Vyhodnocení Soutěže: Společná obrana Evropy?
07.10.2025
Vyhodnocení letní soutěže o evropské obraně
V létě jsme vyhlásili soutěž, ve které jsme se ptali, zda by v Evropské unii měl fungovat podobný princip kolektivní obrany, jaký známe z NATO. Do konce srpna nám přišla řada zajímavých a pečlivě promyšlených textů, za které všem účastníkům patří velké poděkování.
Moc nás potěšilo, že se přihlásilo tolik lidí, kteří se zajímají o svět kolem sebe a chtějí být součástí debaty o budoucnosti Evropské unie. Teď už známe vítěze – a jejich příspěvky si můžete přečíst níže. Některé zveřejňujeme se jménem autorů, jiné anonymně, podle přání soutěžících. Autoři nejlepších esejí navíc získali drobné ceny nebo možnost navštívit Evropský parlament.
„Jsem přesvědčená, že v dnešním světě je dvojí princip obrany nezbytný. Musíme si uvědomit, že válka se dnes nevede jen zbraněmi, ale i jinými prostředky.”
Měl by v Evropské unii fungovat podobný princip kolektivní obrany, jaký známe z NATO? Moje první, impulzivní odpověď zněla: ne. Proč? Protože tento princip už existuje v rámci NATO, a to prostřednictvím slavného článku 5. Ale je to opravdu dostačující? Jsme si jistí, že nepotřebujeme víc?
Když jsem se nad svou odpovědí víc zamyslela, uvědomila jsem si, že byla příliš ukvapená. Musíme si uvědomit, že i dnes čelíme hrozbám, které naši bezpečnost ohrožují — a to přímo v Evropě. Válka na Ukrajině je jasným příkladem, který ukazuje, že obranyschopnost se nesmí podceňovat. Stačí se podívat i do vlastní historie: v roce 1968 byla suverenita Československa de facto ztracena, protože Moskva tehdy náš stát prakticky řídila.
Proto svou odpověď měním — ano, podobný princip by měl v EU fungovat. Samotná EU už má prvky, které takové kolektivní obraně odpovídají. Jejím úkolem je tyto prvky dál rozvíjet a zároveň usilovat o co nejužší spolupráci s NATO, aby všechno fungovalo společně a NATO s EU se vzájemně doplňovaly.
EU dokazuje svou sílu prostřednictvím sankcí, které agresora nejen oslabují, ale také nepřímo pomáhají napadeným státům a vysílají jasný signál solidarity. Existují také fondy a programy, například Evropský obranný fond, který podporuje vývoj obranných technologií, společný výzkum a inovace. Tyto fondy podporují spolupráci členských zemí a motivují je k aktivnímu zapojení. Musíme si ovšem připomenout, že dnešní hrozby mají i jiné podoby — jako jsou pokusy o šíření dezinformací nebo manipulaci voleb, což jsme viděli například v Rumunsku. Právě šíření dezinformací je nástrojem, který někteří politici zneužívají k manipulaci voličů a k ovlivnění výsledku voleb. Občané by měli vždy sledovat, jak volby probíhají, upozorňovat na nesrovnalosti a hlásit podezřelé aktivity. Jen tak můžeme zabránit manipulaci, protože jedině informovaní lidé ji dokážou rozpoznat včas. Politika by neměla být pro občany něco vzdáleného, ale naopak součástí jejich povědomí a zájmu.
Někteří politici investice do obrany zpochybňují a mylně tvrdí, že stát se tak připravuje na válku. Tato dezinformace však oslabuje naši schopnost bránit se. Proto je nezbytné investovat nejen do moderních technologií a armád, ale také do vzdělávání a osvěty veřejnosti. Už od útlého věku je třeba vysvětlovat, že investice do obrany nejsou o agresi, ale o ochraně bezpečnosti a suverenity. Myslím si, že EU by měla tyto principy ještě výrazněji rozvíjet a podporovat dlouhodobé investice do výzkumu, modernizace armád a vzdělávání. Musíme být připraveni a schopni rychle a účinně reagovat na jakékoliv nebezpečí.
Právě spolupráce s NATO je ideální, obě organizace se vzájemně doplňují a tvoří základní pilíře obranyschopnosti Evropy. Díky tomu dokážeme reagovat nejen vojensky, ale i ekonomicky a technologicky. Jsem přesvědčená, že v dnešním světě je takový dvojí princip obrany nezbytný. Musíme si uvědomit, že válka se dnes nevede jen zbraněmi, ale i jinými prostředky. Do obrany musíme investovat, protože je to jediný způsob, jak odradit agresora a chránit se před snahou jiného státu vzít suverenitu druhému. Suverenita je jedním z nejdůležitějších prvků každého státu — a naší povinností je ji chránit.
Já sama zcela podporuji tyto snahy a jsem připravena se sama aktivně podílet na posilování obranyschopnosti, protože věřím, že silná a společná Evropa je odpovědí na všechny hrozby a jen
silná a společná Evropa je bezpečná Evropa.
-
Adéla, Brandýs nad Labem
„Pre mňa to nie sú len veľké slová – je to predstava, že ak by moja krajina bola v ohrození, nestála by osamotená.“
Keď sa zamyslím nad tým, čo pre mňa znamená Európa, vždy si ako prvé vybavím pocit bezpečia. Vyrastala som v presvedčení, že vojny sú už len v učebniciach dejepisu a že hranice, ktoré prechádzame bez pasov, sú symbolom trvalého mieru. Posledné roky ma však naučili, že nič z toho nie je samozrejmosť. Keď prišla vojna na Ukrajinu, zrazu sa aj moje detské istoty zatriasli. Uvedomila som si, že aj my môžeme stáť tvárou v tvár hrozbe a že o mier sa treba starať rovnako, ako sa staráme o vzduch, ktorý dýchame.
Samozrejme, máme NATO. Vždy som ho brala ako záruku, že ak by sa niečo stalo, nenechajú nás v tom. Ale niekedy vo mne hlodá otázka – nemali by sme sa vedieť postaviť na nohy aj sami? Nemali by sme dokázať, že aj Európa vie držať spolu bez toho, aby musela čakať, kým sa rozhodnú za oceánom? Nie preto, že by sme sa chceli od Ameriky odstrihnúť, ale preto, že dospelé spoločenstvo má niesť aj svoju vlastnú zodpovednosť.
Už dnes cítiť, že keď je niekde problém, vieme sa zomknúť. Pamätám si, ako sa po útokoch v Paríži v roku 2015 všetci Európania cítili zasiahnutí, akoby to bol útok na nás všetkých. Vtedy som pochopila, že aj keď nemáme jednotnú európsku armádu, vieme stáť bok po boku. A podobne dnes, keď podporujeme Ukrajinu – nie je to len o politike, ale o hlbšom pocite, že si uvedomujeme vlastnú spolupatričnosť a zodpovednosť za priestor, v ktorom žijeme.
Preto verím, že Európa potrebuje princíp spoločnej obrany. Nie nutne ako kópiu článku päť v NATO, ale ako jasný signál, že ak sa niekto dotkne jedného z nás, dotkol sa všetkých. Pre mňa to nie sú len veľké slová – je to predstava, že ak by moja krajina bola v ohrození, nestála by osamotená. Že by sa k nej postavili aj iní, pretože by cítili, že ide aj o ich domov. Takáto istota má obrovskú silu. Nielen odrádza tých, čo by nám chceli ublížiť, ale dáva nám aj vnútorný pokoj, že v jednote je skutočná sila.
Vieme, že to nie je jednoduché. Každý štát má svoje dejiny, svoju politiku, svoje priority. Ale práve preto má zmysel o tom hovoriť a postupne budovať niečo, čo bude spoločné. Nie je to o tom, aby Európa mala armádu na prehliadky, ale aby mala schopnosť konať, keď ide do tuhého. Aby mladí ľudia ako ja nemuseli vyrastať v strachu, že sa všetko, čo sme budovali, môže zo dňa na deň zrútiť.
Som presvedčená, že ak sa nám podarí tento princíp prehĺbiť, posunieme EÚ o krok ďalej – od únie, ktorá spája trhy, k únii, ktorá chráni svojich ľudí. A to je podľa mňa budúcnosť, ktorá stojí za to.
-
Adriána Ďurková, Praha
„Kolektivní obrana po evropském vzoru tedy nesmí být „druhé NATO“, ale spíš jeho doplněk, který posílí odolnost a suverenitu společenství.”
Evropská unie už má ve smlouvách zakotven princip kolektivní obrany. Článek 42 odst. 7 Smlouvy o EU říká, že pokud je členský stát napaden, ostatní mu poskytnou „veškerou pomoc a podporu“. Tento článek byl poprvé aktivován po teroristických útocích v Paříži v roce 2015 a podle poskytnuté, spíše symbolické pomoci se ukázalo, že tato klauzule není tak silná jako článek 5 NATO. To podle mého ukazuje na rozličnou povahu obou organizací, které z jádra věci fungují na jiných principech, ale doplňují se a doplňovat by se měly i na dále.
EU má i Společnou bezpečnostní a obrannou politiku, která umožňuje vysílat mise například na Balkán nebo do Afriky. To ale není totéž jako přímá, komplexní a sjednocená obrana evropského území. Proto je stále více relevantní se ptát, zda by EU neměla posílit své obranné schopnosti.
Hlavním důvodem je závislost na Spojených státech. NATO je sice euroatlantická aliance, ale stojí především na americké vojenské síle. Bez USA by byla schopnost bránit Evropu omezená. Druhým důvodem je rychlost – Unie by měla umět řešit krize ve svém okolí sama, ať už jde o Ukrajinu, Blízký východ či Balkán.
Na druhou stranu budovat vedle NATO paralelní strukturu by bylo nejen drahé, ale i kontraproduktivní (nakonec by se snaha o posílení čistě Evropské spolupráce mohla rovnat oslabení vazeb na USA). Většina států EU je stejně v NATO. Smysl má spíš posilovat to, co už existuje, a zaměřit se na oblasti, kde může EU být přirozeným doplňkem – například kybernetická obrana nebo energetická bezpečnost.
Pokud má mít EU vlastní obranný rozměr, pak jedině jako evropský pilíř NATO – s jasnou solidaritou mezi členskými státy a důrazem na nové typy hrozeb.
Je důležité v tomto najít rovnováhu, posílení obraných principů EU je na místě, ale nemusí se nutně překrývat s principy NATO, organizace, která vznikla na podporu bezpečnosti a bezpečnostní solidarity mezi členskými státy. NATO je základním garantem bezpečnosti a nemá smysl jej kopírovat. Ale EU musí být schopná stát pevně za svými hodnotami a reagovat na hrozby na svém území a ve svém okolí. Kolektivní obrana po evropském vzoru tedy nesmí být „druhé NATO“, ale spíš jeho doplněk, který posílí odolnost a suverenitu společenství.
-
Na přání autora bez uvedení jména
„Dobře nastavená, postupně rozvíjená a s evropským průmyslem a logistikou propojená armáda by se mohla stát klíčovým prvkem bezpečnostní architektury Evropy pro nás, i budoucí generace.”
Evropská unie a otázka kolektivní obrany je téma, které se s každým krokem ruského vojáka stává aktuálnějším. Mohla by EU fungovat i v rámci obrany a čelit vnějším vojenským hrozbám a bránit se i proti hybridní válce? A jaké překážky by při zavádění kolektivní obrany vznikaly?
Myslím si, že Evropská unie by měla být schopná bránit své členské státy v případě jejich napadení, ale zavedení mechanismu kolektivní obrany podobné článku 5 NATO nepovažuji za nejlepší řešení. Vzhledem k šíření dezinformací a rostoucí polarizaci ve společnosti by takový systém mohl poskytnout prostor radikálním skupinám, které EU prezentují jako „bruselský režim“. Evropa by měla být obranyschopná, ale téma obrany by se nemělo držet pouze u tanků a stíhaček, ale mělo by pokrývat více oblastí.
Evropská unie již disponuje některými prvky kolektivní obrany, i když nejsou ani zdaleka srovnatelné s článkem 5 NATO. Členské státy jsou zavázány k poskytnutí pomoci napadenému členu, ale konkrétní formy pomoci nejsou přesně stanoveny. Struktury jako PESCO umožňují realizovat společné vojenské projekty a EU Battlegroups má být nástrojem pro okamžitou vojenskou pomoc, avšak proces pro jejich vyslání je složitý.
Pomoc napadenému státu v EU by se tedy projevila zejména diplomatickou a ekonomickou podporou napadenému státu. Otázkou je, zda by taková pomoc byla dostatečná, a to zejména za situace, kdy by článek 5 NATO selhal.
Jak by se tedy mohla společná Evropská obrana zrealizovat? Ideální by byl podle mého názoru vznik Evropské armády, do které by byly podle velikosti národních armád vysílány příslušné počty vojáků. Vybavení by bylo zajišťováno přímo EU a sestávalo by z kombinace výzbroje a výstroje výhradně od evropských producentů. Takový přístup zajišťuje efektivní obranyschopnost, podporuje evropský průmysl i ekonomiku – peníze zůstanou v EU, zakázky vytvoří pracovní místa a posílí technologickou suverenitu EU.
Postupné navyšování spojené Evropské armády by pak bylo zcela klíčové. Do roku 2035 by EU mohla disponovat statisícem aktivních vojáků a dalšími desetitisíci záloh, nižšími stovkami tanků, stovkou stíhaček, nižšími stovkami houfnic a velkým množstvím dronů (veškerá čísla jsou pouze odhady, vytvořené v porovnání s většími Evropskými armádami). Do roku 2040 by bylo realistické cílit na jeden a půl násobek těchto kapacit a dále navyšovat podle strategických potřeb a rozpočtových možností. Takový postup by měl zajistit ekonomickou únosnost, postupný technologický vývoj a politickou akceptaci ze strany členských států. Sice by bylo výzvou rovnoměrné financování, ale věřím, že pokud by se takového projektu chopili správní lidé, mohla by se Evropa zařadit mezi světové vojenské mocnosti a vliv EU by se značně posílil.
Evropská armáda by pak byla řízena ústavní většinou (dvěma třetinami hlasů) Evropské rady a nevyžadovala by jednomyslné rozhodnutí, což by umožnilo rychlou reakci v případě krizové situace a zabránilo by sabotaci ze strany jediného státu, ale hlasování by bylo stále legitimní. Armáda by pak kromě obranné funkce značně napomohla k modernizaci infrastruktury všech členských států – vyžadovala by modernizaci železniční, silniční i letecké dopravy a stabilní komunikační sítě, ze kterých by profitovali občané všech členských států EU.
Vznik evropské armády by mohl být také prvním krokem k federalizaci Evropy, která bude dříve či později nutná. Společné financování i koordinace infrastruktury by znamenalo přenesení části suverenity členských států na úroveň Unie. Evropská armáda by tak nejen posílila obranyschopnost Evropy, ale zároveň by ukázala, že EU již není jen ekonomickým blokem, ale organizací, která je schopna spolupráce i integrace.
Evropská armáda by se mohla stát pojistkou bezpečnosti, ekonomickým motorem a nástrojem integrace, posilující průmyslovou kapacitu a infrastrukturu EU, aniž by byla ohrožena spolupráce s NATO. Dobře nastavená, postupně rozvíjená a s evropským průmyslem a logistikou propojená armáda by se mohla stát klíčovým prvkem bezpečnostní architektury Evropy pro nás, i budoucí generace.
-
Jiří Flieger, Zlín
„Nechci Evropu jako pevnost, ale chci Evropu, která si umí pomoci. Evropu, která chápe, že být silný je někdy podmínkou pro to, abychom mohli zůstat mírumilovní.”
Když na internetu vidím záběry z Ukrajiny a pak si přečtu, co znovu prohlásil Donald Trump o NATO, začínám mít vážné obavy. Je mi dvacet, od září nastupuji na univerzitu, kde budu studovat evropská studia a diplomacii. Ještě před pár lety jsem si myslel, že až budu dospělý, svět bude stabilnější. Ale dnes si čím dál víc uvědomuji, že se právě teď rozhoduje o tom, jestli budeme v Evropě žít v bezpečí, nebo se budeme pořád spoléhat na jiné a čekat, co udělají za nás.
Moje generace bude první, která bude muset celý život nést důsledky toho, jak dnes Evropa vyřeší otázku vlastní obrany. A upřímně, současný stav není udržitelný.
V Lisabonské smlouvě sice existuje článek 42.7, který zaručuje vzájemnou pomoc při útoku, ale jeho formulace je tak vágní, že v praxi neznamená téměř nic. Věta „v souladu s charakterem vlastní bezpečnostní a obranné politiky“ spíš připomíná zadní vrátka než opravdový závazek. NATO má článek 5 a jasně říká, že útok na jednoho je útokem na všechny. Evropské státy investují do obrany průměrně 1,7 procenta HDP, zatímco Spojené státy dávají přes 3,5 procenta. V klíčových schopnostech, jako je průzkum, letecké tankování nebo logistika, je Evropa závislá na Americe z více než 70 procent. A to je problém.
Co konkrétně by se mělo změnit? Za prvé, Evropa potřebuje společné velení, které bude v krizových chvílích schopné rozhodovat a jednat. Ne měsíce debat, ale jasný mandát, podobně jako má NATO. Za druhé, musíme investovat společně. Například evropský protivzdušný štít, do kterého vstoupila i Česká republika, ukazuje cestu. Místo roztříštěných národních nákupů by měl existovat společný obranný rozpočet na projekty jako kybernetická obrana nebo výroba munice a zbraňových systémů. A za třetí, každý stát musí nést odpovědnost. Kdo nebude dávat minimálně dvě procenta HDP na obranu, by měl ztratit hlas v rozhodování o ní. Solidarita neznamená, že někdo jen přihlíží.
Jako student si všímám, jak špatně Unie komunikuje to, co už existuje. Když se zeptám vrstevníků, co je to PESCO nebo Evropský obranný fond, většinou nevědí. Pokud má mít Unie důvěru občanů v oblasti obrany, musí o ní mluvit jasně, srozumitelně a včas. Ne až v momentě, kdy bude pozdě.
Více než zvenčí mě ale děsí, co se děje uvnitř Unie. Některé vlády blokují pomoc Ukrajině, jiné ruší dodávky zbraní. V mnoha zemích rostou strany, které chtějí opustit společnou zahraniční politiku a stáhnout se za hranice vlastního státu. Mám strach, že dřív, než nás někdo napadne, se rozpadneme zevnitř. A to je možná ta největší hrozba.
Nechci Evropu jako pevnost, ale chci Evropu, která si umí pomoci. Evropu, která nebude jen přívěskem Washingtonu ani rukojmím Moskvy. Evropu, která si věří, i když je složitá. Evropu, která chápe, že být silný je někdy podmínkou pro to, abychom mohli zůstat mírumilovní.
Budu o tom všem studovat ještě roky. Ale už dnes vím, že pokud má mít Evropa mírovou budoucnost, musí být silná a rozhodná. Nechci, aby moje generace zdědila kontinent, který se nedokázal domluvit včas. Jak řekl Charles de Gaulle „Evropa bude sjednocena válkou nebo vůlí. Jiné cesty neexistují.“ Těmito slovy vystihl Charles de Gaulle základní volbu, před kterou i dnes stojíme. A pokud si opravdu nepřejeme tu první možnost, musíme konečně začít tou druhou.
-
Michal Křistek, Hranice