Mohou si Češi od státu odkoupit státní dluh? Z Babišových slov běhá mráz po zádech
03.10.2026
Premiér Andrej Babiš ve svém videu na sociálních sítích prohlásil, že úspory Čechů v bankách převyšují státní dluh zhruba o 200 miliard korun. Občané by tak podle něj mohli celý státní dluh koupit a „hypoteticky ovládnout český stát“, který by pak byl jejich. Je to jeden z nejpodivnějších výroků, jaké jsem od Andreje Babiše slyšel. Jeho sdělení bývají buď natolik nesrozumitelná, že není jasné, co chce říct, anebo jim rozumět je – a pak z nich běhá mráz po zádech.
Občané si především nemusejí stát kupovat. Česká republika je demokratický právní stát a podle Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci. Stát už tedy občanům patří. A není to firma: o jeho směřování nerozhodují akcionáři podle velikosti svého podílu, ale voliči ve volbách, v nichž má každý z nich jeden hlas.
Je velmi znepokojivé, pokud „podnikatel“ Andrej Babiš skutečně nerozlišuje mezi dluhem (v tomto případě státními dluhopisy) a akciemi, s nimiž jsou spojena vlastnická a hlasovací práva. Držitel státního dluhopisu je věřitelem státu, nikoli jeho spoluvlastníkem, a o jeho fungování nerozhoduje.
Státní dluh roste, reformy stojí. Kolik generací zaplatí dnešní pohodlí politiků?
Jen pokud dlužník své dluhy nesplácí, mohou věřitelé usilovat o uspokojení svých pohledávek z jeho majetku. U státu je taková možnost dosti teoretická. Pokud ale měl premiér na mysli právě tento scénář – že stát přivede k bankrotu, je to děsivé. A i kdyby ne, jeho formulace jsou nejen nepřesné, ale také zavádějící.
Znepokojivá nepřesnost
Skutečnost, že české domácnosti mají v bankách vysoký objem úspor, je pro úvahu o zadlužení státu málo relevantní. Ve svobodné zemi občané sami rozhodují, co se svými penězi udělají: mohou je ponechat na účtech, držet v hotovosti, koupit zlato, kryptoměny, akcie nebo nejrůznější české i zahraniční dluhopisy. Rozhodují se podle očekávaného výnosu, rizika a likvidity.
Z nouze se stala rozpočtová metoda. Neskončí to dobře
Vysoký objem domácích úspor tak může přispívat ke stabilnějšímu financování státu, sám o sobě ho ale nezaručuje. Zhruba čtvrtinu českého státního dluhu dnes drží zahraniční investoři. To je podíl podobný jako u USA, tedy země, kde je poměr vkladů občanů k výši dluhu kvůli vysokému zadlužení mnohem nižší. Vysoké úspory Čechů tedy nijak nevedou k tomu, že by si dluh svého státu drželi převážně sami.
Pokud chtěl premiér tímto výrokem zlehčit závažnost rozpočtového schodku, šlápl hodně vedle. Jeho slova svědčí buď o překvapivé neznalosti základních finančních pojmů, nebo o snaze veřejnost zmást. U kohokoli jiného by podobný výrok v dnešním informačním chaosu možná rychle zapadl. Od předsedy vlády, který zásadně ovlivňuje směřování země, je však taková nepřesnost mimořádně znepokojivá.