Topolánek se mýlí. Evropská ekonomika funguje a za naše problémy nemůže fiktivní Brusel
24.04.2023
V rozhovoru zaznělo: „Sumarizujme si výsledek patnáctiletého snažení o dekarbonizaci. Podvázali jsme konkurenceschopnost kontinentu, což speciálně ohrožuje země, jako je Česká republika. Snižujeme ekonomický výkon, snižujeme exportuschopnost a snižujeme vůbec schopnost něco změnit. To všechno jsme udělali pro fiktivní záchranu planety a snížení emisí CO2.“
Nechci zde jít do debaty o tom, zda je klimatická hrozba fiktivní, nebo ne, nejen proto, že dávám větší váhu názorům tisíců vědců než pana expremiéra. Jen dávám ke zvážení, zda se nezamyslet nad tím, že zatímco část lidí (s vyššími příjmy) se brání třeba proti špatné kvalitě vzdělání u nás tím, že pošle studovat své děti do zahraničí, proti nedostatku sněhu na našich horách tím, že jezdí lyžovat do Alp – před změnou kvality klimatu celé planety se jim bude utíkat velmi špatně. Protože pokud ji nezvládneme, ovlivní život úplně všude, i když postupně a s různou intenzitou. A jinou planetu pro život fakt nemáme.
Chci se zaměřit na výroky o konkurenceschopnosti. Předesílám, že si osobně myslím, že s tím má nemalá část Evropy problém, a nesouvisí to s dekarbonizací. Ta slouží spíš jako výmluva. Ale podívejme se na dva sety dat, které o konkurenceschopnosti něco vypovídají.
První je panem Topolánkem zmíněná exportní konkurenceschopnost. Pokud je řeč o vývoji obchodu v poslední jedné a půl dekádě, data hovoří jasně. Někdy po roce 2012 se exportní výkonnost eurozóny, pro kterou jsou snadno dostupná data (měřená saldem zahraničního obchodu), zvýšila a od té doby byl přebytek obchodu stabilní. A to přes růst exportní schopnosti Číny a rostoucí tlak na deglobalizaci. Do obrovského deficitu jej přivedlo až drastické navýšení cen energií spojené s Putinovou válkou. A mimochodem, kdybychom v mezidobí zvyšovali energetickou efektivitu a více využívali OZE, což je jádro snižování emisí, nebyl by tento šok tak velký a náš obchodní přebytek by byl větší.
Podobná data pro českou ekonomiku dávají též obrázek o mírném růstu obchodního přebytku, opět zastaveném energetickou krizí. Což je v situaci, kdy našemu průmyslu komplikuje život nákladná regulace (často z tuzemské dílny, jako u povolování staveb), nepřijetí eura nebo silný růst mezd v poslední dekádě, docela slušný výsledek.
Konkurenceschopnost se ale neměří jen okamžitými daty. Roli sehrává mix „měkkých“ a „tvrdých“ faktorů, které shrnují různé rankingy. Jedním z nejužívanějších je ten produkovaný IMD, což je nezávislý univerzitní institut sídlící v Ženevě a Singapuru. Jeho ranking je považovaný za jeden z nejkvalitnějších. Navíc je výhoda, že existuje jeho edice za rok 2022 (zdroj zde).
Jak si v něm evropské země stojí? Na prvních pěti místech najdeme Dánsko, Švýcarsko a Švédsko, tedy země, které se „fiktivní záchranou planety“ hodně zabývají. V další pětce jsou též tři evropské „zachraňující země“ – Holandsko, Finsko a Norsko, následované Irskem, Lucemburskem a Německem, které se umístily do 15. místa. Celkem tedy je v první patnáctce devět zemí z Evropy, které se naplno účastní evropského společensko-ekonomického modelu.
Chápu, že pro člověka spojeného s kvalitou českého vládnutí je snazší než poukázat na zjevné případy, kdy se sami „střílíme do nohy“, obvinit u nás nijak populární Brusel. A naše nemalé ekonomické problémy či výzvy shrnout tím, že to je problém celé Evropy. Ale je to, i přes zjevné chyby a problémy, které naše společná Unie má, minimálně velmi nepřesné. A odvádí nás to od problémů, které bychom měli řešit.
Osobně dodávám, že jako člověk, který má velkou starost o to, jak bude vypadat planeta, na které budou žít moje děti, opravdu nepovažuji snahu Evropanů (která je sdílena většinou zemí napříč světem) o zmírnění nebezpečných změn a posun fungování společnosti a ekonomiky k udržitelnosti, za zátěž. Na straně jedné to vidím jako povinnost (neb odpovědný, informovaný člověk to snad ani jinak nemůže vidět), ale též jako cestu k tomu, aby naše ekonomika byla konkurenceschopnější a v naší zemi se lépe žilo.