Cítit či necítit se být Evropanem v České republice?
08.03.2018
Představte si imaginárního pana Václava Nováka, jenž odpoví: „Jsem muž, otec, manžel a bratr, pocházím z Prahy, kde také žiju, jsem katolík, učitel biologie a Čech.“
Ilustrativní odpověď pana Nováka nám pravděpodobně nebude připadat nikterak neobvyklá nebo podivná. Kumuluje několik odlišných identit: genderovou, rodinnou, náboženskou, profesní i územně-politickou. Ba co víc, v rámci rodinné identity zastává hned čtyři role, které se navzájem nevylučují. Zde je podstatné si uvědomit, že v různých situacích a životních etapách vystupuje na povrch jiná rodinná role. Při rozhovoru s dětmi ohledně jejich školních výsledků bude pan Novák vystupovat v roli otce, při romantické večeři se svou ženou pravděpodobně více v roli manžela v kombinaci se svým mužstvím. Nezapomeňme, že pan Novák se také téměř jistě nacházel v roli syna. Tyto role mohou, ale rozhodně nemusí být v nějakém rozporu.
Ačkoliv je pan Novák zjevně schopen disponovat vícero identitami a nepředstavuje to pro něj nepřekonatelný problém, povšimněme si nepříliš velkého zájmu obyvatel České republiky o kombinaci české a evropské územně-politické identity. Na grafu č. 1 lze vidět, že přes 58 % obyvatel ČR cítilo v roce 2017 svou přináležitost pouze k České republice, zatímco téměř 34 % ji cítí nejen k ČR, ale i k EU. Zanedbatelných 1,3 % cítí svou přináležitost pouze k EU a 6,5 % necítí svou přináležitost ani k ČR ani k EU. Na grafu č. 2 jsou znázorněny výsledky pro obyvatele celé EU, na grafu č. 3 pro obyvatele nových členských zemí, které vstupovaly do EU od roku 2004. Zde vidíme výrazně odlišné výsledky, podle nichž jak mezi obyvateli celé EU, tak i mezi obyvateli nových členských států výrazně převažují ti, kteří cítí přináležitost vůči svému státu i vůči EU (52 % respektive 54 %), nad těmi, kteří se identifikují pouze se svým státem (40 % respektive 39 %).
Graf 1: Přináležitost vůči ČR a EU – obyvatelé ČR (2017)
Graf 2: Přináležitost vůči státu a EU – obyvatelé celé EU (2017)
Graf 3: Přináležitost vůči státu a EU – obyvatelé nových členských států od roku 2004 (2017)
Zeptáme-li se imaginárního pana Nováka, proč v odpovědi ohledně své identity nezmínil Evropskou unii, poněkud rozhořčeně nám odpoví: „Jsme přece Češi! Máme svou několikasetletou historii, kulturu, mluvíme česky, a oba mí rodiče byli také Češi. Do Evropské unie jsme vstoupili až v roce 2004 a koukejte, čeho jsme se od ní dočkali. Museli jsme čelit hospodářské krizi, přílivu uprchlíků a neustálé regulaci z Bruselu.“ Není na místě v tomto článku hodnotit faktickou správnost názoru pana Nováka ohledně role institucí Evropské unie při hospodářské a imigrační krizi a ohledně vhodnosti či účelnosti schvalovaných regulací. Jednotlivé politiky, o které se jedná, skutečně nemusí být nastaveny optimálně. To však platí i pro Českou republiku. Lidé mají možnost nedůvěřovat vládě, parlamentu, prezidentovi, stejně jako mají možnost nedůvěřovat Evropské komisi, Evropskému parlamentu nebo předsedovi Evropské rady. Zatímco se však málokdo přestane cítit být Čechem i přes nesouhlas s jednotlivými politikami, podíl Čechů pociťujících přináležitost vůči EU spolu se svou českou identitou za posledních 10 let výrazně klesl, což lze doložit porovnáním grafu č. 1 a č. 4.
Graf 4: Přináležitost vůči ČR a EU – obyvatelé ČR (2007)
Rovněž argument pana Nováka ohledně samozřejmosti české identity založené na historii, kultuře, jazyku i genetice v porovnání s vágností evropské identity, jež by se odvozovala od poměrně nedávného vstupu ČR do EU, by narazil na kritiku celé řady historiků a sociologů. Např. Ernst Gellner či Benedict Anderson považují vznik moderních národů a nacionalismu za důsledek modernizačních procesů, které z historického hlediska neprobíhaly v nikterak vzdálené minulosti. Jedním z těchto procesů byla industrializace. Stavba železnice či vynález telegrafu patří mezi mnoho dalších zásadních faktorů, které nejen umožnily národnímu státu kontrolovat své hranice a území, ale proměnily i myšlení a identitu obyvatel. Představa dvou lidí komunikujících ve stejný čas na velkou vzdálenost (např. 400 km) byla v tradičních společnostech, které neprošly modernizačními procesy, nemyslitelná. Stejně tak bylo jen obtížně představitelné, že bychom s lidmi, které osobně vůbec neznáme, sdíleli tak silnou abstraktní kolektivní identitu, jako je národ. Jedním z modernizačních procesů je také demokratizace, pro niž je vznik národa klíčovým předpokladem. Demokratická vláda již nemůže odvozovat své právo vládnout od Boha, jak to činili panovníci, ale od nějakého konkrétního lidu, přičemž národ se stal takovou podobou lidu. Politici národ potřebovali pro své oprávnění vládnout, a dokonce národy do jisté míry vytvářeli. Naneštěstí často rozdmýchávali nenávist vůči ostatním národům a znázorňovali je jako zlé či podřadné, aby získali větší podporu a politickou moc. Na takovou rétoriku byli lidé v době velkých změn, nejistoty a ztráty tradičních identit připraveni vstřícně reagovat. Národ a nacionalismus představovaly bezpečí a jistotu v novém světě. Lze však oprávněně pochybovat o tom, že by národ, včetně českého národa, byl odvěkou, přirozenou a jedinou možnou územně-politickou identitou, se kterou by se obyvatelé ČR museli ztotožňovat.
Kolektivní identita vždy vytváří dělicí čáru mezi námi a těmi ostatními. To však neznamená, že musíme považovat ostatní za podřadné, méně civilizované a zlé. Tak to činí tzv. negativní identity, přičemž je třeba přiznat, že národní identity v sobě obsahují řadu prvků negativní identity. Naopak pozitivní identita je založena na schopnostech a uplatnění jednotlivce ve společnosti, na jeho začlenění do společnosti a na vzájemném uznání mezi jednotlivými částmi společnosti. Pan Novák by tak mohl budovat svou pozitivní identitu např. na základě toho, že byl schopen dostudovat pedagogickou fakultu a může vykonávat profesi učitele. Nedosáhl toho však sám. Dostalo se mu podpory rodičů, České republiky nebo i Evropské unie. Pan Novák může být zároveň šťastný, že nikdo nestaví kolem jeho bydliště zdi či ostnaté dráty. Vděčí za to přitom nejen svému slušnému chování, ale také Listině základních práv a svobod ČR a Listině základních práv EU, které garantují svobodu jeho náboženského vyznání. Čím více bude jeho katolická komunita ochotna vést dialog s jinými náboženskými komunitami či s nevěřícími, a budou se mezi sebou tyto skupiny v ČR respektovat a uznávat, tím více pozitivních prvků bude obsahovat osobní identita pana Nováka, ale i česká národní identita. Zároveň platí, že pozitivní identity se mezi sebou snášejí lépe než identity negativní.
Kým se cítíme být, je v současné době mnohem více věcí naší svobodné volby. Z toho pochopitelně celé řadě z nás jde mráz po zádech. Výše uvedený text, který staví na poznatcích a výzkumu historiků, sociologů či politologů, se nesnaží nikoho nutit k přijetí nějaké konkrétní identity a vyřešit za každého z nás otázku, zda se cítit či necítit být Evropanem v ČR. Pouze ukazuje, že jsme schopni kombinovat vícero územně-politických identit, máme možnost zakládat svou osobní i kolektivní identitu na pozitivních prvcích, a že není samozřejmé či přirozené, se kterým politickým celkem se máme identifikovat.
Zdroje:
ZACAT - GESIS Online Study Catalogue (Eurobarometer 87.3 (May 2017) a Eurobarometer 67.2 (April-May 2007)
European Commission - Public Opinion
Referenda o „Evropské ústavní smlouvě“: evropská identita jako perspektiva zkoumání
MÜLLER, K. B. (2008). Evropa a občanská společnost: Projekt evropské identity. Vyd. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON).
MÜLLER, K. B. (2008b) Politická sociologie. Praha: Portál, 215 s.