Patrioti (a spol.) za klima
18.09.2025
Poté, co skupina Patriotů vynaložila velké úsilí, aby získala odpovědnost za projednání unijního klimatického cíle pro rok 2040 v Evropském parlamentu, překvapil pan poslanec Knotek způsobem, jakým se s tímto úkolem vyrovnal.
Nepředložil alternativu ke Komisí navrženému snížení emisí o 90 % (oproti roku 1990), ale prostě jen navrhl, aby Unie pro rok 2040 žádný cíl neměla. Tento krok doprovodil výroky, které zpochybňovaly samotnou existenci klimatické změny, jak ji popisují tisíce vědců, data a analýzy. Tím se dostal do souladu například s postoji exprezidenta Václava Klause. Ale zároveň do rozporu s konáním Andreje Babiše.
Přístup poslance Knotka je v mnoha ohledech pozoruhodný a ukazuje, jak kolegové z jeho části politického spektra „přitvrzují“. Zjevně se domnívají, že jejich voličům nevadí ani nekonzistence, ani nebezpečnost názorů, které prosazují. Nechápou, nebo si nechtějí připustit, že jejich konání jde přímo proti jejich zájmům…
Cíl ANO nebo ne?
Logika poslance ze skupiny Patriotů je velmi podobná té, kterou slyšíme i od českých zástupců mezi konzervativci. Tvrdí, že máme cíl pro rok 2030 a konečný cíl pro rok 2050 (oba mimochodem vyjednané za Česko Andrejem Babišem). Není proto prý nutné, aby mezi nimi byl stanoven ještě cíl pro rok 2040.
Právě konání šéfa hnutí ANO je zřejmě hlavním faktorem, který jim velí cíl pro rok 2050 příliš nezpochybňovat. A to i přesto, že jde o cíl velmi náročný – takzvané čisté emise, tedy rozdíl mezi množstvím skleníkových plynů vypuštěných lidskou činností a množstvím, které je pohlcováno, mají být totiž nulové.
Ovšem pokud tito politici vycházejí z logiky, že máme dva cíle již určené, neměl by pro ně být zásadní problém mezi ně „posadit“ cíl třetí. Čistě matematicky vzato někde kolem 77,5% redukce emisí do roku 2040. To však poslanec Knotek neudělal.
Pohled na data
Cíl navržený Komisí je viditelně přísnější než jen „střed“ na cestě do roku 2050. Proč to tak Komise učinila, ukazuje pohled na data a analýzy, z nichž vychází. Jejich shrnutí lze snadno najít v podrobném dokumentu (tzv. Impact Assessment – česky dopadová studie), který je dostupný na stránkách Evropské komise.
Velmi obsáhlá dopadová studie pracuje se třemi scénáři (označenými S1, S2, S3). První je relativně blízký představě, že po roce 2030 budeme postupně a rovnoměrně snižovat emise tak, aby byl v roce 2050 cíl splněn. Což by logicky mělo panu zpravodaji Knotkovi vyhovovat. Problém je, že tento přístup je poněkud alibistický: zejména „poslední desetina“ snižování emisí bude velmi náročná a vyžádá si využití dnes neexistujících technologií. Tvářit se proto, že „lineární postup“ dává smysl, je stejné, jako plánovat čas na dlouhou túru končící prudkým stoupáním tak, že na každý kilometr vyhradím stejný čas.
Dalším problémem tohoto přístupu, a to stále pomíjím samotné globální oteplování, které pan Knotek stejně jako Václav Klaus zpochybňuje, je, že beze změny v nastavení systému hrozí nežádoucí důsledky. Scénář „jedeme dál“, tedy ponechání dnešních politik, by před rokem 2040 znamenal konec emisních povolenek pro průmysl. Firmy by tak musely být již plně dekarbonizované, nebo by jejich emise musely být stoprocentně pohlcovány. To je ale předčasné a velmi drahé. Rozumnější by bylo systém upravit a životnost povolenek prodloužit. A tedy „něco změnit“.
Vážné důsledky toho, že pan poslanec a jeho podporovatelé dali před „alibistickým“, ale přece jen nějakým cílem, přednost populistickému odmítnutí, vyjdou naplno najevo až po prostudování předložené dopadové studie.
První scénář počítá s takřka lineárním snižováním emisí a míří k poklesu o 80–85 % do roku 2040 (čistě lineární cesta by znamenala zmíněných 77,5 %). Druhý scénář předpokládá snížení o 85–90 % a třetí cílí na více než 90 %. Zásadním aspektem, který lidé podobných názorů jako pan poslanec často nechápou, je prostý fakt, že pro snižování klimatického rizika není podstatné, jaký přesně bude cíl v roce 2040 či 2050, ale kolik skleníkových plynů během celého období vypustíme – my i další země. Diletantská představa „teď snižování odložíme a doženeme to až před rokem 2050“ (i o tom před časem pan Knotek mluvil) vede samozřejmě k výrazně horším důsledkům, a tedy i k vyššímu oteplení, než by nastalo při postupném snižování. Prostě proto, že emisí bude v atmosféře mnohem více…
Drahé vyšší emise
Není proto překvapivé, že „laxnější scénáře“ (zejména S1) vedou k vyšším nákladům spojeným s globálním oteplováním, které studie odhaduje na několik desítek miliard eur ročně.
Druhým podstatným faktorem je, že rozdíly mezi scénáři s redukcí o 80–85 % jsou poměrně malé – jak ve struktuře opatření, tak z hlediska nákladů. Odhady dopadů dekarbonizace na ekonomiku jsou přitom pozoruhodné: jak na celkové úrovni, tak jednotlivých sektorů. Celkové dopady se dle sofistikovaných modelů pohybují v nízkých jednotkách procent (s výjimkou dvou sektorů – fosilních paliv a lesnictví) a rozdíly mezi scénáři 85 a 90 % jsou často jen v řádu desetin procent. Totéž platí i pro odhady dopadu na růst ekonomiky jako celku, i když se zde samozřejmě jedná o změny strukturální.
Scénáře s rychlejším snižováním emisí sice vyžadují větší investice, ale zároveň přispívají k nižším škodám. Posouvají tak ekonomický růst částečně od spotřeby směrem k investicím. Ty ovšem nepředstavují jen zátěž – velká část pochází ze soukromých zdrojů, a navíc přinášejí přidanou hodnotu: menší škody, levnější a kvalitnější produkty i vyšší bezpečnost díky menší závislosti na fosilních palivech.
EU se ptá lidí, firem i expertů
Za pozornost také stojí, že návrhu Komise předcházela veřejná konzultace. Zhruba dva tisíce respondentů jasnou většinou podpořily nejpřísnější cíl, stejně jako odborná veřejnost. K tomuto scénáři se přiklonilo i přes 70 dokumentů od vlád a regionálních agentur.
Rozmanitější byly odpovědi firem: větší obvykle preferovaly střední scénář, zatímco malé a střední podniky byly rozdělené mezi S1 a S2. Sektory jako clean tech pak logicky volají po nejvyšší redukci emisí.
Komise, patrně s vědomím omezené popularity klimatické agendy ve společnosti i v politice, zvolila poměrně „opatrnou“ linii. Stanovený cíl 90 % sice odpovídá nejpřísnějšímu scénáři, ale jeho nekompromisnost byla zmírněna flexibilitou. Nově se do něj započítávají pohlcené emise v sektoru emisních povolenek a umožňuje se snižovat emise i „za hranicemi“. Zatímco první krok je nepochybně správný, druhý je značně nejistý a je sporné, zda skutečně přispívá ke snížení emisí.
Politická diskuse přitom zatím ukazuje převahu hlasů volajících po oslabení ambice před těmi, kteří by chtěli „přitvrdit“. A to i přesto, že komisní návrh, ačkoliv obsahuje číslo 90, je fakticky mírnější, neboť požadavek na snížení emisí snižuje započítání negativních emisí a možnost zahraničních kreditů. Fakticky tedy nejde o scénář S3, ale o variantu uvnitř scénáře S2. Ovšem při nejistotě ohledně dalšího vývoje světové ekonomiky, výkyvech trhů, měnících se cenách a dostupnosti technologií nedává posun o pár procent tím či oním směrem zásadní smysl. To je však zcela jiná debata než ta, kterou otevřel pan zpravodaj Knotek se skupinou Patriotů a řadou českých politiků.
Obtížná cesta k dohodě
Rozhodnutí pana zpravodaje nebude fakticky hrát ve startující diskusi o klimatickém cíli EU pro rok 2040 (EU, přesněji ministři zemí, nad to budou stanovovat cíl pro snížení emisí do roku 2035, který předkládá mechanismus Pařížské konference) podstatnou roli. To, že populisté, kterých je v politice čím dál tím více, budou cíl odmítat či jej radikálně snižovat, bylo předem jasné.
Nicméně jeho postoj leccos ukazuje. Dává totiž smysl pouze z hlediska politického zisku u voličů, kteří o klimatu nic nevědí, nebo věří klimatickým bludům, jež dnes znovu nabývají na síle. Je to však v jasném rozporu s odpovědnou politikou, která vychází z faktů a analýz.
Což nic nemění na tom, že nalezení shody na cíli bude velmi složité, ačkoliv Komisí předložená data návrh na až překvapivě vysoký cíl pro rok 2040 podporují. Pokud pomineme hlasy, které zřejmě nepodpoří žádný smysluplný cíl, mnoho politiků – jak poslanců, tak zástupců států – nebude nakloněno tomu, aby podstatně zmírnili komisní návrh, což je to, po čem bude volat další, poměrně početná část. Vzhledem k tomu, že by bylo správné a praktické podložit dohodu co nejširší podporou, což je koneckonců princip, kterého se EU obvykle drží, bude to vyžadovat velkou ochotu kompromis nalézt.
Já věřím, ne jako politik, že se to povede. A jako člověk, kterému záleží na tom, v jakém světě budou žít jeho děti, věřím také, že postoj Patriotů, v čele s jejich zpravodajem, bude poražen.
Celý článek si můžete přečíst zde.