Big_loader_ajax

Den poté

23.06.2016

Ať již britští voliči rozhodnou těsně o opuštění nepopulární Unie, nebo naopak podpoří pokračování své země v ní, leccos se změní. Platí to pro Británii samotnou i Unii. A postaví to řadu důležitých otázek i před země, jako je ta naše.

Britské příkopy

Britská společnost je hluboce rozdělena. Dle průzkumů zhruba na poloviny. S rostoucí agresivitou kampaně (hlavně od OUT kempu, neb horovat pro pokračování něčeho logicky moc emocí nevyvolává) se zvyšuje animozita tohoto rozdělení. A neprojevuje se to jen v tragické události minulého týdne. Vzhledem k očekávanému těsnému výsledku referenda se poražený kemp bude jen těžko smiřovat se svou prohrou, nemluvě o možnosti, že Skotsko a Severní Irsko nebude spokojeno s tím, jak jejich hlas převážily hlasy Angličanů. Konzervativní strana je hluboce rozdělena a vyžaduje to hodně fantazie, aby si člověk představil pokračování tamní vlády. Což otvírá opět mnoho alternativ dalšího vývoje Británie.

Nejpodstatnější ale je, co by se stalo v případě, když voliči "požádají" svou vládu, aby z Unie vystoupila. Lze si jen těžko představit, že by Downing street 10 Evropské radě informaci o úmyslu vystoupit nepředala, což by zahájilo dvouletou lhůtu, během níž by mělo dojít k "smluvnímu vypořádání" mezi Unii a jejím novým nečlenem.

Pro vývoj Británie by však bylo zásadní nastavení ekonomického vztahu s "Evropským společným trhem" a dalšímy partnery, zejména Amerikou. Ve vztahu s Unií je to docela jasné - Britové vystupují, neb nechtějí dále akceptovat právní systém v Unii, takže Británie skončí mimo společný trh. Buďto se pokusí vyjednat speciální smlouvy pro jednotlivé oblasti (Brity by nejvíce zajímalo zřejmě finančnictví), nebo bude obchodovat bez speciálního statutu, tedy dle pravidel pro světový obchod od WTO (což dle všech prognóz vede ke značnému poklesu bohatství britské ekonomiky).

Existuje mnoho přesvědčivých důvodů, proč jednání o nastavení nových vztahů nebude vůbec pro Brity snadné. Jsou proto nejméně tří důvody. První je, že řada unijních zemí, bojících se svých x-itů, nebude chtít Britům začátek post-unijního života usnadnit (čímž přispějí k demotivaci svých odpůrců členství). Druhým je, že v době, kdy je o pracovní místa nouze, bude znít mnoha premierům myšlenka na to, že se nějaké z Británie přesunou do jejich země, jako dobrý nápad. A posledním je to, že Británie toho nemůže moc nabídnout - její trh je proti unijnímu (ale i americkému) malý, tedy vyjednávání rovného s rovným není na pořadu dne. A také struktura britské ekonomiky je přizpůsobena zapojení do společného trhu - Britové vyvážejí obrovský objem služeb (hlavně finančnictví) a mají proti tomu naopak velmi málo rozvinutý třeba zpracovatelský průmysl. Pokud tedy nemá dojít k tomu, že přes noc se britští bankéři budou muset přeškolit na inženýry a montéry v továrnách, budou Britové muset přístup na svůj trh minimálně pro některé výrobky otevřít. Opak ale neplatí.

Unijní lekce

Vzkaz pro Unii je docela jasný - značná nepopularita Unie mezi lidmi může vést k jejímu konci v podobě, kterou dnes známe. Ovšem v co se má tento vzkaz proměnit v běžném unijním životě, to není jasné.

První intuice radí ubrat na integraci, posílit odpovědnost států a možná i přenést některé pravomoce zpět k národním vládám. Bez ohledu na to, že hledání shody na tom, "co kam přesunout", by byl nemalý úkol (konec konců na něm selhali i Britové, neb prakticky nic takového nenavrhli), naráží tento přístup na dnešní realitu. V ní se ukazuje, že právě ty největší hrozby dneška, jakými jsou třeba "nové Rusko", migrační krize, klimatická rizika, ale i možná ekonomické krize, mají obvykle řešení jen v "evropském přístupu", mnohdy v posílení koordinace politik a někdy i v posílení role Unie na úkor států.

První přístup toto "zakazuje" (v obavě z růstu "nepopularity", o který by se postarali rychle posilující populisté a nacionalisté, kteří jsou prakticky vždy proti Unijní). Pokud se ale Unie nevydá cestou, která problémy řeší (nebo aspoň zvyšuje šanci na jejich řešení), občany to proti ní dále popudí. A populisté s proti-unijními stranami na neschopnosti Unie problém řešit postaví její zdrcující kritiku. Takže obecný přístup "zpátečky a obezřetnosti" může vést k podobnému výsledku, jako pokračování v dnešní rozpačité cestě k evropským řešení hlavních problémů.

V praxi se některé země budou více či méně klonit k první z cest, ostatní k druhé. Což znemožňuje dosažení jednotné ze strategií dalšího vývoje, která zní také logicky. Tou je co nejširší shody na řešení problémů i na nastavení dalšího směrování Unie.

Co my s tím?

Souboj všech těchto logických úvah může vést například ke vzniku vícerychlostní Evropy. Nebo dokonce k upadání role Unie a přesunu debat o budoucnosti Evropy na mezivládní úroveň, tedy zcela mimo právní rámec EU. Obě tyto cesty (či jejich kombinace, které by v zásadě dnešní status quo přepsaly) jsou pro země, jako jsme my, velmi nebezpečné. 

Vícerychlostní Evopa by asi vznikala na půdorysu eurozóny. V ní členem nejsme. A při dnešní nepopularitě eura u nás, jakokoliv zrovna nestojící na reálných argumentech, by asi bylo příliš optimistické od českých politiků očekávat, že by se rychle z tábora silných kritiků eurozóny přesunuli do jejího kempu. Proto bychom se zřejmě stali členy Unie druhého řádu, se všemi důsledky politickými, bezpečnostními i ekonomickými. A není vůbec jasno, zda podmínky přestupu do "opačného kempu", by se postupně nezměnily v náš neprospěch. Navíc, pravidla pro fungování "nové Evropy", vzniklé na bázi eurozóny (s tím, že EU by zanikla nebo ztratila svůj význam) by byla nastavena možná odlišně od těch dnešních - po všech zkušenostech z let minulých by mohla váha menších zemí oslabit.

Ještě horší by byla pro nás realita "mezivládní Evropy". V ní by dohody vznikaly za zavřenými dveřmi velkých, či vyvolených zemí, do jejichž okruhu bychom beze sporu nepatřili. A ostatním by byla předkládána způsobem "ber či neber".

Jinými slovy, dnešní půdorys Unie, stojící na návrzích ze stále poměrně technokratické Komise a rozhodování Rady (tedy ministrů zemí) a Parlamentu, doplněných o systém blokační menšiny v Radě a dohadovacího řízení mezi těmito institucemi (trialogu), nám dává zdaleka největší, a zároveň reálnou šanci vývoj Unie ovlivňovat a své postoje prosadit.

Evropané k veslům...

Přitom k postupnému překonání dnešní Evropské krize není zdánlivě třeba mnoho. Zásadním problémem je totiž naprosto fatální neznalost evropských voličů o tom, v jaké že to Unii jsou členy a jak tato Unie funguje.

Tato neznalost nevznikla hlavně tím, že pravidla Unie jsou složitá a nepřehledná (což je jistě pravda). Zásadní roli sehrálo postupné, leč trvalé, prezentování Unie národními politiky jako něčeho, co je odpovědné za prakticky všechny nepopulární rozhodnutí, zatímco ta správná činí národní vlády.

Zejména toto je třeba změnit, pokud má sjednocená Evropa v té či oné formě pokračovat (což neznamená, že na samotném fungování Unie není co zlepšovat). Dnešní nárůst populismu a protievropských politických směrů přitom dává příležitost jasně před voliče kontrast populistických, nic neřešících "vizí" a odpovědného vládnutí, hledající vzájemně výhodná a široce podporovaná řešení v rámci společné Evropy, postavit.

V otázce budoucnosti Unie by východiska mohla být v zásadě jednoduchá a srozumitelná. Jednotlivé země musí mít nejen svou vizi o tom, co Unie má či nemá přinášet, ale snažit se chápat to, jak to vidí i ti ostatní. Nesmíme se bát řešit věci "evropsky", ale zároveň být věrni principu subsidiarity, tedy řešení problémů na nejnižší úrovni, "kde to funguje". A to, proč a jak věci řešíme, musíme být sto vysvětlit většímu podílu občanů. A dbát na to, že ekonomická stabilita, prosperita a jejich udržitelnost jsou předpokladem pro to, aby byli Evropané s "jejich Evropou" spokojenější.

A také bychom neměli zapomínat na hrdost. Nejen hrdost nad tím, co se naší zemí a jejím obyvatelům tam či onde daří, ale i na to, co se Evropanům podařilo vybudovat v posledních několika dekádách. Je to důležité. A slovo "úspěch" je, věru, na místě. 

Autor článku : Luděk Niedermayer