Maďarské volby jako zrcadlo. Co si z nich může odnést česká politika?
11.05.2026
Prvním je nutná reflexe u politiků, pro které Fidesz „překročil hranici“ až svým postojem k válce na Ukrajině. Nemalá část pravicově konzervativní scény, a to nejen u nás, totiž do té doby režim Viktora Orbána více či méně otevřeně obdivovala, podporovala nebo jej brala jako inspiraci. A to navzdory tomu, že už krátce po svém návratu k moci začal Orbán systematicky a nekompromisně ovládat státní instituce s cílem minimalizovat riziko ztráty moci – i v případě volební porážky. Pod státní (tedy fakticky stranickou) kontrolu postupně dostal většinu médií, omezoval občanské svobody s odkazem na koncept „neliberální demokracie“ a vyhrocoval konflikty s Evropskou unií.
Proč Orbán dlouho nevadil?
Tyto kroky pro řadu jeho obdivovatelů zjevně nepředstavovaly problém – někdy naopak působily jako inspirace. Jiní oceňovali jeho ekonomickou politiku „všech azimutů“, včetně úzkých vazeb na Rusko a Čínu, a ochotu lákat velké investory i za cenu environmentálních škod nebo nízké kvality pracovních míst. Nepřekážely ani netransparentní dohody s Ruskem (například v oblasti jádra), s Čínou (prakticky v čemkoli) či systematické budování oligarchického prostředí loajálního vládě. Nevadilo zřejmě ani směřování stovek milionů státních eur k vyvoleným premiéra a jeho strany, kteří se netajili tím, že za jejich bohatstvím stojí přízeň Boha… a Viktora Orbána. To vše ale spolu s neortodoxními metodami Fideszu nakonec podvázalo růst maďarské ekonomiky.
Právě síla těchto názorových proudů v české politice v uplynulém desetiletí významně přispěla k prohloubení atmosféry dlouhodobé nedůvěry vůči EU. Ta postupně získala ostřejší podobu – mimo jiné i skrze důraz na „správné konzervativní hodnoty“, často inspirované Orbánovým režimem, včetně motivů typu „agenda Soros“ či otevřených projevů xenofobie. Také Orbánem akcentovaná rétorika „boje za národní zájmy proti Bruselu“, jejíž konkrétní obsah její zastánci často ani nedokážou přesvědčivě definovat, se stala dalším stavebním kamenem českého euroskepticismu, na jehož vlně většina české politiky stále více či méně obratně surfuje. Paradoxně přitom v samotném Maďarsku – navzdory intenzivní vládní propagandě – většina obyvatel podporu EU neztratila.
Problém pro Babiše i širší evropský trend
Část politiků, kteří se od Fideszu distancovali až po ruské agresi proti Ukrajině, může dnes spoléhat na krátkou paměť voličů. Obtížnější situaci mají ti, kteří Orbána ještě nedávno otevřeně obdivovali – například přirovnáními k Michelangelovi. I oni však bezesporu nechtějí prohrát další volby a nepochybně přemýšlejí, co pro ně aktuální vývoj znamená. Následující měsíce přitom pravděpodobně přinesou řadu odhalení o fungování orbánovské kleptokracie (vlády zlodějů) – jak v ekonomické oblasti, tak v rovině politických vazeb, včetně proruské orientace Budapešti. Ani relativizující výroky Donalda Trumpa o tom, že nový maďarský lídr Peter Magyar je „dobrý člověk“, zřejmě nebudou stačit k tomu, aby nedávné obdivné výroky směrem k drtivě poraženému Fideszu a jeho vůdci byly zapomenuty. Situaci těmto podporovatelům navíc komplikuje i to, že jejich podpora „orbánismu“ byla často úzce spojená s příklonem k prezidentu Trumpovi a jeho hnutí MAGA. Ale i jejich podpora v USA i Evropě v poslední době výrazně oslabila.
Nejde přitom jen o samotnou volební porážku Fideszu, byť i ta byla z hlediska rozsahu bezprecedentní (navzdory volebnímu systému, který byl navržen tak, aby jeho moc upevňoval). Jde i o širší trend: v několika posledních volbách v EU extremistické a populistické síly – napříč spektrem – nedokázaly uspět (zdánlivě se vymykající situace v Bulharsku má přitom zřejmě mnohem složitější příčiny). A tak není překvapivé, že i v samotných USA naznačují některé dílčí volby, že část voličů se od Trumpova politického stylu odklání, protože jej začíná vnímat jako neúnosný.
Z českého pohledu je tato otázka obzvlášť naléhavá pro hnutí ANO. Andrej Babiš, který hnutí nejen vlastní, ale fakticky určuje jeho směřování, totiž dovedl své europoslance do nové skupiny dominované stranou Marine Le Pen a Fideszem. Zejména v dnešní situaci se to jeví jako politicky nešťastné. Nejen pro hnutí ANO, ale i pro naši zemi. Bezpochyby by mu nyní více vyhovovalo zakotvení mezi evropskými konzervativci, například po boku italské premiérky Giorgie Meloni. Náprava této chyby však nebude jednoduchá. V současné situaci navíc Babišovi na vládní evropské úrovni zůstává v podstatě jediný partner: oslabený a nepředvídatelný slovenský premiér Robert Fico. A objímání se s ním zjevně dostatek lajků nepřinese, nemluvě o škodách, které by zemi přineslo.
Bylo by proto vhodné, kdyby alespoň část české politické reprezentace prošla sebereflexí a zamyslela se i nad tím, zda některé další postoje „kompatibilní s Fideszem“, jako je lpění na právu veta či odmítání debat o společné evropské obraně nebo armádě, skutečně odpovídají dnešním výzvám. Taková reflexe by byla pro budoucí směřování České republiky dobrou zprávou. Jak si ale Andrej Babiš poradí se šlamastykou, do níž se svou politickou nekompetencí dostal, zůstává otázkou. Bohužel na tom může do značné míry záviset i další směřování naší země.
Celý článek zde.