Stát na cestě k obrovské elektro chybě?
17.06.2019
A podle informací o jeho vládnutí mu naopak nevadí „dealování“ s kolegy miliardáři. Tyto dvě vlastnosti spolu s tím, že česká vládní energetika uvázla myšlenkově v 20. století a odmítá změny v tomto odvětví vzít vážně, mohou vést k tomu, že se stát dopustí vážné ekonomické a strategické chyby, která nás bude stát hodně peněz, a některé z nás i to nejcennější - zdraví.
Popisem toho, oč jde, se zabývá Respekt v textu „Veterán pro Tykače“ (který stojí za přečtení). Ve hře je totiž možnost, že největší český producent CO2, zastaralá, původem pro Egypt určená uhelná elektrárna Počerady (jeden z dvou největších hnědouhelných zdrojů u nás) za 2 miliardy skončí v energetické skupině pana Tykače a namísto demontáže ji budou čekat dlouhé roky provozu, kdy za každý den zvládne spálit 30 vagónů s uhlím. Kvůli tomu každý den vyrobí přibližně tolik CO2 jako veškerá nákladní auta jezdící v celé naší zemi.
Tento pozoruhodný obchod je jedním z možných vyústění konfliktu, který rozpoutal z 90. let známý finančník (skupina Motoinvest, kde působil, pomohla investorům a státu od miliard korun) se skupinou ČEZ ohledně dodávek uhlí pro tuto elektrárnu ze svého nedalekého dolu.
Citovaní zástupci státu směřují k názoru, že bude nejlépe, když se stát „špinavé a zastaralé“ elektrárny, která je navíc povinna odebírat uhlí od firmy pan Tykače, zbaví. A podobně, krátkodobě a ekonomicky, to asi vidí i ČEZ (pro něj jsou reputační rizika spojená s životním prostředí jistou hrozbou, neb stále více akcionářů je bere vážně).
Tato „logika“ ale může kulhat na obě nohy.
Ekonomické argumenty v textu uvádí aktivní akcionář ČEZu a energetický expert pan Šnobr. Má více důvodů. Krátkodobým je, že cena elektrárny je absurdně nízká (dokonce i pan Tykač původně chtěl platit mnohem více), střednědobým je to, že místo, kde se dnes elektrárna nachází, je velmi vhodné pro budoucí energetické instalace (další paroplynová jednotka - jedna zde již je, úložiště či jiná zařízení) a jeho strategická hodnota je tak velká. Navíc ze smlouvy na odběr uhlí se může ČEZ vyvázat (ač to není levné).
Strategicky proto, že pokud bere vláda alespoň trochu vážně závazky na snížení emisí CO2, bylo by absurdní se vzdát dnešní kontroly nad největším producentem těchto emisí. Není pochyb, že nový vlastník se bude snažit maximálně ziskový potenciál zastaralé elektrárny využít, a vzduch znečišťovat (mj. dle studie University Karlovy jsou zdravotní a další společenské dopady uhelných elektráren měřitelné v řádech 51 miliard korun škod ročně).
Druhá cesta k tomu, jak na koupi může skupina pana Tykače na rozhodnutí státu vydělat, je pak možnost, že se i naše vláda rozhodne něco se životním prostředím a klimatem udělat. Vlastník elektrárny jako zdroje největšího zatížení se pak asi dočká velkorysé kompenzace (v případě, kdyby Počerady vlastnil ČEZ, šla by většina kompenzace zpět státu).
Asi leckoho napadne, že úvahy o omezování „špinavých zdrojů“ (ačkoliv ničí zdraví, krajinu i majetek) si „nemůžeme dovolit“, neb elektřinu přeci potřebujeme. Pohled do statistik však ukazuje, že z hrubé výroby 89 TWh spotřebujeme jen 61 TWh. Necelých 14 TWh, což je více než dvojnásobek výroby z Počerad, jsme loni vyvezli (zbytek jsou ztráty a technologická spotřeba).
Otázka, proč tedy svým zdravím, životním prostředím a dalšími škodami podporujeme vývoz namísto odstavení nejhorších zdrojů, je tedy na místě. Pokud se vláda vzdá možnosti, aby ČEZu ponechání Počerad jako akcionář uložila, budeme v tomto „špatném obchodě“ zřejmě pokračovat a navíc odchod z něj se nám dále zkomplikuje.
Také publikováno na blogu iDnes zde.