Brusel se snaží necpat tam, kde by měly být členské země. Jsou ale oblasti, kde bychom mohli roli EU posílit.

Určitá částka bude po odchodu Velké Británie v rozpočtu chybět, protože Británie byla poměrně velkým plátcem. Neznamená to ale, že by kvůli tomu měla mít Evropská unie finanční problémy. Z finančního hlediska máme mnohem závažnější problém, a tím je, členské země chtějí, aby evropský rozpočet plnil stále více funkcí, ale chtějí do něho odvádět čím dál méně peněz. Členské státy navíc brání tomu, aby měl evropský rozpočet vlastní zdroje. Když si uvědomíme, že velikost rozpočtu je kolem jednoho procenta hrubého domácího produktu, což je řekněme jedna třiceti pětina normálního státního rozpočtu evropské země, tak se bavíme o strašně malé částce. Členské země tedy vyžadují za málo peněz velmi mnoho muziky.

Tou muzikou je, že státy, které mají prospěch z dnešních programů, trvají na jejich zachování. Ostatní státy ovšem chtějí, aby Unie plnila určité nové funkce, které jsou nyní důležité. Příkladem může být zajišťování bezpečnosti, řešení uprchlické krize atd. Člověk nemusí být raketový inženýr, aby věděl, že tyto dva pohledy jsou v rozporu. Takže uvidíme, možná, že vystoupení Británie uvolní tuto diskuzi, protože Britové v tom sehrávali velmi významnou roli členské země, která se snaží všemi prostředky snižovat velikost evropského rozpočtu.

V tomto kontextu se mluví o principu přidané evropské hodnoty, co to znamená?

Je to něco, co by mělo platit i v národních rozpočtech. My bychom měli přesně vědět, na co vynakládáme peníze a co za ně získáváme. Při sestavování rozpočtu by se pak mělo postupovat od položek, které mají největší přínos. V určitém momentu by se pak přidělování peněz zastavilo, protože na některé věci už by zkrátka peníze nezbývaly. Bohužel, takto nefunguje ani evropský rozpočet, ani ty národní.

Evropský rozpočet je postavený na status quo, což znamená, že část zemí říká, „nesahejte nám na zemědělskou politiku“, a jiné země říkají, „nesahejte nám na kohezní politiku“. Poté jsou v rozpočtu nějaké provozní náklady, které se mimochodem pohybují hluboko pod deseti procenty, což je relativně málo a rozhodně daleko méně, než si lidé obvykle myslí. A pak už tam skoro nic není. V tom spočívá problém.

A trochu konkrétněji – na jaké programy by se tedy EU mohla zaměřit? 

Pokud byla podle všech statistik největším problémem uprchlická krize, tak bychom měli peníze alokovat na pomoc těm členským zemím, které jsou nejvíce postiženy vlivem migrantů, a na naše aktivity, které sníží migrační toky. Evropský rozpočet toho ale není schopný, protože peníze jsou předem alokované do starých programů. Ještě horší je, že s tím jak migrační krize polevila, tak poleví i apetit do řešení více investovat. Domnívám se, že náš současný postoj k dění v Africe určí, jak se migrační toky začnou projevovat za pár let. Velká část exodu Syřanů z uprchlických táborů byla totiž spojená s nedostatkem financování, což také souviselo s tím, že bohaté západní ekonomiky poskytovaly málo peněz.

Dalo by se říct, že jednou z chyb víceletého finančního rámce je tedy, že je neflexibilní?

Máte pravdu, že to souvisí s finančním rámcem, protože když daná země, jako například Česká republika, má alokované stovky miliard z kohezních fondů, tak když už jednou bitvu o tyto peníze vyhraje, není příliš ochotna diskutovat o tom, že by se to změnilo. Čili ano, trochu to tu roli hraje, ale určitě by se dala najít rozpočtová řešení, která by tento problém překonala. Třeba tím, že by tam byl dostatečně velký rezervní fond, nebo kdyby se Evropská unie mohla za určitých okolností obrátit na členské země, aby v takovýchto příkladech nějaké peníze přidaly. Rozhodně by se to tedy dalo vyřešit, ale tím že peněz je málo a poptávka po nich je velká, tak dochází ke snížení flexibility rozpočtu.

Kde vzít evropské peníze 

Vy jste zmínil, že pro některé státy je prioritou kohezní politika. To platí i pro Česko. Jaká podoba kohezní politiky by nám nejvíc vyhovovala?

Stejně jako další země před námi zjišťujeme, že peněz je příliš mnoho v porovnání s naší schopností je efektivně využívat. Myslím si, že asi 80 % toho problému je u nás doma, protože operační programy si nastavujeme my, stejně tak jako i způsob čerpání operačních programů. Je ovšem pravdou, že i samotné nařízení o kohezní politice je stále složitější. Je to nejen stále více stránek, ale také více byrokracie. Čili řekl bych, že kdyby nakonec bylo peněz v kohezní politice méně, ale administrace by byla levnější a byla by více zaměřena na přidanou evropskou hodnotu, tak bychom na tom byli všichni lépe.

Jakými nástroji by měl být financován rozpočet?

Položka transferu z národního rozpočtu je velmi nepopulární. Ministři financí vidí velmi neradi, když musí část výdajů směřovat do evropského rozpočtu, proto v Evropském parlamentu neustále ožívají myšlenky na vlastní příjmy Evropské unie. Příkladem může být například daň na finanční transakce. Možná kdyby se prosadil koncept konsolidovaného daňového základu, který by podle mého názoru zvýšil příjmy všech státních rozpočtů z daně příjmu právnických osob. To by mohla být jedna z cest. Čili najít nějaký příjem, který by už autonomně do rozpočtu chodil a vlastně by obcházel národní rozpočty, což by asi bylo politicky přijatelnější.

Co si myslíte o vlastním rozpočtu pro eurozónu?

Diskuze se zde točí především kolem sloganu. Slogan může mít ovšem spoustu různých náplní. Jeden z politických sloganů, který teď můžeme pozorovat, se objevuje v souvislosti s dokončováním eurozóny. Panuje zde ovšem velká neshoda na tom, jak má tento krok vypadat, protože je jasné, že udělat z rozpočtu pro eurozónu nějaký plnohodnotný rozpočet, je zcela mimo realitu. Spíše se mluví o určitém finančním nástroji, který umožní stabilizovat ekonomiky. Mohl by to být třeba nějaký fond, ze kterého by se zemím pomáhalo financovat investice, pokud na to nemají prostředky.

Také se mluví o společném vyplácení příspěvků v nezaměstnanosti, což by ale nutně neznamenalo harmonizaci podpory v nezaměstnanosti. Vzhledem k tomu, že výdaje na podporu v nezaměstnanosti jsou vysoce cyklické, to znamená, že v okamžiku krize naskočí, zatímco v době konjunktury jsou velmi nízké, tak by to vlastně bylo proticyklické fungování tohoto rozpočtu. V tomto kontextu ekonomové mluví o tzv. „rainy day fund“, což je ještě něco více než investiční fond. Do investičního fondu totiž sáhnete, když potřebujete, aby se udržovala aktivita veřejného sektoru na investicích v ekonomice. Možností máme několik, ekonomicky dávají velký smysl, ale debatě dominuje politická dimenze.

Vícerychlostní Evropu nechtějme

Rozpočet pro eurozónu se pojí s debatou o vícerychlostní Evropě. Jaký máte na tento možný budoucí vývoj Evropy názor? 

Já si myslím, že vícerychlostní Evropa by pro Českou republiku byla problémem a pro Evropu by to byla ztráta. Já bych preferoval, aby se v sedmadvacítce postupovalo tempem, které bude možná pro některé příliš rychlé a pro někoho zas pomalé, ale pro všechny bude přijatelné. Myslím si, že vícerychlostní Evropa otevírá otázku, jestli více rychlostí nebude nakonec znamenat rozdělení na Evropu a nás zbytek.

Pokud mluvíme o vícerychlostní Evropě, tak mluvíme také o tom, že jádro bude menší, což samozřejmě znamená, že velké země výrazně zvýší svojí váhu, což třeba malé a střední země rozhodně neocení. Mám tedy pocit, že se ve vícerychlostní Evropě skrývá celá řada úskalí a přestože to možná bude pro řadu Čechů znít neuvěřitelně, tak dnešní design Evropy odpovídá nejlépe tomu, co teď potřebujeme.

Jak by tedy podle Vás měl vypadat další vývoj Unie?

Já si myslím, že některé změny, které by měly přijít, by neměly být vnímány pouze zjednodušeně, tedy jestli chceme více nebo méně Evropy. Myslím si, že bychom se neměli zbytečně nutit do rozvolňování Evropské unie. V Bruselu se totiž opravdu snaží respektovat princip subsidiarity, tedy že Unie se necpe někam, kde by měly být členské země. Celá řada věcí se dělá ve jménu větší efektivity společného trhu, jednodušších pravidel a tak dále, což je tou evropskou parketou. Zároveň bychom se ale neměli bát zvyšovat roli Evropské unie v oblastech, kde je to potřeba.

Mluvím o bezpečnosti, zahraniční politice, vojenské spolupráci a ekonomické spolupráci. A u těchto oblastí zárodky již existují. V některých oblastech je posílení společného přemýšlení blokováno jednomyslností, což by bylo potřeba změnit. Není nutné přepisovat smlouvy, ale učinit dohodu, že členské země by v některých oblastech dobrovolně od principu jednomyslnosti ustoupily. Pokud by se to podařilo, tak by mohl vzniknout systém, který by byl v důsledku lepší pro všechny.

Původní článek si můžete přečíst zde.