Firmy rozvíjející byznys v Rusku dělaly chybu. Nekompenzoval bych je, řekl Niedermayer
26.03.2022
Europoslanci vyzývají zejména k zásahům proti Rusku a pomoci ukrajinským bojovníkům i uprchlíkům. Vedle toho se řeší otázka dopadu na členské země, ať už na energetiku nebo firmy. Český europoslanec Luděk Niedermayer (TOP 09) je přesvědčen, že by EU neměla kompenzovat unijní firmy, které podnikaly v Rusku. „Dosavadní ochota vlád naslouchat firmám a jejich obavám ze sankcí, a tím uvalovat na Rusko nižší sankce, nás přivedla tam, kde dneska jsme,“ říká.
Jak se za poslední týdny změnila nálada v Bruselu?
Ještě předtím, než došlo k otevřené vojenské anexi celé Ukrajiny, tady byla až překvapivá shoda, jaké zlo to Rusko představuje. To byl konsenzus, který jsem v Evropském parlamentu vlastně nikdy neviděl. V prvních dnech invaze bylo vidět, že byla Rada EU, která přijímá ona exekutivní rozhodnutí, trochu zaskočená. Na své poměry ale reagovala velmi rychle, první balík sankcí byl snad už den po invazi. Že nebyla okamžitě vyřešena otázka odpojení od platebního systému SWIFT, se ale ukázalo v ten moment jako špatné rozhodnutí. Od té doby se to ale i zde posunulo. Důležitá ale není jen jednota evropská, ale i jednota západní a většiny v OSN. Můžeme jedině litovat, že ta reakce přišla až s touto tragédií a ne dřív.
Překvapili Češi svým tvrdým postojem? Dosud to byli v EU spíše potížisté.
Dívat se na všechno prizmatem toho, že jsme dělali problémy v uprchlické krizi, což byla opravdu nešťastná epizoda, není správné. Evropská unie se skládá z 27 potížistů, každá země dělá v něčem problémy. V této situaci se od nás, Polska či Pobaltí naopak očekávalo, že ta pozice vůči Rusku bude od začátku striktní. A to jsme naplnili.
Samozřejmě uvnitř mechanismu celé Evropy vidíte změny. Zatímco v minulosti byla lídrem v řadě věcí německá kancléřka, dnešní německá vláda se dostala do úplně jiné pozice. Do pozice někoho, kdo na začátku přijde s něčím, co opravdu není dobré, ale naštěstí se mu to podaří poměrně rychle korigovat. Zato prezident Emmanuel Macron, a doufám, že nejenom kvůli blížícím se prezidentským volbám, je velmi aktivní a pomáhá západní koalici sehrávat důležitou roli.
Zklamali vás Němci?
Čekal jsem, že koalice, ve které jsou zelení, liberálové a socialisté bude v některých věcech mnohem razantnější. Některé výroky německé vlády byly strategicky špatné a ukazovaly na nekompetentnost. Vezměte si například výrok Olafa Scholze, že zastavení dodávky plynu znamená, že se Německo další den probudí do úplně jiného světa. Na určitou dobu jsme vyvolali dojem, že pro Evropu by zastavení ruských dodávek energií byl větší problém než pro Rusko. Což není pravda a navíc to posiluje pozici Vladimira Putina. Jak Rada, tak německá vláda, ale dokázaly svá rozhodnutí revidovat do pár desítek hodin. To je něco, co jsme v minulosti neviděli.
Měli jsme diskuzi s americkými diplomaty a tam zaznělo, že ty sankce jsou třetí největší světový ekonomicko-politický manévr, jaký se kdy v historii odehrál. Za největší považovali Marshallův plán, který změnil náš kontinent, a za druhý největší manévr označili vznik Evropské unie. Myslím si, že si Vladimir Putin ani v nejhorších snech nedovedl představit, že se něco takového odehraje.
Dojde podle vás k zastavení dodávek ropy a plynu z Ruska?
Kdybychom se bavili o Evropském parlamentu, který o tom nerozhoduje, tak věřím, že by zde pro to vznikla těsná většina. Myslím si, že v Radě se jednomyslnost pro tuto věc najít nedá. Je to škoda, ale jako ekonom musím říct, že bagatelizovat potíže s tím spojené by byla chyba. Jenže my teď musíme vážit ekonomické potíže proti mrtvým lidem na Ukrajině a stovkám tisíc uvězněných lidí v Mariupolu. Mně se to říká lehce, ale já bych cestou zastavení dodávek šel.
To, že to pravděpodobně není průchodné, neznamená, že se nemáme snažit o něco, co se tomu aspoň přiblíží. Od začátku volám po tom, abychom zmrazili peníze, které do Ruska posíláme. Je otázka, zda by toto nevyprovokovalo Kreml k zastavení těch dodávek. Ale mělo by se to zvažovat. Jako absolutní nutnost je podle mě maximální omezení těch dodávek. To má dvě součásti. Jedna je diverzifikace, což je v případě ropy složité, v případě plynu v plném rozsahu nemožné. Druhá stránka je snížení spotřeby.
Jak donutíte lidi, aby si sáhli do vlastního pohodlí?
Byl bych rád, kdyby na úrovni Evropské unie vznikla podpora plošných opatření na snížení spotřeby. Končí nám zimní sezóna, tak už to není tak relevantní, ale dohodu na mírné snížení standardu vytápění považuji za naprosto smysluplnou a myslím si, že by ji veřejnost přijala. Mezinárodní energetická agentura mluví o větší podpoře hromadné dopravy, možná o nějakém omezení individuální dopravy ve městech. Snížení rychlosti na dálnicích by mělo velký efekt, protože spotřeba roste s rychlostí. Místo 130 kilometrů za hodinu to snížit 120, to není žádný zásadní zásah do života. Zásadní roli hraje elektromobilita, na železnicích, silnicích i hromadné dopravě. Je potřeba také rychlejší přechod z plynu na elektřinu. Tedy tam, kde je to efektivní, vyloučit využití plynu a použít elektřinu, například při individuálním vytápění používat tepelná čerpadla místo plynových kotlů.
Česko by možná nebylo postiženo tolik, co Německo, ale jak se může pojistit pro případ, že by k přerušení dodávek opravdu došlo?
Byli bychom postiženi víc než Německo. Po první ukrajinské krizi naštěstí došlo ke zlepšení technologií, tím plynovodem jsme schopni dostat plyn i odjinud než z Ruska. Ale ten plyn se tam musí odněkud dostat, a to něco jsou LNG terminály (terminály na zkapalněný zemní plyn - pozn. red.), které nejsou na našem území. Jsou dvě věci, co můžeme dělat. Za prvé, dokud je dostupný ruský plyn, maximálně naplnit zásobníky. Za druhé tlačit na silnější energetickou unii.
Jak chcete donutit dodavatele nakupovat předražený plyn do zásoby?
Pokud by soukromí dodavatelé nechtěli plnit zásobníky, tak je má plnit stát. Vzhledem k tomu, jak ceny lítají, chápu, že je velké komerční riziko za dnešních podmínek kupovat z trhu plyn, za půl roku může stát o dvacet procent méně, nebo i o sto procent více. Do toho by vláda mohla vstoupit nějakým mechanismem typu contract for difference, kdy by na sebe vzala cenové riziko. To znamená, že kdyby ten dnes nakoupený plyn měl v budoucnu menší hodnotu, tak by stát vykompenzoval onu ztrátu. Stejně tak, kdyby se prodával za vyšší peníze, tak by ty peníze vyinkasoval stát.
To už se někdy v minulosti udělalo?
Contract for difference běžně fungují pro jiné věci, třeba pro uhlík. Je to poměrně jednoduchý komerční nástroj. Takže buď by plyn nakupoval přímo stát nebo by zavedl takové finanční mechanismy, který by motivoval soukromníky k rychlému naplnění zásobníků. K něčemu takovému bude muset dojít napříč Evropou, protože komise říká, že by členské země měly dosáhnout 90procentního naplnění zásobníků k 30. září v přípravě na zimu. Myslím si, že bez takových mechanismů a třeba i úvěrových garancí toho nedosáhneme.
Hovořil jste o silnější energetické unii, co to znamená?
Pokud bychom drželi logiku, která v Evropě převládá, že otázka zajištění energií je věcí samostatných vlád, pak my budeme ti, kteří budeme mít problém. Chceme, aby se do Evropy dostalo co nejvíce plynu LNG terminály, které ale nejsou na našem území. My potřebujeme, aby se z nich dostával plyn rovnoměrně do všech členských zemí. Je to svým způsobem podobné jako s vakcínami, které se také rozdělovaly mezi všechny.
Lídři EU se shodli na společném nákupu plynu.
Ale on nestačí společný nákup, je třeba zajistit tu společnou a férovou distribuci. V tom musíme být hyperaktivní, protože země našeho typu patří mezi ty, které mohou případně tahat za kratší konec provazu. Už dnešní legislativa předjímá určitou přeshraniční spolupráci, pokud jsou ohrožené dodávky pro domácnosti nebo nějakou citlivou infrastrukturu. Ten koncept léta existuje, je obecný a země ho mají naplnit těmi konkrétními kontrakty se sousedními zeměmi.
Už byly nějaké takové smlouvy uzavřeny?
To se ještě tuším nestalo. V případě České republiky bychom nic nepokazili, kdybychom to ujednání měli připravené, kdyby k tomu přerušení dodávek došlo, jakkoli si myslím, že spíše nedojde.
Přetrvává i nyní averze části zemí vůči jádru jako čisté energii?
Jádro je bezesporu nízkouhlíková energie, ale v okamžiku, kdy máte kvanta vysoce radioaktivního odpadu, tak nemůžete říct, že je to ta nejčistší energie. Existují tu dva silné tábory. Jeden chce nechat otevřené dveře pro jádro, kromě Česka a Francie je to i Skandinávie a velká část střední a východní Evropy. Druhý tábor akcentuje, že dnešní jaderná technologie je problematická a zejména, pokud je to ruská technologie. Je důležité říci, že jaderná energetika není odpovědí na tuto krizi. Řešíme krizi v horizontu měsíců a několika málo let. Stavba nového jaderného bloku trvá patnáct až dvacet let.
To, co také oslabuje pozici jádra, je dynamika rozvoje obnovitelných zdrojů. Německo plánuje, že 80 procent elektřiny bude v roce 2030 pocházet z obnovitelných zdrojů. Pro Německo nemá smysl chystat nové jaderné bloky, když v době dostavby bude mít sto procent energie z obnovitelných zdrojů.
Některé země nicméně prodlužují v reakci na Ukrajinu provoz jaderných bloků.
Je to naprosto logické, protože tak drahé zařízení jako jaderná elektrárna by se mělo provozovat tak dlouho, dokud je to ekonomicky a bezpečnostně vhodné. Kdybych to chtěl zarámovat: v dnešní situaci potřebujeme rychlá a krátkodobá opatření, protože můžeme o dodávky přijít a taky proto, abychom posílali do Ruska co nejméně peněz. Pak potřebujeme nějaká střednědobá opatření, stavbu LNG terminálů, akceleraci obnovitelných zdrojů. A pak je zde dlouhodobý horizont a tam je otázka, zdali v něm tento konflikt hraje nějakou roli. V krátkodobém horizontu bude hrát roli uhlí, které je kvůli vysoké ceně plynu konkurenceschopné, a nedává smysl stavět nějaké překážky pro jeho využití. Ale zároveň by bylo úplně špatné stavět uhelné elektrárny. Proto se na to musíme dívat v těch různých horizontech.
Inflace v Česku opět otevřela debatu o přijetí eura, politická podpora je stále poměrně vlažná. Je na to Česko připraveno?
Ekonomicky jsme na to dlouhodobě připraveni skvěle, protože jsme byli i přes tu dnešní epizodu zemí, která vždy byla nízkoinflační a hlavně jsme byli zvyklí operovat s velmi nízkými úrokovými sazbami. Nehrozí nám to, co se stalo v Itálii a Řecku, že přijetí eura znamenalo skokové snížení úrokových sazeb, což vyvolalo iluzi, že je levné si půjčit peníze. Jenomže ti lidé zkombinovali německé úrokové sazby a svoji inflaci, tak došlo k misalokaci kapitálu a ke ztrátě konkurenceschopnosti. My jsme z tohoto hlediska výborně připraveni, jsme výborně technicky připraveni.
Dnešní inflace tomu ale příliš neodpovídá.
Samozřejmě v dnešní době se velmi těžko predikuje, jestli jsme schopni splnit maastrichtská kritéria, protože ta inflace je hrozivá a máme velmi vysoké úrokové sazby. Ale je důležité si uvědomit, že cesta k euru trvá minimálně tři roky. I v této době se ta cesta dá zahájit a není vyloučeno, že bychom kritéria za tři roky splnili. Protože jsme ekonomika, která se ráda přehřívá, tak bychom i v eurozóně patřili k zemím s vyšší inflací. Ale zbavili bychom se rizika spojeného se směnným kurzem, tedy, že oslabující koruna inflaci urychlí, nebo naopak v případě rychlého posílení koruny dojde ke skokovému zhoršení konkurenční pozice firem. I v této epizodě by nám euro sloužilo lépe.
To, co udělala centrální banka, a udělala to tak správně, není zadarmo. Vyšší úroky znamenají nejen ochlazení v sektorech, kde je to potřebné, jako jsou nemovitosti, ale znamená to i další tlak na firmy. Znamená to vyšší náklady na úvěry, silnější kurz pro exportéry znamená nižší inkasa, do toho velmi dynamicky rostou mzdy. Konkurenční pozice firem je složitější, než třeba v porovnání se Slovenskem. Euro by mělo pro ekonomiku nezpochybnitelné benefity, i když to samozřejmě znamená vzdání se nezávislé měnové politiky.
Vedlejší efekt protiruských sankcí je dopad na české firmy, ať kvůli přerušení dodavatelského řetězce nebo kvůli omezeným možnostem podnikání v Rusku. Měla by je vláda podobně jako za covidu kompenzovat?
Myslím si, že každý, kdo zejména po anexi Krymu rozvíjel byznys v Rusku, si musel být vědomý, že se pohybuje v enormním riziku. Domnívám se, že dosavadní ochota vlád naslouchat firmám a jejich obavám ze sankcí, a tím uvalovat na Rusko nižší sankce, nás přivedla tam, kde dneska jsme. Za prvé by vlády neměly reflektovat ve svém rozhodování stížnosti firem, že jim sankce kazí byznys. Byznys jim kazí to, kam se Rusko dostalo. Za druhé, nejsem fanda kompenzování firem, které tam v posledních letech rozvíjely byznys, protože podle mého názoru udělaly chybu.
Zároveň bych ale nechal otevřené dveře pro nějakou ekonomickou reakci, kdyby hypoteticky došlo k zastavení dodávek ropy a plynu, kdy by se jejich ceny dostaly extrémně vysoko. V tu chvíli si myslím, že by se měly zvážit nějaké efektivní kroky na pomoc nízkopříjmovým obyvatelům, možná také střední vrstvě, a i postiženým firmám. To ale není dnešní situace.
Měla by EU připravovat nový balíček na obnovu ekonomiky jako v případě covidu?
Úkol dne je čerpat efektivně ty prostředky, které v evropském rozpočtu jsou. Pro nás jsou to obrovské sumy, které zatím nejsme schopni čerpat. Diskuze o tom, zdali by neměl vzniknout opět nějaký výjimečný evropský rozpočet, tady podle mě proběhne. A to ze dvou důvodů. Až válka skončí, musíme poskytnout masivní finanční podporu Ukrajině. Musíme Ukrajincům pomoci tu zemi vybudovat tak, aby tam lidé chtěli žít. To je velice důležité. Pokud se uprchlíci nebudou chtít vrátit, pak by to znamenalo strašnou komplikaci pro obnovu ukrajinské ekonomiky.
Druhý balík peněz by mohl směrovat do evropské obranyschopnosti. Máme obrovské štěstí, že se tato krize nestala za vlády Donalda Trumpa, ale za Joea Bidena, protože jen díky tomu vznikla ta velice těsná transatlantická spolupráce a naše bezpečí opravdu garantuje NATO. Evropa ale dlouhodobě podceňuje svoji obranyschopnost a je otázka, jestli bychom ji neměli budovat.