Betonová pozice

Vtip často řekne víc než složité vysvětlování. Ten od Miroslava Kemela o evropských dotacích je výmluvný: „Ti Češi jsou vážně zvláštní, oni by chtěli čerpat i dotace na čerpání dotací...“ Český postoj k vyjednávání nového rozpočtu Evropské unie na roky 2021 až 2027, tedy k takzvanému víceletému finančnímu rámci (VFR), sice není tak okatě vypočítavý, jak odhaluje Kemelův vtip, ale jistou bezohlednou zištnost v něm nalézt lze. Češi jako by se dlouhodobě v Evropské unii k penězům nechovali jako ke společnému zdroji, nýbrž jako k ryze vlastním penězům uloženým v bance, na které mají morální nárok a mohou si s nimi dělat, co chtějí, bez ohledu na to, co si myslí ostatní.

 

Rozpočet Evropské unie je ale společný, má jiné cíle než dotování jednotlivých státních rozpočtů nebo zalepování děr, na které národní státy nemají své prostředky, jak to chápe současný vládní kabinet Andreje Babiše. Unijní rozpočet sleduje celkový rozvoj společenství, a má proto také své priority, které členské státy vždy znovu vyjednávají. Má je i nový sedmiletý rozpočet. Těmi hlavními jsou digitalizace, ochrana klimatu, migrace, věda.

Jsou to oblasti, které odsouhlasila i česká politická reprezentace, jen se teď občas tváří, jako by tyto priority neexistovaly. A tak i český premiér po volbách do Evropského parlamentu vyjádřil přání, aby Unie dala Česku jeho podíl, který si pak rozdělíme podle svého: na školy, školky, jesle, silnice, nemocnice. Zatímco Unie jako celek chce dávat peníze hlavně na moderní technologie, klimatickou agendu a vědecký rozvoj, Češi myslí opět na beton a asfalt, tak jako po vstupu do Unie před patnácti lety.

Facka přátelům koheze

Spor o priority jednou vyjednané, ale mnohými zapomenuté bude hlavním místem politického střetu o nový rozpočet Unie. Největší bitva se vede o peníze kohezních fondů, tedy o finanční prostředky na politiku soudržnosti, jejímž hlavním smyslem je vyrovnávat rozvojové rozdíly mezi jednotlivými regiony EU. Češi si tyto peníze rozdělovali podle regionů a v rámci operačních programů v jednotlivých krajích republiky tak spousta peněz nejenom zmizela, ale stavěly se i regionální projekty (rozhledny, sportovní centra, mosty), které nebyly primárně napojené na celostátní infrastrukturu, jež dnes osudově chybí.

Centrální koordinace by tentokrát už neměla chybět, slibuje premiér Babiš, který v Unii rozpoutal boj o udržení výše kohezních fondů na úrovni minulého rozpočtového období. Na začátku listopadu loňského roku se v Praze sešli zástupci Bulharska, České republiky, Kypru, Chorvatska, Estonska, Řecka, Maďarska, Lotyšska, Litvy, Malty, Polska, Portugalska, Rumunska, Slovenska, Slovinska a Španělska a podepsali společnou deklaraci ke kohezním fondům. Přátelé koheze, jak si tato šestnáctka složená převážně z nových členských zemí říká, žádají v novém rozpočtu Unie peníze na úrovni let 2014 až 2020 a zachování starého systému jako celku. Nejdůležitější je však čtvrtý bod deklarace, v němž se píše: „Kromě toho je zásadní nalézt rovnováhu mezi společnými cíli EU a možností, aby členské státy přidělovaly prostředky v souladu se svými vnitrostátními a regionálními prioritami.“ Přátelům koheze jde o „flexibilnější pravidla", tedy o možnost rozdělovat společné peníze podle toho, jak se jim bude právě chtít, jak to bude vnitropoliticky výhodné. Jak to má politicky fungovat, (ne)vědomě naznačil český premiér: „Když dostaneme peníze na školky, školy, dálnice a nemocnice, budeme mít peníze na vyšší důchody.“

Už o měsíc později přátele koheze zarmoutilo finské předsednictví Rady Evropské unie. Podle ministryně pro evropské záležitosti Tytti Tuppurainenové je potřeba v kohezních fondech šetřit, aby bylo dost peněz na oblasti, které Unii pálí nejvíce, což jsou už zmiňované otázky migrace, digitalizace, vědy a ochrany klimatu.

„Náš návrh je výsledkem pečlivých konzultací. Musíme se vyrovnávat s klimatickými změnami či migrací a to nedokážeme, aniž bychom k tomu měli peníze v rozpočtuj řekla Tuppurainenová. Finský návrh ubírá v kohezních fondech 12 procent a peníze přesouvá jinam. V nových rozvojových prioritách (klima, digitalizace, vzdělání, migrace) se tak ocitlo 38 procent rozpočtu, na kohezi a zemědělství zbylo „jen“ dvakrát třicet procent (Finové ubrali na zemědělské dotace 13 procent proti návrhu Evropské komise). Celkový objem peněz v aktuálním finském návrhu dosahuje 1087 miliard eur, tedy 1,07 procenta hrubého domácího produktu Unie. Jde o zatím nejnižší rozpočet, původní návrh komise počítal s 1,11 procenta HDP, Evropský parlament chce 1,3 procenta HDP Unie, aby se našly peníze pro všechny, včetně přátel koheze.

Vyčerpávající neschopnost čerpat

Pro Českou republiku je nachystáno 20 miliard eur (zhruba 500 miliard korun), vzhledem k bohatnutí země a novým podmínkám spolufinancování projektů je to o více než 100 miliard korun méně než v předchozím období. Česko bude muset přidat v projektech pro málo rozvinuté regiony (15 procent navíc) i v přechodových regionech (spoluúčast se zvedá o 30 procent). Podle premiéra Babiše by to bylo o 110 miliard korun navíc, podle ministerstva pro místní rozvoj se nároky na spolufinancování zvýší až na 175 miliard korun za sedm rozpočtových let.

Hlavní problém pro Česko ale představuje čerpání dotací. Dosud jsme ze starého rozpočtu vyčerpali jen 45,4 procenta přidělených peněz, tedy 278,6 miliardy korun (celkem je k dispozici 614 miliard korun).
Smluvně je pokryto 490 miliard, tedy asi 80 procent alokované částky. Čerpání se loni mírně zlepšilo, když stát dokázal zprocesovat příjem 87 miliard korun proti předloňským osmdesáti. Už tedy nejsme v čerpání sedmí nejhorší, ale dvanáctí z 27 zemí. Jak ráda připomíná ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová, rozpočet se definitivně účetně uzavírá až tři roky po konci rozpočtového období, do roku 2023 můžeme tedy vše ještě vylepšit.

Opoziční ODS má o prioritách rozdělování peněz z rozpočtu Unie vcelku podobnou představu jako vládnoucí ANO. Podle europoslance Jana Zahradila by ODS dala přednost „tvrdým“ projektům: „To znamená infrastruktura, energetika, životní prostředí, komunikace, vědecký výzkum.

Nechceme žádné umělé nafukování rozpočtu. Samozřejmě se nám nelíbí ani rozdělování zemědělských dotací prakticky výhradně velkým firmám" říká dlouholetý poslanec Evropského parlamentu. „A je také třeba vyjasnit propojení či návaznost rozpočtu s finančním balíkem Green Deal, zatím to není příliš srozumitelné" dodává Zahradil.

Německý rabat

Na propojení se zelenou linií politiky, která je dnes v Evropské unii tématem číslo jedna, upozorňuje i europoslanec z TOP 09 Luděk Niedermayer: „Možná bychom se neměli tolik soustředit na to, že dostaneme peníze na dekarbonizaci, ale měli bychom se snažit tyhle peníze flexibilně propojit s kohezní politikou." Podle Niedermayera je diskuse kolem rozpočtu přepolitizovaná, všichni chtějí všechno, nebo nic, každá setina HDP se považuje za symbolický posun, což samozřejmě nevede nikam. Některé země hlasovaly pro novou agendu Unie, teď se ale diví, že na ni budou muset dát peníze. „Je jasné, že bude potřeba nějaký velkorysý kompromis, bez toho to nepůjde. Finové tomu teď moc nepomohli, protože škrtali v oblastech, kde sami moc nečerpají, a přidávali tam, kde čerpají. Ustoupit ale budou muset všichni. Pro nás je teď důležité, aby se ten kompromis našel co nejrychleji, abychom mohli podepsat smlouvy a dobře připravit systém čerpání peněz," říká Niedermayer, podle něhož byl původní návrh Evropské komise (1,11 procenta HDP Unie) pro Českou republiku výhodnější než to, co nyní předkládá finské předsednictví, a tak by stálo za to se k návrhu vrátit.

Je jasné, že osud rozpočtu Evropské unie teď ze všech nejvíc leží na Německu. Nejen proto, že za jeho předsednictví, které Berlín v červnu převezme od Chorvatska, se o rozpočtu definitivně rozhodne, ale i proto, že právě Němci jsou největšími plátci do rozpočtu. Němci ale odmítají nahrazovat výpadky peněz po odcházející Británii a jsou striktně proti tomu, aby se rozpočet zvyšoval nad jedno procento HDP Evropské unie. I kdyby se ale hranice jednoho procenta udržela, znamenalo by to pro Německo po odchodu Británie, že bude muset platit deset miliard eur každý rok navíc. A jak naznačil vysoký německý diplomat v Bruselu Michael Clauss, Německo zřejmě bude žádat podobný rabat, jako kdysi Británie. „Zdůrazňuji, že bez nějakého rabatu není schválení víceletého finančního rámce možné" napsal Clauss v diplomatické poště, jejíž úryvky zveřejnil časopis Spiegel.

Česko ale nemusí pevnost německé pozice tak zajímat. Hlavní úkol pro českou vládu je jinde: připravit co nejlepší rámec a systém čerpání tak, aby se projekty mohly rozjíždět okamžitě, bez zbytečných prodlev. Co nám budou platné miliardy navíc, když je pořád neumíme efektivně využít.