Rozpočtová karma aneb Česká cesta k vysokým deficitům
21.01.2026
Sestavit „lepší“ rozpočet pro rok 2026, jak si stanovila nová vláda, opravdu nebude snadné. A to ani v dalších letech. Český státní rozpočet nyní dohánějí důsledky ekonomické politiky posledních mnoha let. Širší reformy se jeví jako politicky neprůchodné, a dokonce i jednotlivé, potřebné, leč nepopulární kroky se prosazují obtížně. Jeden politický směr tlačí na zvyšování výdajů, druhý prosazuje snižování daní. Výsledkem je rychlý růst deficitů a upevnění „daňového populismu“, tedy politické neprůchodnosti zvýšení většiny daní.
Výsledek roku 2025 sám o sobě mnoho neříká. Je-li zdroj vyššího deficitu, tedy výpadek příjmů z rozpočtu EU, pouze dočasný, bylo možné dosáhnout plánovaného schodku. To však není podstatné – v „podpalubí“ státního rozpočtu se již delší dobu odehrávají nebezpečné procesy, jejichž odhalení vyžaduje pohled do vzdálenější minulosti.
Dobrým výchozím bodem je rok 2019. Ten byl pro Česko úspěšný: ekonomika rostla, inflace i nezaměstnanost byly nízké, reálné mzdy se zvyšovaly a státní rozpočet skončil s dnes těžko uvěřitelným deficitem pod 30 miliard korun. Pandemie i válka na Ukrajině byly teprve před námi, stejně jako epizoda velmi vysoké inflace. Zejména ta výrazně změnila strukturu rozpočtu tím, jak stát jednotlivé položky inflaci přizpůsobil. Kombinace reakce na inflaci s politickými rozhodnutími zvýšila během šesti let rozpočtový schodek na šestinásobek (v reálném vyjádření, tedy po zohlednění inflace).
Mezi lety 2019 a 2025 výdaje reálně vzrostly o necelou desetinu (což i tak představuje zhruba 150 miliard korun) a to vzhledem k okolnostem není mnoho. Data ukazují výrazný pokles v oblasti platů, který je však převážen rychle rostoucími náklady na obsluhu státního dluhu. I další položky jako neinvestiční dotace podnikatelům, neziskovým organizacím a fondům klesly. Strategicky nutné navýšení plateb za státní pojištěnce a růst výdajů na důchody však měly mnohem větší dopad. Výdaje vzrostly také v důsledku téměř zdvojnásobení (nominálních) investičních výdajů, což představuje dalších zhruba 60 miliard korun.
Přestože se často tvrdí, že minulá vláda nedokázala „zkrotit výdajovou stranu“, data ukazují spíše opak. Nárůst výdajů se totiž soustředil především na nutné či strategické oblasti. Libovolné tři ze čtyř rozhodujících oblastí, u kterých výdaje vzrostly (úroky z dluhu, platby za státní pojištěnce, důchody a investice), dohromady převyšují celkový nárůst rozpočtových výdajů. Ostatní položky tak mezi lety 2019 a 2025 v souhrnu poklesly. Celkově je výdajová strana „odpovědná“ za zvýšení deficitu z necelých 40 reálných miliard zhruba na 190 miliard korun.
Dalších přibližně 100 miliard schodku přidala strana příjmů. Ty reálně poklesly téměř o sedm procent. Dramaticky se snížil reálný výběr spotřební daně (ztráta zhruba 60 miliard korun), a to proto, že je stanovena pevnou částkou a stát ji nechal inflací reálně znehodnotit. Poklesly také příjmy z daně z příjmů fyzických osob (o více než 40 miliard korun). Naopak rostly příjmy z daně z příjmů právnických osob či z hazardu. S výjimkou hazardu jde o opačný vývoj, než jaký je pro ekonomiku žádoucí. Dokonce i bez zmíněného výpadku příjmů z EU (které reálně klesly zhruba o 50 miliard korun) by byl pokles příjmů, a tedy dopad na celkový schodek, značný.
Zásadní roli sehrála dvě politická rozhodnutí: snížení zdanění mezd a reálný pokles spotřební daně. Radikální snížení daně z příjmů fyzických osob (tzv. zrušení superhrubé mzdy) přijala předminulá vláda Andreje Babiše s ministryní financí Alenou Schillerovou většinou hlasů ANO, SPD a ODS. Rozhodnutí „nezvyšovat“ spotřební daně mělo zřejmě dlouhodobě podporu napříč politickým spektrem – zdá se, že jsme již delší dobu zemí motoristů a kuřáků. Příjem ze spotřební daně z pohonných hmot se při růstu cen o více než 40 procent zvýšil pouze nominálně o 1,2 procenta, což je absurdní.
Velký rozpor mezi příjmy a výdaji lze v praxi napravit jen zásadní reformou. Ukazuje se, že dílčí úpravy problém řeší pouze symbolicky, přičemž politická cena je značná. Aby situaci dostatečně zlepšily, musely by být natolik rozsáhlé, že jsou politicky nepřijatelné. Jelikož minulá vláda tlumila růst většiny výdajů, aniž by zabránila výraznému růstu schodku, zůstávají nové vládě jen omezené možnosti, jak deficit dostat pod kontrolu. Klíčoví představitelé dnešní vlády jsou navíc pod podstatnou částí problematických rozhodnutí sami podepsáni – dohnala je tak trochu „rozpočtová karma“. V následujících měsících tak budou pravděpodobně volit mezi dvěma cestami.
Mohou upřednostnit vlastní priority na úkor důležitých strategických výdajů, například omezením investic, výdajů na obranu nebo vytvářením skrytého dluhu ve zdravotnictví. To jsou však pouze „painkillers“, tedy dočasná a nákladná řešení, která mohou znamenat zaostávání země či konflikty s partnery v NATO. Vládě by ale mohla umožnit udržet schodek blízko letošní, mírně nafouknuté hodnoty.
Pravděpodobnější je, že dají přednost postupnému zvyšování deficitu, tlumenému návykovými „prášky na bolest“. Deficit i dluh by v tomto scénáři dále rostly. Je možné, že si část veřejnosti na vysoké schodky zvykne a vláda bude tvrdit, že to „dělá pro lidi“. Tato cesta by však znamenala porušení českých i unijních fiskálních pravidel a vypadnutí ze skupiny zemí schopných držet nízký dluh či jej snižovat. Zatíží hospodaření dalších let a samozřejmě naše děti. Nelze však tvrdit, že to povede k „řecké krizi“. Ani tento scénář by nás totiž – i při zohlednění vyššího rizika a vyšších úroků spojených s nepřijetím eura – nezařadil mezi fiskálně vysoce rizikové země. Pokud tedy naši zemi v dalších letech potká vážnější krize, nebude vyvolána domácí fiskální politikou.
Lepší řešení existuje: sladění výdajových ambicí s příjmovou stranou rozpočtu. Data naznačují, že zásadní příčina vysokého schodku leží spíše na straně příjmů, a správnou cestou je proto komplexní daňová reforma. Ta by měla zahrnovat zejména snížení zdanění práce u nízkých a středních příjmů, vyšší zdanění externalit či majetku, zrušení mnoha nelogických výjimek a nastavení systému na udržitelně nízké deficity. Tento směr by byl navíc příznivý pro hospodářský růst, což by mohlo schodky dále snižovat. Současně nelze rezignovat na potřebu snižovat výdaje tam, kde nejsou dostatečně efektivní, což ale vyžaduje jiný než dosud používaný „strukturální přístup“ – tedy posun k rozpočtování podloženému hodnocením efektivity. Významný pozitivní efekt, možná spíše na kvalitu fungování státu a ekonomický růst než na přímou úsporu peněz, by přinesla také změna organizace, pravomocí, odpovědností a financování jednotlivých součástí státu, včetně zásadních úprav v oblasti krajů a fungování měst a obcí. Bohužel ani tato, pro budoucnost klíčová změna není přes své zjevné přínosy politicky snadno průchodná.
Nová vláda má na výběr: buď udělat správnou věc, nebo pokračovat v „neřešení“. Pro budoucnost země by bylo žádoucí vydat se cestou skutečné reformy, kterou by mohla usnadnit široká podpora zahrnující nejen ekonomy, ale alespoň část opozice. Zda se k potřebné reformě dokážeme dobrat bez tlaku závažné krize, zůstává otevřenou otázkou. Jisté však je, že by to bylo výrazně levnější.
Celý článek zde.