Evropský parlament očima stážisty: Uvnitř bruselského ghetta
18.06.2019
Nechci se tady rozepisovat, jaké to může být pro “obyčejné” stážisty, nebo do jaké míry funguje poslanecká kancelář. Do toho jsem za ty dva týdny mé netradiční zkrácené stáže nedokázal nahlédnout a hlavně se ke mě všichni chovali s laskavostí a dobrotou. Tedy za to všechno velké díky a rozhodně podobný přístup nepovažuji za samozřejmý.
Co se týče mé agendy, tak ta byla vzhledem k nepřítomnosti europoslance Luďka Niedrmayera a také poslednímu týdnu před volbami spíše dovolenková. Kromě odepisování nabručeným a zvídavým dotazům voličům, tak bylo pramálo politické agendy. Přesto právě v té komunikaci s voliči jsem našel náramné zalíbení. Osobně se domnívám, že politika se od nového tisíciletí dost zásadně mění. S nástupem sociální sítí, přebytku volného času i prostředků, stejně tak i s rozvojem občanské společnosti vzniká velká poptávka po bezprostřední komunikaci s politiky. Ti jsou čím dál častěji bombardováni dotazy, problémy či přímo voláním o pomoc ze strany občanů, jež je ve své funkci zastupují.
Již několik let se u nás i ve světě diskutuje o krizi elit a důvěry uvnitř polis. Sociální, ekonomické a kulturní nůžky se mezi obyvateli čím dál víc rozevírají a pomalu ztrácíme schopnosti si vůbec porozumět. Moc dobře si to uvědomuji i na samotném parlamentu, stejně jako na jeho stážistické klice. Bez jakýchkoliv výčitek a s velkým respektem ke všem těm skvělým lidem, kteří pro evropskou myšlenku nasazují své kariéry či vzdělání, tak i uvnitř parlamentu vzniká myšlenkové ghetto. Ti, jež dokáží uspět v tom novém světě, mají globální rozhled a světácké schopnosti, tak se v bruselské administrativě snadno uplatní. Stejně tak často pochází z elitních škol, jež produkují obdobně zaměřené absolventy. Avšak i to může být jedním z důvodů, proč se někteří Čeští občané cítí na druhé koleji, nedokáži se k Evropské unii jakkoliv vztáhnout a cítí vůči tomuto novému světu zášť a vztek.
Dle mého skromného názoru, tak v současnosti není hlavní úlohou politiky ta “skutečná” tvrdá práce v kuloárech a důležité rozhodování v zájmu občanů. Mnohem podstatnější je v tomto století vztah mezi volenými zástupci a jejich voliči. Když jsem pročítal tu všemožnou korespondenci, která panu europoslanci přicházela ze všech koutů republiky, tak se z těch dopisů a zpráv dalo vyčíst jakési volání po “vztahu”. Občané buď psali z rozčílení, z nepochopení, ze strachu, nebo čistě jen proto, že chtěli být slyšet. Chtěli se k někomu, nebo něčemu vztáhnout, někam patřit a vlastně uklidnit, že svět tam v Bruselu, stejně jako u nich na zahrádce ještě stále dává smysl. Právě v té komunikaci vidím stěžejním posláním politika - dávat lidem naději, umět je obejmout, uklidnit, nebo se nebát udeřit do stolu, když je zapotřebí se jich zastat. Jenže málokdo tohle umění zvládá, a tak pšenka roste hlavně těm, kteří svou celou dosavadní politiku postavili na “marketingové” komunikaci, nebo k lidem promlouvají jejich jazykem a rozdmýchávají v nich jejich vlastní strachy. Nejsnadnější by bylo samozřejmě se nad tímto novým diskurzem pohoršit s tím, že populismus je naším společným nepřítelem. Ale co když je populismus novodobou úlohou politiky? Co když politici pouze přestali naslouchat občanům a ti se z té obrovské zdi mlčení cítí osamocení a zrazení? Co když je novodobým uměním bourat zdi a vcházet do nových myšlenkových ghett?