Klimatická dohoda je teprve začátek
21.12.2015
Paříž se v posledních týdnech stala svědkem dvou dramat s celosvětovým dopadem. Listopadové teroristické útoky nejprve definitivně změnily paradigma vnímání bezpečnosti evropského kontinentu. Druhé drama se odehrálo přesně měsíc poté, tentokrát se šťastným koncem. Řeč je o nové klimatické dohodě, kterou v sobotu 12. prosince odsouhlasili zástupci 196 zemí světa.
Dohoda navazuje na Kjótský protokol a v boji s klimatickou změnou poprvé v historii angažuje celou planetu. Uzavření dohody předcházely dva týdny složitých, ale konstruktivních vyjednávání na klimatické konferenci a měsíce očekávání a příprav. Mnozí světoví lídři uzavření dohody považují za historický okamžik a zlomový bod pro celý svět. Aby tomu tak skutečně bylo, musíme nyní přejít od slov k činům. Teprve nadcházející roky určí, zda je pařížská dohoda účinnou zbraní v boji s klimatickou změnou či prázdným politickým gestem.
Dohoda byla přijata v kontextu sílícího povědomí o závažných a často nevratných dopadech klimatické změny. Napříč vědeckou komunitou panuje názor o nutnosti udržet globální oteplení na hranici 2°C oproti předindustriálnímu věku. Mezinárodní společenství chce nově udržet globální oteplení hluboko pod touto hranicí a co nejvíce se přibližovat hodnotě 1,5°C. V polovině století pak máme dosáhnout rovnováhy mezi produkovanými a pohlcovanými emisemi. Cíl je tedy společný, ale cesty k jeho dosažení budou různé. Základ dohody totiž tvoří individuální vnitrostátní závazky. Každý stát (či společenství států) má vypracovat a následně plnit svůj vlastní redukční cíl. Jednotlivé závazky mají být každých 5 let společně vyhodnocovány a navyšovány tak, abychom společně směřovali k splnění stanoveného cíle. Dohoda respektuje národně specifické podmínky a nastavuje (finanční) mechanismy tak, aby ke klimatické akci docházelo na celé planetě, což nebylo jisté. Velkou diplomatickou výzvou při vyjednávání finální verze dohody byly přetrvávající rozpory mezi rozvojovými a rozvinutými zeměmi. Již dávno totiž neplatí, že hlavními znečišťovateli jsou pouze rozvinuté státy. Jestliže má mít dohoda smysl, musí se jí účastnit všechny státy, zejména ty rozvojové. Skupina těchto zemí si nicméně svou účast podmiňovala finanční pomocí od rozvinutých států jako kompenzaci za náklady spojené s redukcí emisí a náklady spojené s dopady klimatické změny. Právě v rozvojových zemích jsou tyto dopady nejzávažnější. Diskuse se vedla o formě a výši finanční pomoci. Výsledkem je příslib dobrovolné alokace minimálně 100 miliard dolarů ročně počínaje rokem 2020 s tím, že nejchudší země mají mít zjednodušený přístup k financím.
Svět teď stojí před velkou výzvou. Celková dohoda je sice závazná, ale závazky z ní plynoucí zůstávají na dobrovolné bázi a jsou v rukou každého státu, což může být problém. V období před pařížskou konferencí měly státy přijít s vlastními návrhy redukce emisí. Již po sečtení zaslaných návrhů bylo jasné, že nepovedou ani k 2°C, natož k nově preferovanému 1,5°C cíli. Mezinárodní společenství by nyní mělo vypracovat nově zadané domácí úkoly. Dobrovolné vnitrostátní závazky totiž musí být navýšeny, pokud nemá dohoda zůstat pouze na papíře. Bude velmi záviset na dlouhodobé vůli jednotlivých států dostát právě složenému slibu. V praxi to znamená přetavit politickou deklaraci do konkrétních vnitrostátně závazných mechanismů a zákonů. Že to nemusí být cesta trnitá naznačují signály z byznysu. V rámci konference byl ohlášen vznik aliancí soukromého a veřejného sektoru pro investice do čisté budoucnosti. Je zřejmé, že boj s klimatickou změnou má tržní potenciál a právě uzavřená dohoda vytváří dobrý investiční rámec.
Zajímavá situace nyní vzniká pro EU. Koncem roku 2014 naši premiéři a prezidenti dohodli unijní cíl redukce emisí o 40% v roce 2030 oproti úrovním z roku 1990. Lídři členských zemí zároveň přislíbili znovuotevření diskuse po pařížské konferenci. Již nyní je zřejmé, že současné světové ambice nesměřují k 1,5°C cíli. EU je dlouhodobým tahounem globální klimatické politiky a snaží se jít světu příkladem. Lze proto očekávat další vypjatou vnitrounijní diskusi o celkových ambicích evropského společenství. Ostatně, pokud chceme společně směřovat k vizi pařížské dohody, jiná možnost než přehodnocení míry současných ambicí nezbývá.
Je jasné, že přijetím dohody příběh nekončí, ale začíná.