Mou stáž v mnohém vystihuje zážitek z posledního dne. V kavárně štrasburské budovy Parlamentu si ke mně (čistě kvůli nedostatku míst) přisedla asistentka jednoho francouzského europoslance, jehož jméno jsem již zapomněl. Po krátkém formálním hovoru jsem jí položil otázku, která mi procházela hlavou po celou dobu mé stáže. Jak je proboha možné orientovat se v tolika oblastech, tématech a otázkách, které EP řeší, naráz? Odpověď, která s lehkým pousmáním následovala, zněla: „Všichni tu předstíráme, že víme, co děláme.“ Na první pohled se tahle odpověď může zdát být šokující, pro někoho možná i pohoršující. Z mé krátké zkušenosti však dávala smysl. Neskrývá se v ní totiž přiznání vlastní nekompetentnosti, už vůbec ne nesmyslnosti činnosti Parlamentu. V oné odpovědi se skrývá spíše akcent na něco jiného – „Každý den se tu učíme a vyhrává ten, kdo se učit nepřestává, je cílevědomý, pilný, flexibilní (nikoli morálně) a přirozeně inteligentní“. Pokud tedy máte rádi rutinu, nudu nebo stereotyp, do Bruselu na stáž rozhodně nejezděte.
Pan poslanec Niedermayer je ale výjimkou potvrzující pravidlo a to, že ví, co dělá, rozhodně není žádné předstírání. Ať už jsou člověku témata, kterými se pan poslanec zabývá, blízká, či nikoli, je fascinující pozorovat při práci někoho, kdo je nejen respektovaným odborníkem, ale i pokorným člověkem s touhou rozhodovat se správně. Tento článek ale nemá sloužit jako pochvala panu poslanci, kterých si navíc jistě vyslechl a přečetl mnoho, a to od významnějších osob, než je jeho dočasný stážista. Zdůraznit chci spíše, že i jako člověk (právník) s velmi povrchní představou o tématech energetiky či ekonomiky jsem se mnohé naučil, a také zjistil, že s jistou dávkou entusiasmu a píle je možné velmi rychle proniknout do témat, o kterých jste doposud třebas ani neslyšeli. To je něco, co si ze stáže odnáším jako velmi přínosné.
Zajímavým aspektem práce v EP je také tamější model mezilidských vztahů. Parlament se mi od počátku zdál jakýmsi fascinujícím mraveništěm, ve kterém nemusíte a ani nemůžete znát všechny jeho členy a osoby podílející se na jeho chodu, avšak po několika chvílích zjistíte, že bez mnohých, na prvních pohled nevýrazných „členů mraveniště“ by chod instituce nebyl dobře možný. Kuchaři, předkladatelé, prodavači, ochranky, uklízeči, to vše jsou profese, které se v Parlamentu mísí s odborným aparátem, a právě tato kombinace vytváří zajímavou chemii pracovního prostoru. V rámci tohoto odborného aparátu, tedy mezi europoslanci a jejich asistenty, se na první pohled může zdát, že jde o čistě profesní a lidsky odosobněné vztahy. Po chvíli však člověk zjistí, že tomu tak není, a že si specifičnost práce v Bruselu pouze žádá zrychlení některých jinak dlouhodobějších vývojů, a to i na lidské úrovni.
Z hlediska obsahu stáže mi především přišlo zajímavé, jak už jsem naznačil výše, kolik různých úkolů potřebuje jeden europoslanec propojit, a tedy jak široký musí mít přehled, a jak pečlivě musí volit své asistenty. V jednu chvíli jsem jako stážista pomáhal připravit oficiální odpověď, jindy jsem měl za úkol předložit zápis z jednání výboru, poté je zas potřeba rešerše k určitému tématu, které se bude probírat na jednání. Zároveň se pan poslanec obdivuhodně snaží o komunikaci témat spojených s Parlamentem navenek, a proto je součástí práce i pomoc s těmito mediálními aktivitami, které osobně považuji za velmi důležité.
Čtyři týdny jsou samozřejmě krátká doba na seznámení se se všemi aspekty práce v Bruselu a Štrasburku, ale mám pocit, že i za ně si člověk při troše snahy stihne udělat poměrně dobrou představu o tom, jak Parlament funguje, a ve výsledku je tak možné z těchto čtyř týdnů čerpat zkušenosti nejen v profesní rovině po zbytek života.