Jak to bylo s Chat Control aneb O čem se doopravdy hlasovalo
16.07.2026
V dubnu 2026 skončila platnost výjimky, která platformám, jako je například Instagram, umožňovala dobrovolně detekovat možné případy dětské pornografie a oznamovat je policii. Tato dočasná výjimka platila od srpna 2021 a vznikla jako překlenovací opatření do doby, než bude přijata nová legislativa, která má tuto oblast řešit systémově. V roce 2024 pak byla o dva roky prodloužena.
Jednání o nové úpravě se však protahují. Nejrychlejší a legislativně nejrealističtější možností, jak zachovat režim, který již pomohl policii při řešení řady závažných případů, proto bylo prodloužení stávající výjimky.
Nešlo tedy o vytvoření nového systému ani o zavedení nových pravidel. Šlo pouze o prodloužení režimu, který už několik let fungoval bez větší pozornosti médií i veřejnosti.
První snaha o řešení
Ještě před vypršením platnosti výjimky předložila Evropská komise návrh nové legislativy s cílem prodloužit tento režim. Návrh podle obvyklých pravidel projednávaly Rada i Evropský parlament. Parlament přijal mandát k jednání s Radou, ale poté, co bylo v trialogu dosaženo dohody, její výsledek odmítl.
K tomu vedla kombinace hlasů dvou rozdílných skupin poslanců. Jednu skupinu tvořili poslanci, kteří odmítali pokračování výjimky jako takové. Druhou skupinou byli poslanci, kteří výjimku podporovali, a proto podpořili i výsledek trialogu. Poté, co jej Parlament odmítl, však již nepodpořili návrh Komise ve znění přijatých pozměňovacích návrhů. Ty totiž původně věcně úspornou a technicky zaměřenou výjimku výrazně upravily a zpřísnily. Přitom bylo známo, že by v této podobě byl text pro Radu nepřijatelný, respektive že by se členské státy během jediného týdne, který zbýval do vypršení platnosti stávající výjimky, na změnách nedokázaly shodnout.
Co se dělo potom
Zatímco Parlament odmítl jak původní návrh Komise, tak následně upravenou verzi přijatou Evropským parlamentem, Rada pokračovala v souladu s legislativními pravidly v prvním čtení. Na textu nalezla širokou shodu a podle dostupných informací jej nepodpořil pouze jeden členský stát.
Rada následně ukončila první čtení a podle pravidel legislativního procesu postoupila návrh Evropskému parlamentu. Většina poslanců poté rozhodla, že návrh bude projednán ve zrychlené proceduře, což není nijak výjimečné.
Ve druhém čtení může Parlament návrh odmítnout, upravit nebo jej přijmout ve znění schváleném Radou. Nejprve se hlasovalo o odmítnutí návrhu jako celku, tento návrh však nezískal potřebnou většinu (při tomto postupu musí pro odmítnutí hlasovat nadpoloviční většina všech poslanců). Následně byly projednány pozměňovací návrhy. Dva z nich byly přijaty a podle mého názoru spíše zpřesňují a zužují rozsah výjimky.
Poté se hlasovalo o upraveném textu. Nešlo o obvyklý postup, ale byl označen za přípustný. Podle mého názoru šlo o další pokus odpůrců výjimky zabránit jejímu prodloužení. Ani tentokrát se však nenašel potřebný počet hlasů pro odmítnutí návrhu.
Výsledkem je, že upravený text jako pozice Evropského parlamentu ve druhém čtení míří zpět do Rady. Neznamená to však, že legislativa již byla nebo bude s jistotou definitivně přijata.
Co bude dál
Rada nyní může přijmout text upravený Evropským parlamentem. Pokud tak učiní, legislativa vstoupí v platnost.
Pokud však Rada s úpravami souhlasit nebude, bude následovat dohodovací řízení. V jeho rámci se bude v omezeném čase hledat kompromisní znění. I to však vstoupí v platnost pouze tehdy, pokud je následně schválí jak Rada, tak Evropský parlament.
Nedošlo tedy k žádné odchylce od platných legislativních pravidel. Postup odpovídal tomu, co členské státy Evropské unie zakotvily ve smlouvách. Argument, že se návrh po svém nepřijetí v březnu již „neměl dostat na stůl“, neodpovídá platným pravidlům a podle mého názoru vychází buď z neznalosti legislativního procesu, nebo z jeho nepřesné interpretace.
Proč jsem návrh podpořil?
Prodloužení výjimky samozřejmě nedává platformám obecné oprávnění číst soukromou komunikaci. Týká se pouze dobrovolného používání nástrojů zaměřených na odhalování konkrétního typu nezákonného obsahu a jeho oznamování příslušným orgánům. Nejde o „plošné šmírování“ ani o vytvoření nových podmínek pro sledování komunikace. Jde o zachování režimu, který již existoval a měl být nahrazen novou legislativou, jejíž přijetí se ale z řady důvodů stále odkládá.
Za těchto okolností mi nepřipadá rozumné stávající systém zrušit. Podle dostupných informací pomohl v řadě konkrétních případů a zároveň jsem nezaznamenal případy, kdy by jeho fungování vedlo k naplnění rizik, na která upozorňují jeho odpůrci.
Mimochodem, pokud by některá platforma sledovala komunikaci nad rámec toho, co zákon umožňuje, jednala by protiprávně – v rozporu s pravidly stanovenými směrnicí ePrivacy a v případě zpracování osobních údajů také s GDPR. Konkrétní sankce za takové porušení stanovují právní předpisy jednotlivých členských států. V případě porušení GDPR mohou dosáhnout až 20 milionů eur nebo 4 % celosvětového ročního obratu. Totéž by samozřejmě platilo i tehdy, pokud by ke sledování komunikace docházelo nad rámec této výjimky.
Argument, že právě tento omezený a přesně vymezený režim povede platformy k vyhledávání jiného obsahu v soukromé komunikaci, nepovažuji za přesvědčivý. Pokud by platformy chtěly jednat nezákonně, tuto výjimku k tomu nepotřebují. Představa, že se k nezákonnému jednání uchýlí právě proto, že mohou legálně pomáhat v boji proti dětské pornografii, mi připadá poněkud nelogická.
Je samozřejmě správné požadovat, aby rozsah této i jiných výjimek byl co nejužší, ideálně časově omezený a podléhal veřejné i právní kontrole. Ostatně právě to je cílem připravované revize této legislativy, jejíž přijetí však zatím vázne kvůli neschopnosti nalézt kompromis mezi skupinami s rozdílnými názory.
Je samozřejmě legitimní mít na tuto i jakoukoli jinou legislativu odlišný názor. Stejně tak je legitimní odlišně vnímat hranici mezi ochranou soukromí a ochranou společnosti před těmi nejzávažnějšími formami kriminality. Je legitimní pro podobné návrhy hlasovat, ale také je odmítat.
Za problematické však považuji, pokud se z takto citlivého tématu stává nástroj k vyvolávání zbytečného strachu nebo k nepřesnému popisu toho, o čem se ve skutečnosti hlasovalo.
Moje zkušenost z debat s lidmi různých generací je taková, že pokud je návrh vysvětlen věcně a bez zjednodušení, většina z nich jeho smysl chápe. Zároveň je zřejmé, že toto téma snadno zapadá do širšího příběhu o „podivném, od lidí odtrženém rozhodování v EU“, ne-li o „zlém Bruselu“, který údajně lidem bere svobodu a komplikuje život. Právě proto považuji za důležité mluvit o něm přesně, klidně a bez zbytečné dramatizace.
Mrzí mě proto, pokud se z tématu, které si zaslouží přesné a věcné vysvětlení, stává další zjednodušený příběh o Evropské unii. V tak citlivé oblasti bychom měli být opatrní nejen při samotném rozhodování, ale i při jeho vysvětlování veřejnosti.