Big_loader_ajax

Jednotně, nedělitelně, ale různou rychlostí?

27.03.2017

Intenzivní manévrování diplomatů zřejmě přispělo k tomu, že deklarace šéfů unijních států vznikla (akutně hrozil totiž "nepodpis" polské premiérky).

Každé nalezení shody je dobrá zpráva, která snad povede premiéry k tomu, aby i po odletu z Říma domů jednotu Unie činy i slovy podporovali. Koncept vícerychlostní Evropy však visí ve vzduchu, a tak pro pořádek trochu spekulace o tom, co to může znamenat. Jde totiž zjednodušeně řečeno o dva možné postupy:

1. Mezivládní

Jednotlivé země Unie pochopitelně mohou s jinými uzavírat různé smlouvy. Některé jsou jistě rozumné a užitečné, jiné mohou být "náhradou" dohod unijních či mohou jít proti nim. Jejich uzavírání vylučuje nezúčastněné státy z jejich dojednávání (či přístupu k nim) a obchází pravidla, která pro rozvoj společné Evropy země stanovily (schvalování dle určených mechanismů Radou a Parlamentem). 

2. Unijní

Dnešní unijní smlouvy znají koncept "posílené spolupráce". Ten umožňuje, aby některé politiky (ve vymezených oblastech, ne tam, kde má Unie výluční pravomoc) byly přijaty jen některými zeměmi (minimálně devíti). Předchází tomu projednání v Radě a zapojení Parlamentu se nemění. Dohody jsou automaticky otevřené ostatním a jsou součástí unijního práva.

První z cest může vést ke konci Unie v podobě, kterou známe, pokud by ji země využily k obejití "malé akceschopnosti" Unie. Hrozí, že "velké země" si určí "nová pravidla" a možná umožní ostatním se k jejich dohodám připojit. 
Druhá z cest je zdánlivě bezpečná. Ale pokud si uvědomíme, ve kterých oblastech by se asi posílená spolupráce rozjela (třeba sociální politika) a jaké by to mělo důsledky (zřejmě omezování společného trhu ve jménu ochrany sociálních práv), není to také "žádná výhra". Hlavně pro nás. 
A v obou případech (z nichž první by přinesl problémy a omezení našeho vlivu na Evropu rychleji).

Snaha o jednotnost a nedělitelnost pokud možno bez různých rychlostí (které sice byly umožňovány v minulosti, ale dnes se jim, myslím, chce Unie z dobrých důvodů spíše vyhýbat), však vyžaduje, aby si lidé (zde vrcholní politici) naslouchali, pokusili se chápat argumenty ostatních a hledali vzájemně přijatelné dohody. A ty se pak nebáli prezentovat veřejnosti a jako rozumné a zdůvodněné kompromisy je i obhajovat.

To je disciplína, ve které dnešní politické reprezentace v řadě zemí, nejen u nás, zrovna neexcelují. Ale bez ní to nepůjde. A deklarace o jednotné a nedělitelné Evropě bude jen cár papíru...

Autor článku : Luděk Niedermayer