého pohledu zjištění, ke kterým média přišla, byla velmi závažná a společnost by o nich měla vědět. Ale určitě existují situace, v nichž bych měl názor, že je to neadekvátní. Já se zabývám otázkou daňových podvodů, což je obrovská agenda, ve které létají stovky miliard europeněz, kterých využívají různí kriminálníci a podvodníci. A velmi mnoho kauz, které se dostaly na světlo světa a které ovlivnily to, že Evropská unie koná, vychází z chování tzv. whistleblowerů, česky oznamovatelů, což jsou lidé, kteří zevnitř některých firem, například bank, vynesou informace o činech, které jsou přímo v rozporu se zákonem, obcházejí zákon, nebo jsou eticky naprosto nepřijatelné. A právě se vede velká diskuse, do jaké míry mají být tito lidé oceňováni nebo do jaké míry by mohli být pronásledováni za to, že informace vynesli. Musím říci, že převládá názor, že konání těch lidí v případech, které vidíme, je naprosto zásadní a jejich perzekuce by v žádném případě neměla být taková, aby je od takového jednání odrazovala. Demokracie a nějaké slušné chování ve společnosti samo o sobě nepřetrvá, pokud ti, kteří dělají špatné věci, nebudou vystaveni aspoň nějakému riziku, že to na ně praskne. A k tomu slouží novináři a whistlebloweři. V případě, kdybychom dramaticky omezili jejich práva, tak společnost a koneckonců i demokracie v každé zemi dříve či později zvlčí. Čili bez kvalitní práce nezávislých novinářů, bez fungování oznamovatelů v těch kritických případech, kdy opravdu není jiná možnost než ta, že se člověk obrátí na média, by se společnost dostávala do problémů, protože lidi, kteří dělají špatné věci, by neměli žádnou obavu, že za to budou čelit následkům.

 

Původní článek si můžete přečíst zde.