Česká skepse k euru stojí na dojmech. Nesvádějme na společnou měnu to, co s ní nesouvisí
18.10.2025
Jenže tato interpretace, stejně jako velká část autorových textů, je přinejmenším zavádějící. Hlavní příčiny problémů obou zemí leží v jejich hospodářském a politickém směřování, nikoli v samotné měně. V případě jedné z nich je euro naopak jedním z jasně pozitivních faktorů, zatímco u druhé současnou krizi spíše tlumí.
Francie se dnes potýká s vysokým zadlužením, slabší konkurenceschopností, a hlavně rigidním pracovním trhem. To ale nejsou důsledky eura. Jsou to výsledky dlouhodobé domácí politiky, vysokých veřejných výdajů a pomalého tempa reforem. Ty souvisí s neschopností vlády realizovat dostatečně široké reformy, které by ekonomice pomohly.
Je zde bezesporu silná souvislost s tím, že tradiční politické strany nedokážou najít vhodnou odpověď na vzestup krajní pravice vedené paní Marine Le Penovou. Výsledkem je rozložení politických sil, které není schopné vytvořit stabilní většinu a zahájit potřebné strukturální změny. Kdyby Francie měla frank, čelila by stejným problémům, pravděpodobně ještě zhoršeným trvale vyšší inflací, a svůj značný dluh by financovala výrazně dráž. Díky euru dnes Francie, i přes pokračující politickou krizi, platí na svém dluhu podstatně nižší úroky než například Česká republika, která je na tom politicky i ekonomicky lépe.
Tvrzení, že by Francie bez eura měla „silnější průmysl a zdravější finance“, je čistá spekulace. Jediným reálným rizikem může být, že určitý ochranný val členství v eurozóně u někoho mylně vyvolává dojem, že současná politika může bez následků pokračovat.
„Chudnutí“, které bychom mohli závidět
Chorvatsko pak pan Kovanda vykreslil jako odstrašující příklad inflace po přijetí eura. Takové tvrzení však neodpovídá datům. Země vstoupila do eurozóny v roce 2023 a už předtím po dobu dvou let udržovala kurz mimořádně stabilní, stejně jako v mnoha letech předtím. Není tedy důvod se domnívat, že právě zafixování kurzu bylo příčinou současné, mírně vyšší inflace.
Data ukazují, že ta je nyní ovlivněna především růstem cen potravin a služeb, mimo jiné proto, že tamní vláda začala odstraňovat dočasné dotace na energie. Například ceny oblečení či vybavení domácnosti ale nerostou. A když pan Kovanda věští „chudnutí“ nebohých Chorvatů kvůli euru, možná by měl dodat, že jejich mzdy od roku 2023 rostou tempem nejméně 8 % ročně. A v jednom období dokonce přesáhly 16 %. Myslím, že mnoho lidí v Česku by takové „chudnutí“ s radostí přijalo.
Dobrý ekonomický management a rozhodnutí euro přijmout dodalo Chorvatsku stabilitu a posílilo integraci do unijního trhu. Výsledky jsou patrné, od začátku roku 2021 chorvatská ekonomika vykazuje stabilní růst, obvykle mezi třemi a čtyřmi procenty. S výjimkou pandemického roku 2020 rostlo každoročně. Od roku 2014 se HDP na hlavu v paritě kupní síly zvýšilo téměř o polovinu (a je na dohled naší úrovně, která se zvyšuje pomalu).
Je fér si připomenout, že euro není jen měna, ale je jedním z hlavních stavebních kamenů společné Evropy a též je to klíčová součást hlubšího jednotného trhu. Ten dává evropským firmám i lidem obrovské výhody a je jedním z hlavních důvodů prosperity EU. Náklady spojené s eurem musíme poměřovat s náklady samostatné měny: nestabilitou kurzu, dražšími úvěry, složitějšími transakcemi pro firmy i občany. Tyto výdaje Česko reálně platí každý den, jen si je neuvědomujeme.
Logický krok vpřed
Pan Kovanda navíc uvádí rating jako důkaz, že Česko se má s korunou lépe. Ale rating není odrazem měny, nýbrž důvěry v hospodaření státu. Slovensko s eurem má rating nižší než my (ale přesto financuje svůj dluh levněji než naše země). Naproti tomu Německo či Nizozemsko mají úroky výrazně nižší – rozdíl oproti našim více než 4,3 % u desetiletého dluhopisu je velmi citelný). Rozhodující pro rating je, jak daná země spravuje své finance, jak funguje vzdělávání, pracovní trh či jak je konkurenceschopná. Ne to, jaká je její měna, která může pomoci, nebo naopak situaci zkomplikovat.
Česká skepse k euru nestojí na datech, ale spíše na dojmech, a svým článkem k nim pan Kovanda bohužel vytrvale přispívá. Tvrdá čísla přitom mluví jasně: Slovensko se po přijetí eura, samozřejmě i díky několika správným reformám, České republice v životní úrovni výrazně přiblížilo. Rozdíl mezi našimi zeměmi se snížil z více než třetiny na méně než pětinu. A to i navzdory dlouhodobě problematickému fungování vlád v Bratislavě, včetně té současné.
Pohled na data z Chorvatska pak rozhodně nesvědčí o „katastrofě eura“. Naopak ukazuje, že odpovědná politika a odvážná rozhodnutí mohou přinášet prospěch občanům. Pokud nechceme, aby Česko zůstalo na periferii Evropy, musíme začít jednat. Čekání na „lepší okamžik“ je jen jinými slovy rezignace. Každý rok bez eura znamená, že naše firmy nesou vyšší náklady, jsme méně atraktivní pro investice a ztrácíme vliv na rozhodnutí, která nás i tak přímo ovlivňují. Přijetí eura není skok do neznáma, ale logický krok vpřed – k větší stabilitě a konkurenceschopnosti české ekonomiky.
Celý článek pro Lidovky.cz zde.