Superzisky ropných firem: je na čase je zdanit?
08.09.2026
Ropné a plynárenské společnosti dosahují rok co rok enormních zisků — a rok 2026 není výjimkou. Podle deníku The Guardian vydělalo 100 největších ropných a plynárenských firem světa v prvním měsíci americko-izraelské války s Íránem přes 30 milionů dolarů nadměrného zisku každou hodinu.1 Organizace Oxfam odhaduje, že šest největších ropných společností letos díky íránské krizi vydělá o téměř 37 milionů eur denně více než v roce 2025 — za celý rok tak jde o odhadovaných 94 miliard dolarů, tedy částku, která by podle Oxfamu dokázala pokrýt solární energii pro téměř 50 milionů lidí v Africe.2
Tato čísla znovu rozdmýchávají debatu o zavedení tzv. windfall tax, tedy daně z neočekávaných zisků. Tahle debata ale není nová — Evropa si jí prošla už v roce 2022, a právě teď, s krizí v Hormuzském průlivu, dochází k jejímu oživení. Co je windfall tax, jaká byla zkušenost z roku 2022 a jak by taková daň mohla fungovat dnes? Na to se podíváme v tomto článku.
Rok 2022 — a co si z něj odnést
V roce 2022 dosáhly ropné společnosti celosvětově čistého zisku ve výši 916 miliard dolarů. Největším jednotlivým příjemcem byly USA s 301 miliardami dolarů, hned za nimi Saúdská Arábie, Spojené království, Francie a Norsko.
Kam se ale tyto zisky poděly? Rozhodně ne rovnoměrně mezi obyvatelstvo. V USA připadlo 50 % nárůstu zisků na nejbohatší 1 % domácností a 84 % na nejbohatších 10 % domácností — spodní polovina domácností získala pouze přibližně 1 %. Podobný, byť o něco mírnější vzorec koncentrace se projevil i v Evropě.3
Evropská unie na to zareagovala zavedením tzv. „solidárního příspěvku" — dočasné daně z mimořádných zisků firem podnikajících ve fosilních palivech. Ta v letech 2022–23 vynesla 26–28 miliard eur. Problém byl ale v načasování: daň začala platit až na konci roku 2022, takže zachytila jen malou část celého ziskového období. Kdyby ale byla podobná daň důsledně uplatňována už od uzavření Pařížské dohody v roce 2015, kumulativní příjmy by se vzhledem k rozsahu globálních zisků z fosilních paliv za uplynulou dekádu pravděpodobně pohybovaly v bilionech eur.
Daň z neočekávaných zisků (Windfall tax) vs Polluter Pays Principle (PPP)
Daň z neočekávaných zisků (windfall tax) je extra daň, kterou vláda uvalí na firmu, jež dosáhne neočekávaně vysokého zisku. Právě tento typ daně zavedla Evropská unie v roce 2022. V Česku platila od roku 2023 do roku 2025 a měla vybrat okolo 118 miliard korun 4 5 V návaznosti na aktuální krizi v Hormuzském průlivu vyzvali ministři financí Německa, Itálie, Španělska, Portugalska a Rakouska Evropskou komisi, aby podobnou celoevropskou daň zavedla znovu. 6
Na druhé straně stojí princip Polluter Pays (platí ten, kdo znečišťuje) — ten by v praxi znamenal trvalou, nikoli jednorázovou daň uvalenou na ropné firmy. Daň cílená konkrétně na fosilní paliva podle tohoto principu v EU zatím neexistuje, princip samotný ale Unie už používá ve směrnici Evropské komise o čištění odpadních vod. Směrnice vyžaduje, aby farmaceutické a kosmetické společnosti hradily alespoň 80 % nákladů na odstraňování mikroplastů a „věčných chemikálií" z městských odpadních vod. 7
Mohlo by se zdát, že při zdanění ropných společností je třeba si vybrat mezi těmito dvěma nástroji. Pravdou ale je, že jde o odlišné nástroje, které by mohly fungovat vedle sebe — pokud by byly jasně definované.
Proč je těžké nastavit daň tak, aby byla efektivní
Prvním problémem je, že většina zisků ropných společností nepochází z Evropy. Podle Thomase Grjebina z CEPII pochází přibližně 80 % zisků ropných společností z těžby a produkce, tedy z míst, kde k těžbě skutečně dochází — nikoli z distribuce v Evropě. 8 EU jako celek tak nemá k dispozici většinu ziskové báze, kterou by mohla zdanit.
Druhým problémem je, že i to, co by se v Evropě zdanit dalo, se dá obejít. V letech 2018 a 2019 například společnost Shell vydělala více než 2,7 miliardy dolarů — asi 7 % svých celkových příjmů v tomto období — aniž by z toho zaplatila jakoukoli daň. Umožnilo jí to vykazování zisků přes společnosti se sídlem na Bermudách a Bahamách, které zaměstnávaly pouhých 39 lidí a většinu svých tržeb generovaly od jiných subjektů v rámci Shellu. 9
Velké ropné koncerny totiž obvykle nefungují jako jedna firma, ale jako síť propojených dceřiných společností v různých zemích. Část z nich prodává palivo přímo zákazníkům — třeba na čerpacích stanicích — zatímco jiná část, sídlící v zemích s nízkými daněmi, se specializuje na obchodování s ropou a řízení cenových rizik. Mezi těmito dceřinými firmami dochází k neustálým interním transakcím, a právě zde vzniká prostor pro daňovou optimalizaci: koncern sám rozhoduje, za jakou „vnitřní cenu" si jedna jeho pobočka účtuje ropu nebo pohonné hmoty od druhé (tzv. transferové oceňování).10 Nastavením této vnitřní ceny může firma téměř libovolně určit, ve které zemi se zisk oficiálně „objeví" — a to i v případě, že se skutečný prodej pohonných hmot fyzicky uskutečnil jinde. Shell, BP, Chevron i Total k tomu využívají dceřiné společnosti na Bahamách, ve Švýcarsku, na Bermudách, na britských Normanských ostrovech nebo v Irsku. Tam tyto dceřiné firmy poskytují jejich globálním operacím bankovní, pojišťovací a obchodní služby v oblasti ropy — a vykazují tam zisky, které podléhají jen nízkému zdanění, nebo dani nepodléhají vůbec. 11
Řešení? Ne danění zisků, ale tržeb
I kdyby EU zavedla jednotnou daň na úrovni celého bloku, problém by přetrval — např. Švýcarsko není členem EU, a zisk tam zaúčtovaný by tak zůstal mimo dosah celoevropské daně.
Jedním z řešení je tzv. unitární daň, jejímž cílem je zajistit, aby byly nadnárodní společnosti zdaněny tam, kde se odehrává skutečná hospodářská činnost. V současnosti je totiž každá dceřiná společnost považována za samostatný podnik a zdaněna je pouze ze zisku, který sama vykáže — což umožňuje vykazovat zisky ve státech s nízkými daněmi, a ne tam, kde se hodnota reálně vytváří. Unitární daň by místo toho zdanila nadnárodní společnost jako jeden celek a její celosvětové zisky by rozdělila mezi země podle ukazatelů jako počet zaměstnanců, aktiva nebo tržby. 12
O zavedení podobné daně se pokouší i OECD. Dohoda OECD/G20 z prosince 2021, kterou podepsalo více než 139 zemí, je rozdělená na dva „pilíře": Pilíř 1 by přerozdělil část zisků největších a nejziskovějších nadnárodních firem do zemí podle toho, kde generují své tržby, zatímco Pilíř 2 zavádí celosvětovou minimální daň ve výši 15 % — pokud firma v některé zemi (např. díky přesunu zisku do daňového ráje) odvede nižší efektivní sazbu, mohou si ostatní země rozdíl doúčtovat formou tzv. „dorovnávací daně" (top-up tax). 13
Realita implementace je ale mnohem složitější. Trumpova administrativa v lednu 2025 oznámila, že Pilíř 2 nebude mít v USA žádný právní účinek, a po roce napětí dosáhlo 147 zemí v rámci OECD 5. ledna 2026 dohody o tzv. „paralelním" (side-by-side) systému, který americké nadnárodní firmy z klíčových pravidel Pilíře 2 fakticky vyjímá. 14 * USA jsou zatím jedinou zemí, která tuto výjimku oficiálně získala. Pilíř 1, který je pro debatu o zdanění ropných firem ještě relevantnější, je na tom hůř — jeho implementace dlouhodobě vázne a jeho budoucnost, zejména v jednáních mezi USA a Evropou, zůstává nejasná. 15
Podobnou, zatím rovněž nedotaženou snahu má i samotná EU. Evropská komise poprvé navrhla tzv. CCCTB (Common Consolidated Corporate Tax Base, společný konsolidovaný základ daně z příjmů právnických osob) už v roce 2011. Firmy by podávaly jedno daňové přiznání za celou unijní činnost, a takto spočítaný celkový zisk by se mezi členské státy rozdělil podle vzorce zohledňujícího podíl na tržbách, mzdách a majetku. Každý stát by pak
svůj podíl zdanil vlastní sazbou, takže by nebyla dotčena daňová suverenita jednotlivých zemí.
Návrh ale opakovaně narazil na politický odpor — zejména ze strany zemí jako Irsko, které ze současného systému profitují. Po letech neúspěšných pokusů o jeho oživení Komise CCCTB v září 2023 formálně stáhla a nahradila ho novým návrhem s názvem BEFIT (Business in Europe: Framework for Income Taxation). 16 Ten staví na stejném principu — společný základ daně rozdělovaný podle vzorce — ale na rozdíl od CCCTB ho explicitně navazuje na globální práci OECD v rámci Pilířů 1 a 2. 17
Bylo by vůbec politicky možné daň zavést?
Zavedení daně z mimořádných zisků by nemělo narazit na zásadní odpor ze strany veřejnosti. Průzkumy napříč Evropou i USA totiž ukazují, že podpora zdanění nadměrných zisků energetických firem přesahuje tradiční dělení na pravici a levici. Ve Francii souhlasí s takovou daní 66 % dotázaných, přičemž podpora sahá od 85 % voličů socialistů přes 67 % příznivců prezidentského tábora až po 59 % voličů Republikánů.18 Podobnou situaci nabízí Německo, kde daň podle průzkumu agentury Infratest dimap podpořilo 76 % obyvatel — nejvíce mezi voliči SPD a Zelených (88 %, resp. 84 %), ale i mezi voliči FDP dosahovala podpora 58 %. 19 V Česku se v roce 2022 pro zdanění zvýšených zisků energetických firem a využití výnosu na kompenzaci vysokých účtů za energie vyslovilo 78 % respondentů průzkumu agentury OMG. 20 I ve Spojených státech se podpora mezi voliči Republikánské strany pohybuje mezi 39 a 66 procenty — byť ne vždy většinová úroveň, stále nezanedbatelná. 21
Co dál?
Debata o zdanění mimořádných zisků ropných firem se v roce 2026 vrací se stejnou naléhavostí, s jakou začala v roce 2022 — a se stejnými nevyřešenými otázkami. Zkušenost se solidárním příspěvkem ukázala, že dočasná, pozdě zavedená daň dokáže vybrat jen zlomek toho, co by mohla. V nejbližší době budeme moct sledovat, jak Evropská komise zareaguje na výzvu aliance států požadujících znovuzavedení windfall tax.
Ať už zvolíme windfall tax, nebo daň na principu Polluter Pays — překážkou není chybějící veřejná podpora ale hlavně technická proveditelnost a politická vůle.Otázkou tedy možná není, zda evropské státy chtějí ropné firmy zdanit — ale zda jsou ochotny prosadit systém, který to opravdu dokáže.
*Tato dohoda však neznamená úplné zrušení 2. pilíře. Zachovává strukturu minimální daně. USA mají totiž svou vlastní minimální daň, která je 14 %, tedy jen mírně nižší než globální sazba 15 %. Její základ je ale mnohem užší. Skutečnost je tedy složitější, než jak ji prezentují USA. To může vysvětlovat, proč všichni členové IF, dokonce i Čína, Indie a rozvojové země obecně, podepsali novou dohodu.
______________________________________________________________________________________