Platby v hotovosti výběru daní neprospívají. Česku by ale mohly pomoci dva návrhy, které se právě rodí v EU
28.08.2023
Jistý restart „cash only“ ekonomiky, o kterém toho bylo dost napsáno, je jen indicie (i když to, že obchod či restaurace neberou karty, ještě nemusí znamenat, že ve jménu placení nižších daní „čaruje“ s čísly). Vhled do toho, o jaké sumy se teoreticky může jednat, dávají zajímavé zkušenosti publikované hojně na sociálních sítích. Hypotetická restaurace s obratem 900 tisíc korun měsíčně má (opět čistě hypoteticky) potenciál „ušetřit na dani“ přes 300 tisíc. Což kromě ztráty pro stát vede k násobnému zvýšení zisku majitele. Jistě, hospodského, který nárokuje odpočty DPH za nákupy a tuto daň za prodej neodvádí, by si snad daňový úřad všiml. Už obtížněji by si ale všiml podniku, který drží touhu daňovou povinnost snižovat v „rozumné míře“ a popis snížení daně z článku uplatní „jen“ na část obratu. I tehdy ale stát o stovky tisíc přijde.
Ilustruje to, že možné „neodvádění“ pár korun DPH za prodané pivo zákazníkovi je jen vrchol ledovce. Pořádně velkého ledovce. A ten představuje pro státní pokladnu docela velký problém.
Systém, jakým se DPH vybírá (tzv. kaskáda), relativně snadno naznačí finančnímu úřadu při krácení vykazovaných prodejů, že není něco v pořádku. Obrat, na který je uplatněn odpočet (objem nakoupeného zboží), totiž „nehraje“ s výší tržeb. Aby snížení daně fungovalo, je třeba, aby část zboží, které tento prodejce prodává, bylo též nakoupeno bez odvodu daně. Saldo odvodu a platby pak vypadá v pořádku. Jinými slovy, „nevýběr“ na konci při prodeji zákazníkovi je jen část celého problému možného zkrácení daní.
Úspěch při vytvoření „nedaněného, neevidovaného hotovostního“ okruhu pak logicky vede k dalším úsporám, nad zkrácení platby DPH. „Lukrativní“ je zkrácení odvodu z mezd tím, že část mzdy je placena z této (nedaněné, neevidované) hotovosti.
Snaha minulé vlády snížit toto krácení DPH pomocí „kontroly na konci“, za použití povinné evidence tržeb, je částečné řešení (a je velká chyba, že bylo zavedeno „na sílu“ tak, že se bohužel tento jeden z nemnoha pokusů o digitalizaci daní stal subjektem politického souboje a byl nakonec zrušen). Navíc, a to je též špatně, to byl nástroj dominantně „represivní“, který poplatníkovi v podstatě nic nepřinášel. Naopak, znamenal pro něj náklad (i když v některých firmách to urychlilo jinak užitečnou a žádanou digitalizaci).
Zároveň u nás postupně došlo k rozšíření další povinnosti poplatníků, kontrolních hlášení pro vývoz zboží (ve snaze omezit riziko přeshraničních podvodů). Opět bez toho, aby to poplatníkům zároveň usnadnilo život. Nad to se minulý premiér Andrej Babiš upnul k „reverse charge“, tedy de facto vypnutí výběru DPH v ČR (neb systém neměl v EU podporu). Výjimku pro jeho použití nakonec nevybíravým způsobem získal, pomocí blokování daňových změn v Evropské unii. Naštěstí ho ale nikdy nezavedl. A vlastně tím sám potvrdil, že tato cesta žádné řešení ztrát při výběru daně nepředstavuje. Brání sice podvodům s vratkami, ale nepomáhá odhalit krácení daně.
To, že existují i „jiné cesty“, dokládají dva návrhy, které se v EU právě projednávají.
Ten první, méně „kontroverzní“, je zavedení okamžitých eurových plateb. Zdánlivě zde není souvislost s daněmi, ale existují situace, zvláště v „menším podnikání“, kdy je volena hotovostní metoda platby (která pak svádí ke vzniku „hotovostního nedaněného okruhu“) proto, aby zboží a peníze šly „z ruky do ruky“. Účastníci chtějí předejít riziku, že zboží dodají a nedostanou zaplaceno nebo naopak. Okamžité platby umožní v kterýkoli den a kteroukoli denní dobu provést převod v řádu vteřin, tedy třeba i v okamžiku, kdy k zákazníkovi zboží z dodávky putuje. Argument „rizika“, který může někdy zdůvodnit fakticky dražší platbu v hotovosti (i s riziky ztráty, chyb při přepočtu, nákladu transportu do banky atd.), tím padá a mohlo by proto pomocí omezení financování hotovostního okruhu, který může (a samozřejmě nemusí) vést ke krácení daní.
Druhou iniciativou, která ale bude potřebovat jednomyslnou podporu v rámci EU (neb se týká daňového práva), je nastavení standardu (či povinnosti) pro „elektronickou fakturaci“. Ta by se povinně týkala přeshraničních plateb na unijním trhu, ale mohla by být rozšířena na všechny platby mezi firmami. Šlo by o takřka on-line fakturaci (v řádu desítek hodin), v jednotném, strojově čitelném formátu, kdy by ukládání dat do společné databáze umožnilo velmi rychle detekovat rizikové operace (typu karuselových podvodů). Umožní tak daňové autoritě reagovat na podvod předtím, než se peníze „ztratí“. Otevírá i možnost, aby tato data sloužila jako podklad pro daňové platby bez toho, aby poplatník vedl separátní evidenci a čelil riziku, že dojde k nesrovnalostem (v ideálním případě by do daňového prohlášení automaticky vstoupil souhrn faktur).
Využití těchto dat pro zjednodušení plnění daňové povinnosti a snížení nákladů by bylo ale mnohem širší. Již to, že data budou mít standardní, strojově čitelný formát, umožní mnohem snazší vnesení údajů do účetnictví s potenciálem úspor nákladu na daňovou administraci.
Samozřejmě, e-invoicing, jak se systém nazývá , velmi zkomplikuje vznik „nedaněných, hotovostních okruhů“. Evidence možných „odchylek“ v poměrech daně odvedené a vrácené (mnohdy zcela legitimních, třeba při nárůstu zásob) může totiž probíhat automaticky. Stejně jako většina posouzení, zda se jedná o věc legitimní, či nikoliv.
Netroufám si soudit, jak se budou politická jednání o návrhu vyvíjet. Z let, kdy se cestami k efektivnějšímu a pro poplatníky jednoduššímu a levnějšímu plnění povinnosti v EU zabývám, vím, jak konzervativní jsou v mnoha zemích správci daní (a jak snadno přesvědčí „svého ministra“ k dohodě blokující „opatrnosti“). Doufám, že ze strany České republiky bude mít návrh jasnou podporu. Představuje totiž proveditelnou a pro (poctivé) poplatníky výhodnou cestu ke snížení nákladu na plnění daňové povinnosti. A samozřejmě, v závislosti na efektivitě práce s daty, velmi dobrou cestu k výraznému omezení krácení daní.
To, že to tak vidí stále větší část unie, je jedním z důvodů předložení tohoto návrhu. To, že se mnoho zemí již touto cestou úspěšně vydalo (jedním z prvních byla Itálie, další pak země severu Evropy), vyvolává nutnost harmonizace pravidel dříve, než vzniknou jinak postavené systémy v různých zemích, které pak využití dat zkomplikují.
Snad nikdy nepotřebovala naše země přidat ve výběru daní více než nyní. Osobně bych přivítal, abychom hned poté, co budou standardy po e-invoicing nastaveny, zavedli systém pro všechny „firemní“ faktury. Třeba i rychleji, než bude lhůta na transpozici (a též v případě, kdy k dohodě nedojde). Nejen proto, že po zrušení EET zůstala v daňovém systému přece jen díra.
Byla by obrovská chyba, kdyby zmíněný návrh padnul za oběť již dobojovaného politického souboje o EET (pod heslem „my to konečně zrušili a teď nám to nutí Brusel“). Daně je třeba platit, a to v rozsahu, jaký určuje zákon. Jinak je zcela vyloučeno, aby byly daňové sazby udrženy na relativně nízké úrovni. Podpora podnikání pomocí otevření prostoru pro krácení daní (v podstatě takto argumentovala minulá vláda, když během pandemie EET dočasně vypnula) patří mezi nejvíce absurdní ekonomické nápady, které kdy u nás padly (a to je co říct).
Existuje spousta – a věřím i jasná většina – poplatníků, kteří, u nás bohužel už poměrně vysoké, daně řádně platí. Otvírání prostoru pro jiné, aby daně krátili, jim obrazně řečeno vráží kudlu do zad. A tak odpovědná politika nevypadá. A stejně tak nestojí odpovědná politika na stále nových příkazech a zákazech, nýbrž hledá cesty, jak plnění existujících povinností (typu platby daně) zjednodušit. Oba zmíněné návrhy míří přesně tímto směrem. Podpořit jejich schválení na úrovni EU je náš zájem, a pokud by k němu bohužel nedošlo, měli bychom touto cestou vyrazit sami.