Euro v Česku za 80?

Podle prezentace viceguvernéra České národní banky Vladimíra Tomšíka by přijetí eura přišlo Českou republiku až na 80 miliard korun. Andrej Babiš, budoucí premiér, tvrdí, že vstup do eurozóny povede k tomu, že naši občané zaplatí miliardy za hříchy cizích vlád, jako je řecká, a chyby zahraničních bankéřů, třeba italských. V situaci, kdy se naše ekonomika stále více s eurozónou sbližuje a rostou řady firem volajících po zavedení eura, je to jeden z hlavních argumentů proti. Navíc ten, kterému „rozumějí lidé na ulici“. Požadovat, aby si každý z nás k přijetí nijak zvlášť populárního eura „připlatil“ osm tisíc korun, by byla spolehlivá cesta, jak se evropské měny nedočkat nikdy. Takže otázka zní, kolik, k čemu a proč bychom měli platit. 

Měli bychom kontrolu Nejmenší ze čtyř částek, které viceguvernérových 80 miliard tvoří, je 57,4 milionu korun ročně, které ovšem budou platit české banky, nikoli státní rozpočet. Je to příspěvek na náklady bankovního dohledu. Ten v eurozóně spadá pod Evropskou centrální banku (ECB). Je to suma zanedbatelná jak z pohledu ekonomiky země, tak ziskovosti bank. V diskusi o přijetí eura by asi těžko měla hrát roli a v prezentacích zřejmě figuruje proto, aby tam bylo více řádků. 

Podstatně vyšší je druhá částka – 4,4 miliardy korun, které ČNB doplatí do kapitálu ECB. Nejde však o „náklad“, ale o „investici“, srovnatelnou s naším podílem v Mezinárodním měnovém fondu, Bance pro mezinárodní platby či naopak s kapitálem české sestry ECB, tedy České národní banky. Přímou finanční protihodnotou je podíl na zisku ECB, který se v posledních letech pohybuje kolem miliardy eur. Podstatnější pro naši ekonomiku ovšem je možnost našich bank využívat po přijetí eura výhodných úložek či úvěrů, které ECB bankám eurozóny nabízí. Naše banky tím budou moci konkurovat i v oblastech, kde jsou dnes nečlenstvím v eurozóně znevýhodněny. Takže ještě jednou: hovořit zde o „nákladu“ je zavádějící. 

Další v pořadí je 25,6 miliardy korun, které zaplatíme do fondu na řešení problémů bank v krizi. Opět jde o peníze, jež nebude platit rozpočet, protože se jedná o příspěvky bank. Jsou rozložené do osmi let a je to podobný mechanismus, kterým funguje pojištění vkladů. Fond eurozóny vznikne tím, že se spojí fondy národní. Ten již u nás vzniká a banky do něj peníze odvádějí. Takže nejde o „nové peníze“, ale o to, zda zůstanou v „našem“ fondu, nebo se přesunou do fondu eurozóny, který by samozřejmě v případě problémů podpořil i banky naše. Logika fondu, jehož posláním není peníze ztrácet, ale snížit rizika spojená s „velkou havárií bank“, je ta, aby problémy bank neposlaly ke dnu podniky a tím životní úroveň občanů. I tady je nutno říci, že považovat tento mechanismus chránící občany před dopadem bankovních krizí za „náklad vstupu do eurozóny“, je přinejmenším sporné. 

Jako jisté pojištění proti velkým problémům slouží i největší z položek – možný vklad až 49,6 miliardy korun, jež by tentokrát opravdu platil stát. Tyto peníze zamíří do fondu ESM (Evropský mechanismus pro stabilitu), který může být použit na „pomoc zemím v potížích“. Jde ovšem jen o pomoc podmíněnou reformami a použití peněz je možné pouze na základě analýzy ECB a Mezinárodního měnového fondu – a proti nesmí být ani jeden z ministrů financí eurozóny. Tedy žádné „o našich penězích bez nás“. 

Naše ztráty 
Je třeba podtrhnout, že v případě ESM opravdu nejde o „dary“ pro špatně fungující země či peníze „vyhazované oknem“. Fond poskytuje úvěry do doby, než reformy postaví hospodářství a rozpočty oslabených států na nohy. Příklady Irska, Portugalska nebo Španělska ukazují, že to „funguje“, a je pravděpodobné, že i půjčky Řecku, které však nepocházejí z tohoto fondu, budou splaceny též. Hlavně však platí, že zamezení fatální krize, či kolapsu jedné z ekonomik Unie je prostě dobré nejen pro občany takovéto země, ale vzhledem k vysoké provázanosti evropských firem a trhů to má cenu mnoha miliard a spousty tisíc pracovních míst pro státy ostatní. Fond ESM tak může pomoci ochránit i Česko, pokud by hrozila velká krize našeho obchodního partnera, či pomoci nám, když naše vlády budou provádět špatnou politiku. A o tom, za jakých okolností by ESM fungoval, bychom spolurozhodovali i my. 

Je pravda, že zapojení do eurozóny s sebou nese náklady. Jsou mnohem nižší, než naznačuje viceguvernér ČNB. A jen část z nich platí stát. A navíc, mechanismy budou chránit také nás a rozhodovat o nich budeme i my. 

Protihodnota „plateb“ je více než adekvátní. Dobrý ekonom to ví. Strašit 80 miliardami nebo je používat jako argument proti přijetí eura je matoucí. V debatě vlády by neměl hrát roli. Spíše by účastníci rozhodování měli přiznat, že účast v těchto systémech, stejně jako vlastně celé přijetí eura, je pro naši zemi přínosem. A mimochodem, je zajímavé, že takto „nákladově“ laděné varování přichází od ČNB. Tedy od instituce, z jejíhož působení často také vznikají miliardové účty. Třeba politikou „euro za 27“ vyrobila ztrátu ČNB v řádu 200 miliard korun. Zatím.