Big_loader_ajax

Čeká nás velká bitva o společný rozpočet

22.05.2020

Evropská unie se připravuje na složitá jednání o společném rozpočtu. Už nyní je jasné, že na pomoc ekonomikám postiženým krizí budou potřeba stovky miliard eur. Jak ale tyto peníze získat? Scénářů je několik a největší šanci má varianta zadlužení se do budoucna.
Uběhlo jen pár měsíců od jednání, na nichž nekompromisní postoj nejvyšších představitelů zemí unie poslal „k ledu“ tehdejší opatrný a kompromisní návrh rozpočtu EU na dalších sedm let. Těm, kteří do rozpočtu spíše platí, se návrh jeho velikosti (necelé 1,1 procenta unijního HDP) zdál vysoký, neboť menší rozpočet by pro ně znamenal menší platby do něj, zatímco zemím, které naopak unijní miliardy pobírají, se zase zdálo, že v rozpočtu bude (pro ně) peněz málo.
 
Koronavirová krize vše změnila. Je jasné, že peníze dnes musí jít především na „zdravotní“ frontu boje proti pandemii. Další peníze stojí programy na přežití „lockdownu“ pro firmy i občany, protože tyto výdaje sníží škody způsobené pandemií. A před zeměmi stojí nutnost investovat do podpory „restartu“ ekonomiky, jinak hrozí, že hospodářství upadne po překonání „zdravotní krize“ do hluboké recese. Půjde o hodně peněz, jež některé země mají, jiné ne. Ale evropská ekonomika (nemluvě o společnosti) začne slušně fungovat až poté, co bude „slušný“ stav ve všech zemích.

Jak mohou unijní peníze pomoci Evropě z krize?

Unijní podpora oživení ekonomiky či krytí škod by měly směřovat hlavně tam, kde jsou škody největší a kde hrozí, že tamní vlády nebudou s to hospodářství dost podpořit. Unie by měla pomoci i tam, kde se objeví „potíže s financováním“ (pro eurozónu použitím krizového fondu ESM i podporou trhu dluhopisů Evropskou centrální bankou). Pomůže to k rychlejšímu obratu ekonomik, o který stojí úplně všichni. Ale peněz v rozpočtu unie je málo (velikost rozpočtů zemí unie je kolem 35 procent jejich HDP, rozpočet EU je v poměru k velikosti ekonomiky unie 35krát menší a činí jen něco málo přes jedno procento HDP) a o to, kdo kolik dostane, se povede boj. Chudší země budou za „své“ (kohezní) miliardy bojovat, stejně jako farmáři, kteří spolu s kohezní politikou dnes spotřebovávají většinu rozpočtu. O peníze se budou „hlásit“ i programy pro podporu vědy a výzkumu stejně jako třeba opatření pro zvýšení bezpečnosti.

„V Bruselu“ v reakci na krizi vzniklo mnoho podpůrných programů (podpora krizovým fondem ESM, program zaměstnanosti SURE či operace ECB), obvykle ale zvyšují dostupnost levných úvěrů, nikoliv dotací. I ty jsou ale třeba a poskytnout je na úrovni unie může jen evropský rozpočet (nebo k tomuto účelu vytvořený „krizový fond“, což je jen formální rozdíl).

Po týdnech jednání a poté, co se postupně změnil postoj zemí, které zpočátku „granty“ odmítaly, se dohoda začíná pomalu rodit. Dle ní by „evropský rozpočet“ zahrnoval dvě odlišné části. První by vycházela z tradičního rozpočtu. Peníze by v něm našly chudší země, farmáři i jiné unijní programy. Tento rozpočet by se díky poklesu ekonomik trochu snížil (byl v řádu 130 miliard eur). Druhá část rozpočtu, „fond pro obnovu“, by byla velikosti několika ročních rozpočtů (půjde o stovky miliard eur). Využita by byla na půjčky i granty potřebné na podporu oživení ekonomik i ke zvýšení odolnosti unie proti krizím v budoucnu. Peníze by tedy byly jak pro farmáře a chudší země, tak pro potřebnou podporu ekonomik v době krize. Otázka je, kde na takto navýšené výdaje vzít.

Existují tři směry. První je navýšení přímých plateb států do rozpočtu EU. Platby z rozpočtu zemí do rozpočtu unie jsou ale hlavně u čistých plátců nepopulární. A to do té míry, že je tato cesta jen málo pravděpodobná, ač je technicky snadná a transparentní. Druhou cestou je posílení „vlastních zdrojů“ unie, tedy příjmů, které namísto do pokladny států směřují přímo do rozpočtu EU. Nabízí se například unijní digitální daň či již připravená daň na některé plastové výrobky. Využít lze i daně a poplatky spojené s klimatickou politikou. Tato možnost ale velkou podporu vlád nemá (a v minulosti ji nepodporovala ani naše vláda). Někdy vadí konkrétní návrh daně (třeba daň z finančních transakcí) a jindy samotný princip – země buďto chtějí, aby peníze směřovaly jen do jejich kasy, nebo zavádění nových daní odmítají. Navíc dohoda a její realizace není otázkou měsíců, ale spíše let, zatímco peníze jsou třeba nyní.

Poslední je cesta přes „zadlužení“ unie, a tedy odložení problému do budoucnosti, neboť vznik unijních dluhů samozřejmě předpokládá dohodu na jejich splácení. Bohužel jde o otázku již dlouho zpolitizovanou, kterou část politiků svým voličům předkládá jako cestu k takzvané „dluhové unii“. Voličům říkají: „Odpovědní Němci budou tímto platit dluhy neodpovědných Italů.“

Samozřejmě že to není pravda, třeba omezené vydání vzájemně ručených dluhopisů (eurobondů) neznamená, že ručení zahrnuje celý dluh země. Navíc možnost, že by některá země dluhy přestala platit, je nepravděpodobná (důsledky by to mělo obrovské, přesahující problém dluhopisů). Ekonomové navíc podotýkají, že by to pomohlo některým zemím svůj dluh vlastními silami lépe zvládat (v nedávné diskusi uvedl bývalý šéfekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard, že „z ekonomického pohledu není nad čím přemýšlet“, přínos je totiž jasný). Nebylo by to nic nového – na vzájemném či společném ručení stojí půjčky Evropské investiční banky (formou splaceného i nesplaceného kapitálu), princip byl použit i v minulé krizi a na „společné odpovědnosti“ stojí i fond ESM, který země eurozóny založily. Vlastně celý konstrukt unie stojí na provázanosti (a solidaritě) zemí i jejich hospodaření. Politicky průchodnější varianta eurobondů je situace, kdy za splacení dluhopisů nenesou země odpovědnost přímo, ale nepřímo, pomocí „ručení“ unijním rozpočtem, tedy penězi, které do společného rozpočtu v budoucnu přijdou.

Třetí z cest (tedy zadlužení EU) zatím vítězí. Ale není bez rizik. Zajistí sice pomoc zemím z evropského rozpočtu, ale odkládá problém „nalezení peněz“. Otázka splacení dluhů je zatím vyřešena šalamounsky tím, že dluhy budou v budoucnu splaceny (i nadále malým) unijním rozpočtem, což by se ale na finančním fungování unie zásadně podepsalo. Souhlas všech s „posílením rozpočtu dluhem“ však stojí na tom, že politici nebudou, tak jako dosud, tímto tématem voliče strašit. A chce to i ujištění, že nepůjde o bezbřehé zadlužování unie. Bez toho by finanční trhy „ručení rozpočtem“ začaly zpochybňovat, nemluvě o tom, že členství v zadlužené unii by pro leckoho neznělo atraktivně. To, že tímto směrem plány unie půjdou, potvrzuje iniciativa německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Jejich návrh z tohoto týdne hovoří o fondu o velikosti 500 miliard eur, který bude financován dluhopisy unie a bude využit na granty pro postižené regiony a sektory či posílení unijní ekonomiky. Komise přijde se svým návrhem během několika dní, ale odlišnosti asi nebudou velké.

Jaký bude postoj Česka?

O budoucnosti unijního rozpočtu a také o dalším vývoji unie (právě v těžkých dobách začíná další směřování) rozhodneme i my. Tedy naše vláda a osobně premiér. Současná pozice aktérů osciluje mezi postojem hokynáře a vystupováním odpovědného státníka. Ani „hokynářská“ linie přitom pro nás není jednoznačná. K prosperitě naší země potřebujeme prosperitu „německou“. A Německo, kvůli vývozní výkonnosti, potřebuje „alespoň slušnou“ poptávku napříč Evropou. Takže nemyslet na ostatní by se nevyplatilo. A jasné není ani to, jak náš finanční vztah k rozpočtu bude dál vypadat. I pokud bude „koheze“ pokračovat, je pravděpodobné, že některé bohatší země utrpí krizí více než my. Tím se z dnešní pozice země, která z rozpočtu čerpá mnohem více, než do něj posílá, můžeme dostat do pozice opačné.

Je ale otázka, zda je dnes čas na velké „hokynaření“, které zatím premiér Andrej Babiš předvádí. Zjevná neochota pomoci zemím, které pandemie zasáhla těžce (s obtížně zdůvodnitelným argumentem, že si za problém částečně mohou samy), a náznak, že peněz pro nás musí být co nejvíce (my nesmíme být za naše úspěchy potrestáni), působí jako do očí bijící sobectví spojené s nepochopením toho, v jak těžké situaci unie a její občané jsou. To, že jde o hodně, není nadsázka. Očekávání Italů či Španělů, že jim Evropané pomohou, je opodstatněné přinejmenším stejně jako podpora chudších zemí, ze které máme desítky miliard korun ročně (a na kterou i kritizovaná Itálie, jako velký čistý plátce, přispívá). Nesmíme také zapomenout, že halasně požadujeme, aby unie zaplatila značný díl našich opatření pro zlepšení klimatu, protože „naše peníze“ na to dát nechceme. Doufejme, že to český premiér postupně pochopí a svůj postoj změní.

Je ale nezbytné, aby nejen on, ale i zbývajících 26 mužů a žen u stolu v Bruselu (či v kyberprostoru) rozhodlo odpovědně, kompetentně a odvážně. A také rychle. Doba, kdy bylo možno být v unii „černým pasažérem“, natahovat ruce pro podporu a k ostatním se obracet zády, je pryč. Pokud by tento postoj převážil (ne nutně jen od nás), odstartovalo by to pravděpodobně cestu ke konci unie, jak ji dnes známe. Pro některé země by to znamenalo cestu do nestabilní zóny „nikoho“, o kterou se začne rychle a halasně ucházet řada velmocí. Pro tyto země by to byla největší katastrofa od konce války a pro Evropu jako celek opětovné dělení a oslabení. Proto nesmíme probíhající debatu o unijním rozpočtu podcenit. I když často tápeme v tom, co je „český zájem“, dnes je jím nalezení dobré, pro všechny přijatelné dohody. A to rychle.
Autor článku : Luděk Niedermayer
Zdroj : Hospodářské noviny