Krásné nové daně. Česko za ně může zaplatit víc, než kolik vynesou
18.11.2026
Vláda Andreje Babiše narazila, podobně jako některé vlády před ní, na krutou realitu: nastavení veřejných financí vede ke stále hlubším schodkům. Výdaje se snižují obtížně a některé náklady mezitím doslova rostou před očima. V případě Andreje Babiše a Tomia Okamury jde i o politickou karmu. Jejich poslanci spolu s ODS v prosinci 2020 podpořili snížení daní, které se na dnešním rozpočtovém problému významně podílí.
Začíná tak další nedůstojné a ekonomicky ošidné hledání způsobu, jak vybrat víc na daních a přitom tvrdit, že předvolební slib o jejich nezvyšování stále platí. Vláda na této cestě zatím ukazuje spíš až nebezpečnou bezradnost než promyšlenou ekonomickou strategii.
Máme tedy zdanit mimořádný zisk? A jak případně?
Vláda se nejprve zaměřila na rafinerie a vrátila se k myšlence daně z mimořádných zisků, známé jako windfall tax. Zdanit jednorázové výnosy, za nimiž stojí vnější okolnosti spíš než zásluha samotných firem, může dávat smysl. Třeba když vývoj na trhu s palivy dočasně a výrazně zvýší rafinérské marže.
Potíž je v tom, jak skutečně mimořádný zisk odlišit od běžných výkyvů v hospodaření. Pokud stát firmám v dobrých letech část zisku vezme, mohou jim pak peníze chybět na pokrytí nákladů a investic v horších obdobích. A neschopnost firem investovat ekonomice nesvědčí.
Ještě závažnějším rizikem je investiční nejistota napříč ekonomikou. Už samotná otázka „Kdo bude další?“ může firmy odrazovat od dlouhodobých investic, zvlášť pokud stát daň uplatní i tam, kde je její zdůvodnění věcně sporné.
Třetí otázkou je, kolik peněz daň skutečně přinese. Odhady jsou často ošidné a záleží mimo jiné na tom, jaké možnosti daňové optimalizace mají dotčené firmy. Stát proto obvykle nevybere tolik, kolik očekává. Může na to reagovat konstrukcí daně, která sice lépe zajistí výnos daně, ale za cenu, že daněny nejsou „mimořádné zisky firem“, ale odčerpávají výnosy podniku. Negativní dopady této strategie pak mohou snadno začít převažovat přínos snížení deficitu či pokrytí neočekávaných výdajů státu.
Cesta, kterou vláda zvolila, demonstruje snad všechny možné problémy tohoto nástroje. A nejde jen o to, že jde fakticky o daň pro jednu firmu, která ji nadto může dostat do nevýhodné pozice z hlediska evropského trhu či v porovnání s jinými firmami skupiny. Daň, kterou vláda nenavázala na zisk, může odčerpat peníze, které jsou třeba pro vytvoření „normálního“ zisku. A ohrožení budoucích investic podniku, který v minulých letech utrpěl opakovaně značné ztráty (byť jejich část nebyla provozní povahy), není teoretický, ale dosti reálný výsledek.
Sektorová daň problémy neřeší
U rafinerií se vláda zřejmě nezastaví, neb jednotky miliard problém s rozpočtem neřeší. Do hry se tak vrací také sektorová daň. Ta na rozdíl od daně z mimořádných zisků nereaguje na jednorázový nárůst ziskovosti. Obvykle je zavedena na vybraná odvětví, která jsou dle vlády „příliš zisková“. Platí se dlouhodobě, či dokonce trvale.
Problém začíná u rozhodnutí, které sektory stát zatíží daní více než jiné a jak daň nastavit (přičemž ponechme stranou ekonomicky nezpochybnitelnou logiku nastavení speciálních daní na firmy, které těží či využívají třeba nerostné bohatství země). Je to nesnadné a riziko, že stát špatně sektor vybere či daň nevhodně nastaví, je více než reálné. Firmy v dotčeném odvětví totiž mohou v důsledku daně v Česku méně investovat, restrukturalizovat, či dokonce omezit svou činnost. Stát pak vybere méně a ekonomiku poškodí více.
Sektorová daň navíc otevírá podstatnější otázku: proč má určité odvětví dlouhodobě vysoké zisky? Jedním z možných vysvětlení je nedostatečná konkurence. Pokud slabá konkurence firmám umožňuje účtovat vysoké ceny, aniž by nabízely odpovídající kvalitu produktu či služby, měl by stát především odstraňovat překážky soutěže – třeba nadměrnou regulaci, komplikace vstupu nových hráčů na trh či bariéry přeshraničního poskytování služeb. Zdanění části těchto zisků samo o sobě problém zákazníků, kteří si připlácí za uspokojení svých potřeb, neřeší.
Pro současnou vládu však může být cesta odstraňování překážek na trhu a posílení konkurence asi příliš složitá a ve snaze získat peníze do rozpočtu i málo atraktivní. V rozporu se sloganem „vše pro lidi“ tak hrozí, že místo podpory hospodářské soutěže, která by mohla přinést lidem i firmám levnější produkty a služby, zvolí nesystémové a ekonomicky sporné zvláštní zdanění.
Zvláštní pozornost si zaslouží přístup vlády k výrobcům energií. Ještě z opozičních lavic dnešní představitelé koalice hýřili „dobrými radami“, jak snadno vyřeší energetickou krizi vyvolanou Vladimirem Putinem.
O to pozoruhodnější je, s čím nyní přicházejí. Návrh krizového zákona totiž obsahuje řešení, které připomíná „Fialovy stropy“. Ty tehdy zejména hnutí ANO označovalo za bezradnost, chaos a drahé divadlo. Součástí návrhu je také odvod z „nadměrných zisků“, který se svou logikou blíží mimořádnému zdanění z minulého krizového období. Podobně jako tehdejší opatření EU vychází z cenových hranic stanovených pro jednotlivé typy zdrojů. V návrhu naštěstí chybí minulou vládou nešťastně použitý souběh více speciálních daní, který silně a dle jejich soudu neférově zasáhl akcionáře firmy ČEZ. Odhadnout bez znalosti nastavení konkrétních hodnot, zda v tomto ohledu bude návrh „šetrnější“, nelze.
Problém předvídatelnosti a férovosti tohoto mechanismu je stejný jako u výše popsaných daní. Vrací se i v minulosti potvrzená obava o schopnosti vybrat daň od jiných subjektů, než je polostátní ČEZ. Výsledkem tak může být, že hlavní břemeno daně opět ponese jen jedna firma, zatímco ostatní se zdanění z velké části vyhnou. V tomto scénáři bude přínosem pro stát „jen“ to, co by jinak směřovalo dividendou k soukromým akcionářům (neb u zbytku zdaní stát sám sebe). Cenou je pokřivení trhu a snížení předvídatelnosti daňové politiky. To, že odvod bude zaveden, až budou naplněny nejasně určené podmínky, nijak neodstraňuje jeho možný negativní dopad na investice a očekávání. Namístě je i otázka, do jaké míry jeho tvůrci chápou, jak funguje trh s elektřinou.
Výrobci na dnes vysoce konkurenčním trhu s elektřinou totiž mohou v některých obdobích vyrábět se zápornou či minimální marží a vyšší zisky z jiných období potřebují k pokrytí ztrát a dosažení potřebného výnosu. Posouzení „marží“ komplikují také prodeje elektřiny s předstihem prostřednictvím forwardových obchodů či futures. Samotná cena na denním trhu proti státem odhadnutému nákladu výrobce nemusí vypovídat o tom, kolik výrobce skutečně utržil. Mezi výrobcem a spotřebitelem stojí obchodníci, což ztěžuje určení, u koho zisk skutečně vznikl. A samozřejmě se tím otevírá i cesta ke snadnému obcházení odvodu.
„Kreativita“ a deficity
Podstatné však není jen technické nastavení jednotlivých daní. Jde o to, zda tím vláda směřuje k řešení problému na naše poměry značného deficitu rozpočtu, který nás postupně a neúprosně zbavuje výhody relativně málo zadlužené země. Srovnání se zeměmi, které jsou na tom hůře, postrádá logiku – své zbytečně rostoucí dluhy totiž budeme muset splácet sami.
Dnešní vládní představitelé se na začátku této nebezpečné cesty před několika lety podíleli. Bohužel, současná světová situace, rostoucí úroky ze státních dluhů a potřeba zvýšit výdaje na obranu schodky dále prohlubují. Bez podstatných změn v nastavení našeho státu k obratu, který vláda Evropské komisi již od roku 2028 slíbila, nedojde.
Dnes předkládaná „daňová kreativita“ tento obrat zdaleka nepřinese. Dočasná daň ze skutečně mimořádných zisků může mít za určitých okolností své opodstatnění, sklon k deficitu ale nijak neodstraní. Pokud by vláda uvěřila, že další nově zvažované „nestandardní“ daně budou přinášet významné příjmy dlouhodobě, bude pravděpodobně realitou překvapena – nedokonalost konstrukce v kombinaci s „daňovou kreativitou plátců“ postupně přinese nižší příjmy, než bude odhadováno. Nadto to půjde na úkor stabilního a předvídatelného podnikatelského prostředí a tím i investic firem, což bude další faktor, který státní kasu negativně zasáhne. Zjednodušeně řečeno, za „nové daně“ může naše země zaplatit víc, než kolik vynesou.
Vedle důsledné kontroly výdajů proto potřebuje náš stát komplexní daňovou reformu. Ta by měla snížit daňové zatížení práce zejména u zaměstnanců s nižšími a středními příjmy, odstranit výjimky či zvýhodnění, které společensky málo efektivní výnosy daní snižují, a zároveň zajistit celkově vyšší daňové příjmy zvýšením některých sazeb a rozšířením daňové báze tak, aby postupně deficit klesal. Pokud by se o takové reformě vedla široká, odborná a férová debata, hnutí ANO by pro ni zřejmě mohlo najít podporu i v opozici, což by zajistilo stabilitu těchto potřebných změn.
Dnešní politická realita však této možnosti příliš nepřeje. Představitelé hlavní vládní strany si opakovaně pochvalují spolupráci s Motoristy a SPD, širší shodu na reformě veřejných financí či státu ale nehledají a těžko ji tak najdou. Pravděpodobnější tak bohužel zůstává scénář, v němž se vládě nepodaří zastavit prohlubování schodků. Místo systémového řešení bude přicházet s dalšími rádoby originálními „daněmi-nedaněmi“, které rozpočtový problém nezmírní a v souhrnu ekonomice spíše uškodí.
Celý článek si můžete přečíst zde.