Ropa a plyn – skutečné slabé místo české energetiky
15.09.2025
Končící vládní zmocněnec pro energetiku pan Bartuška v nedávném rozhovoru hodnotil svou dlouholetou práci mimo jiné slovy: „Teď po 19 letech jsme se v zásadě zbavili závislosti v dovozu ropy, plynu, jaderného paliva. Náš největší problém bude do budoucna výroba elektřiny.“ Tento výrok stojí za konfrontaci s daty (Eurostat, nejnovější údaje za rok 2022).
Dojmem, že fosilní paliva nejsou a nebudou v naší zemi téma v konfrontaci s daty nepůsobí moc robustně: ropné produkty jsou u nás stále největším zdrojem energie. Ropa a plyn dohromady představují více než 190 TWh. Pro srovnání: uhlí 160 TWh, jádro 88 TWh a OZE jen 8 TWh. Celkově tak fosilní paliva pokrývají zhruba 75 % spotřeby primární energie (352 z 500 TWh). Naše ekonomika na nich stojí, pokrývají většinu energetických potřeb dopravy (88 TWh), budov (119 TWh) i průmyslu (50 TWh).
Dovozní závislost a její rizika
Hodnoty tak ukazují, že míra naší závislosti na fosilních palivech je značná, především u ropy a zemního plynu. Ty ve velké míře dovážíme ze zemí mimo Evropu, bohužel včetně Ruska, odkud mimochodem pochází nebo donedávna pocházela i část jaderného paliva.
Z mimoevropských států lze za stabilního partnera pro dovozy paliv považovat jen USA, byť i tamní politika je v poslední době zdrojem rizika. S každým „neruským“ dovozem je navíc spojena náročná logistika. Kromě „politického souhlasu“ ke stavbě a provozu terminálů na obou stranách oceánu (nutných, pokud by nepokračovaly dodávky potrubím spojené s Ruskem) potřebujeme také funkční evropskou infrastrukturu, která zajistí přepravu energií do našeho „vnitrozemského“ státu.
Jinými slovy – ano, dnes už nejsme odkázáni na jediného dodavatele (Rusko) a máme více alternativních cest i partnerů (a je smutné, že stále velká část ropy a plynu má dnes původ v Rusku a tím financuje ruskou agresi). Ale často jde o státy problematické a trh s těmito komoditami je vše jen ne transparentní. A co je zásadní, potřebujeme robustní infrastrukturu a logistiku, zahrnující terminály, lodě a vedení napříč Evropou, která je samozřejmě mimo naši kontrolu. Fakticky je jejím garantem vyjednávací síla EU a pravidla, která v ní platí.
Nezdá se přitom, že by naší prioritou bylo tuto obrovskou fosilní závislost snížit. Jde přitom nejen o vysoké podíly (na energii), ale kvůli velmi vysoké energetické náročnosti naší ekonomiky i obrovské objemy. Jen v loňském roce bylo do ČR dovezeno 6 501 tis. tun ropy, z toho 42 % z Ruska. U plynu šlo o 6,1 miliardy kubíků, přičemž přibližně polovina měla rovněž původ v Rusku.
Elektřina: problém, nebo řešení?
To rozhodně neodpovídá názoru, že problémy s fosilními palivy nemáme. Elektrifikace i zvyšování energetické efektivity přitom mohou tuto závislost postupně snižovat. V mnoha oblastech, například v dopravě či vytápění, je elektřina výrazně účinnější než „pálení fosilních paliv“, což zároveň vede ke snížení celkové spotřeby energie. Tento přístup by snižoval naši zranitelnost a podporoval konkurenceschopnost i ekonomiku. Od pana zmocněnce jsem v něm bohužel mnoho aktivity neviděl a data ukazují, jak pomalý je pokrok v této oblasti.
Pan Bartuška je zároveň přesvědčen, že hlavní problém Česka bude elektřina. Názor v rozhovoru dále rozvádí: „Základní šok pro českou politiku přijde, až ztratíme pozici exportéra elektřiny.“ I to je třeba zasadit do kontextu dat a faktů. Ropu ani plyn u nás těžit neumíme, a věřím, že ani on nepovažuje další spalování našeho uhlí za řešení. Výrobu elektřiny však navýšit dokážeme – a to i ze zdrojů nezávislých na dovozu „paliva“. Polovina vyrobené elektřiny z OZE a třetina z jádra není utopie, ale reálná možnost. Elektřina má navíc výhodu levné a jednoduché přepravy (pokud existuje vedení, nebo jej lze postavit). Je sice nákladná na skladování, ale právě proto se s ní intenzivně obchoduje i přes hranice a roste též zastoupení úložišť a řízení flexibility. EU pro to má navíc dobře nastavená pravidla i infrastrukturu.
Evropský trh s elektřinou
Je zřejmé, že ekonomicky nejvíc racionální je systém, v němž se elektřina vyrábí tam, kde je to nejefektivnější, a který zároveň zajišťuje dostatečnou kapacitu pro pokrytí poptávky i poruch. Takovéto uspořádání znamená, a data to v realitě potvrzují, že se směr toku elektřiny mezi zeměmi mění i mnohokrát za den. A není neobvyklé, že země zároveň elektřinu dováží i vyváží (a to aniž by šlo o přímý tranzit). Roční saldo obchodu, tedy to, zda je země čistý vývozce nebo dovozce, je součet mnoha kladných a záporných čísel a není úplně snadné ho interpretovat.
Samozřejmě, systém, který tlačí na nízkou cenu (což požadují domácnosti i firmy), a tedy vytváří obtížné podmínky pro nové investice, by teoreticky mohl sklouznout do situace, kdy „elektřiny nebude dost“. Na to ale v EU dohlíží agentura ACER, která neustále porovnává situaci s nabídkou, poptávkou a propojením a v případě potřeby vyzve země k tomu, aby zajistily navýšení zdrojů. V takovéto situaci země použijí mechanismy, které potřebnou investice do nových zdrojů zajistí.
Kde leží naše skutečná slabina?
Euroskepticky smýšlející člověk může namítnout, že když za tím „stojí EU, nelze na to spolehnout“. Ovšem zde zcela selhává konzistence argumentu. Pokud nechceme být energetickým apendixem Ruska a jeho satelitů, je naše závislost na dovozu ropy a plynu (měřeno objemem energie) mnohonásobně vyšší než celá spotřeba elektřiny. A u ropy a plynu přitom jen o závislost na zemích, které napříč světem produkují a vyváží ropu a zemní plyn, ale též na infrastruktuře, která k nám tyto energie přes území dalších členů Unie dostane.
Myšlenkové konstrukce odcházejícího zmocněnce mě, jako bývalého risk managera, mrzí. Jsou totiž nekonzistentní. Samozřejmě, rizika nelze nikdy za rozumnou cenu plně eliminovat, je ale třeba je analyzovat, měřit a řídit. Vysoká závislost naší ekonomiky na fosilních palivech je obrovským rizikem. A to bez ohledu na klimatické cíle, které pan Bartuška v minulých letech opakovaně pohřbíval. Je to riziko bezpečnostní i ekonomické. Samozřejmě, že se jej nelze plně zbavit, ale můžeme ho trpělivě a docela intenzivně snižovat.
Naším cílem musí být budovat energetiku, která poskytne levnou a bezpečnou elektřinu. Klíčovou roli v tom, jako jinde ve světě, musejí hrát obnovitelné zdroje. Bezpečnost přitom není vedlejší téma, ale základní podmínka. A jak ukazují data i realita, tato energetika je sto dodávat elektřinu nejen čistou, ale též levnou. Náklady na její výrobu pak nepodléhají geopolitickým šokům, které nikdy nelze vyloučit, a tudíž je tato cesta též dobrá z hlediska snižování tržních rizik.
Otázka „nezávislosti“ omezená jen na elektřinu, která tvoří necelou čtvrtinu naší celkové spotřeby energie, kterou končící zmocněnec opakovaně nastoluje, je poněkud matoucí, ne-li zavánějící manipulací. Odchod dlouholetého zvláštního zmocněnce Ministerstva zahraničních věcí pro otázky energetické bezpečnosti proto s ohledem na jeho občas dosti zvláštní názory za ztrátu nepovažuji.
Článek můžete otevřít pod odkazem zde.