Proč v debatě o klimatu nelze ignorovat minulost
24.06.2026
V nedávné epizodě podcastu Nový svět bylo několik minut věnováno kritice mého textu, který vyšel mimo jiné na Seznam Médium. V debatě zazněla interpretace, že jsem v něm přišel s tezí kolektivní viny a tvrdil, že by Evropané měli nést odpovědnost za všechny emise, které náš kontinent vypustil do ovzduší od počátku průmyslové revoluce.
Je možné, že tvůrci pořadu reagovali na výklad mého textu, jak jej přečetla a následně zkritizovala jedna „pravicová ekonomická“ novinářka. Ať tak či onak, mám za to, že to, co v podcastu zaznělo, neodpovídá tomu, co jsem v komentáři skutečně napsal.
Bez ohledu na to, že historické emise v žádném případě nepředstavovaly hlavní argument mého textu, bych rád stručně vysvětlil, proč jsem je zmínil, jakou roli hrají v současné klimatické debatě a proč jejich zohlednění není otázkou morálního soudu nad minulostí, ale součástí snahy najít fungující mezinárodní dohodu o řešení klimatické změny.
1. Proč na minulosti záleží
Skleníkové plyny vypouštěné lidskou činností setrvávají v atmosféře stovky až tisíce let. Dnešní změna klimatu je tedy způsobena nejen lidskou aktivitou probíhající nyní, ale i tou sahající hluboko do minulosti. Toto připomenutí, jakkoli je obecně známým a jen těžko zpochybnitelným faktem, není historickou archeologií ani vyčítáním činů z minulosti. Je to konstatování faktu, který má přímý vliv na současnost.
2. Proč je to politicky relevantní
Na rozdíl od „jednoduchého“ znečištění, například když někdo vypouští do ovzduší nebezpečné látky nebo kontaminuje vodu a půdu, je snaha zpomalit globální oteplování složitější. Skleníkové plyny obvykle „nesmrdí“ a atmosféře je jedno, ze které země pocházejí. Problém začneme omezovat jen tehdy, pokud se zapojí velká většina světa. Což se naštěstí v rámci takřka celosvětové Pařížské dohody stalo – dohodu podpořilo 195 smluvních stran (194 států a Evropská unie), pouze jedna země od jejích závěrů ustoupila (USA) a tři ji neratifikovaly (Írán, Jemen a Libye).
Snižování emisí není levná záležitost, zejména v krátkodobém horizontu – vyžaduje urychlení investic a změnu technologií. Alternativou by bylo snižování produkce řady statků, což není atraktivní volba. Odtržení růstu HDP od spotřeby energie je přitom doménou spíše bohatších zemí, jejichž ekonomiky stojí na službách a masivně využívají úsporné technologie.
Požadavek chudších zemí, aby ty bohatší (a tedy i Evropa) snižovaly emise více, je proto logický. Bohatší země mají větší prostor pro zavádění zpočátku dražších technologií, a navíc do atmosféry v minulosti vyslaly nejvyšší podíl skleníkových plynů. Bez vyšších závazků bohatších zemí, zejména EU, by žádná klimatická dohoda nevznikla a svět by neochvějně směřoval k problému, který by časem nebylo možné za rozumnou cenu řešit.
3. Co tedy v textu zaznělo
Na datech o historických emisích jsem ukázal, že teze „jen EU se snaží“ kulhá na obě nohy.
Evropská unie vypustila od začátku průmyslové revoluce (1750) do ovzduší více emisí než celá Čína, i když má Čína třikrát více obyvatel. Podíl EU na historických emisích přesahuje 16 % a podíl celé Evropy dosahuje necelých 30 %, což je dokonce více než podíl USA.
Podíl „našeho úsilí“, například měřený tím, kolik větrných a solárních elektráren v EU stavíme, se pohybuje kolem 15–20 % celosvětového výkonu. To je mnohem méně, než se velká část lidí domnívá.
Cílem textu samozřejmě nebylo konstruovat koncept kolektivní viny, jak zaznělo v uvedeném podcastu, ale poukázat například na to, že EU není zdaleka jedinou částí světa, která se snaží klimatické riziko snižovat. Naše současné úsilí je sice větší, než by odpovídalo podílu EU na dnešních emisích, z hlediska historického příspěvku ke skleníkovým plynům, které určují intenzitu klimatické změny, je však přiměřené.
Stejně tak poukazuji na komplikovanost hledání globální dohody, která je neustále testována tlakem lobbistických skupin či jednostrannými argumenty. Ostatní země by přístup, v němž bohatý Západ ignoruje svou vlastní minulost, prostě nepřijaly. Alternativou k respektování dohody je kolektivní nekonání s – bez nadsázky – tragickými důsledky.
Nemohu přijmout ani tezi, ke které se, jak se mi zdá, někteří účastníci podcastu hlásili, totiž že svět by měl fungovat tak, že silnější země uchvátí surovinové bohatství, tak trochu podle logiky „po nás potopa“ (což byl zřejmě model chování, který svět v minulosti formoval). Nejde jen o to, že při současném stavu a rozšíření vojenských technologií by důsledky této logiky byly bez nadsázky tragické. Zásadní je, že moderní technologie dnes běžně odpoutávají růst bohatství od spotřeby neobnovitelných zdrojů. V některých případech je stále výhodnější v jejich využívání pokračovat, ale jakmile se šetrné technologie rozšíří a jejich cena klesne, lze mnohé dorovnat daňovou politikou. Proto si za svým argumentem dovoluji stát.