Ekonomika dekarbonizace: Proč jsou fakta důležitější než silné titulky
20.03.2026
Ilustrovat to budu na několika bodech, ve kterých lze s textem (Singer: Proč v EU ignorujeme jeden ze základních ekonomických zákonů? – Seznam Zprávy) polemizovat.
Neinvestujme doma, ale za hranicemi?
Text začíná populárním argumentem, že jinde lze snižovat emise „levněji“ než v Evropě, která, jak správně autor uvádí, cca 40 % svých emisí oproti roku 1990 již odbourala. Není mi úplně jasné, co tím chce říct. Máme snad místo investic do modernizace vlastní ekonomiky a snižování nákladů na energie v našich firmách či budovách raději posílat peníze na financování čistých technologií v Africe či Asii? U autora, který jindy akcentuje roli suverénních států, mě takový návrh poněkud překvapuje. Jak by se to asi vysvětlovalo daňovým poplatníkům?
Navíc i země, které jsou v dekarbonizaci pozadu, mají své závazky z Pařížské dohody. Je jen dobře, že mají k dispozici levnější cesty, jak jich dosáhnout. Pokud je ale autorovým přesvědčením, že EU a firmy v ní nemají nyní do snižování emisí (a tím snížení závislosti na dovozu paliv) investovat vůbec, pak emise porostou a klimatická změna zrychlí. A to přinese trvalé škody, jejichž ekonomické náklady převýší i původně ušetřené investiční výdaje.
Kdo způsobil oteplování?
Jde ke cti autora, že v textu uvádí historický pohled na emise. Čísla (např. z Our World in Data) mluví jasně: Evropská unie vypustila od začátku průmyslové revoluce (1750) do ovzduší více emisí než celá Čína, i když má Čína třikrát víc obyvatel. Podíl EU na historických emisích přesahuje 16 % a celá Evropa je na necelých 30 %, což je dokonce víc než podíl USA.
To zpochybňuje autorův závěr, že se v ochraně klimatu „příliš snažíme“. Pokud bychom k historii přistoupili stylem „čo bolo, to bolo“, globální dohoda o snižování emisí nevznikne. Ostatní země by přístup, kde bohatý Západ ignoruje svou vlastní minulost, prostě nepřijaly.
Možná vás překvapí, že podíl „našeho úsilí“, například měřený tím, kolik větrných a solárních elektráren v EU stavíme, se pohybuje kolem 15–20 % celosvětového výkonu. Což kopíruje náš historický podíl na emisích. Populární česká teze, že se „snaží jenom EU“, tedy kulhá. Ve skutečnosti intenzita našeho úsilí odpovídá tomu, kolik jsme toho do ovzduší v minulosti vypustili (a samo Česko v mnoha konkrétních krocích k omezování emisí zůstává pozadu).
Srovnání EU a USA kulhá
V textu chybí zohlednění zásadní odlišnosti EU od USA. Jsme ekonomika závislá na dovozu fosilních paliv, která sami nemáme – a to stojí obrovské peníze i strategickou bezpečnost. Pro ilustraci: kdybychom palivo, které v EU ročně spotřebujeme jen v osobních autech, naložili do cisteren, vzniklý vlak by obtočil celý rovník (a mimochodem – dopady prvních dnů útoku USA a Izraele na Írán stály v navýšení cen paliv firmy a domácnosti v EU miliardy eur).
Za astronomické částky vynaložené Unií na nákup ropy a zemního plynu třeba Rusko financuje válku na Ukrajině a země Blízkého východu za ně postavily své dnes moderní ekonomiky. Závislost zemí na ropě a zemním plynu je pro těžaře (včetně USA) výhodná a chtějí ji zachovat, ale pro nás představuje velké ekonomické a bezpečnostní riziko. To se opakovaně zhmotňuje, když například dojde ke krizi v logistice dodávek (jako nyní) nebo když země „weaponizují“, tedy politicky manipulují s dodávkami (jako Vladimír Putin v přípravě na útok na Ukrajinu). Výsledkem je drastický zásah do peněženek občanů a ohrožení firem, které může skončit recesí a nezaměstnaností. Oslabit tuto závislost tedy není jen „ekologie“ (snižování spotřeby ropy a plynu = snižování emisí), ale především pud sebezáchovy.
Jen vysoké náklady, opravdu?
Autorem kritizovaná dekarbonizace kombinuje ochranu klimatu s ekonomickou a strategickou bezpečností a těžko k ní lze najít racionální alternativu. Ve studii think-tanku Bruegel, kterou autor cituje, jeho závěr o „absurdně drahé cestě“ proto prostě dohledat nelze.
Problém navíc je, že autor vnímá náklady jako něco pevně daného, což vede ke mylným závěrům. Data (např. Bloomberg NEF) ukazují, že mezi lety 2020 a 2025 klesla cena solárních panelů o polovinu a baterií o třetinu. Právě vysoká poptávka z bohatších zemí pohání inovace a sráží ceny dolů. V nich hrají roli samozřejmě i dobře nastavené podpory (pomyslný cukr) a cíle či regulace (odpovídající biči). V souhrnu pak nejen v čase klesají náklady na jednotlivé technologie, ale mění se i jejich relativní „výhodnost“, což dekarbonizaci napříč celým světem usnadňuje. A tak tento vývoj přináší (nejen nám) nejen čistší vzduch a lepší ochranu klimatu, ale též levnější elektřinu a konec nebezpečné závislosti na dovozu paliv.
Jako ekonom snad autor nepopírá, že právě bohatší země musí být motorem tohoto rozvoje. Těžko můžeme čekat, že technologie budou zlevňovat díky zemím, které mají „hluboko do kapsy“.
Divoká čísla vs. vysoký náklad nekonání
Pokud by autor – i navzdory těmto výhradám – trval na tom, že pokračovat dále ve snižování emisí je nyní příliš drahé, je zároveň třeba posoudit, jak drahé je „nekonání“ (přičemž naše „nekonání“ emise zvýší nejen o „naše emise“, ale též o důsledky „nekonání“ ostatních). Ekonomické dopady pokračujícího oteplování totiž podle většiny studií převyšují náklady na dekarbonizaci a s každým dalším růstem teplot rostou (podrobně je tento vztah analyzován například v druhé části aktuální Zprávy IPCC, zaměřené na dopady, adaptaci a zranitelnost).
A dokonce ani samotná cenovka za snižování emisí uvedená autorem nesedí. Tvrzení, že dekarbonizace bude EU stát 7–9 % světového HDP, je přinejmenším zavádějící. V citované studii (z roku 2024) takový výpočet není, uvádí totiž odhad dodatečných investic kolem 2 % evropského HDP ročně. To odpovídá zhruba 0,3 % HDP světového. To jsou data, která potvrzuje i Evropská komise ve svém podrobném posouzení alternativ cílů pro rok 2040. To, že jej autor možná nečetl, neznamená, že tato analýza neexistuje.
Postavit svůj, titulkově silný závěr, mnoha čtenáři jistě vítaný, o tom, že EU opět porušuje pravidla ekonomiky či zdravého rozumu, na prezentaci maximálně poloviny pravdy, s využitím těžko ověřitelných dat, není od kvalitního ekonoma korektní. A ztěžuje to smysluplnou diskusi a vede k odporu k pokračování ve snižování emisí. Paradoxně v zemi, jejíž ekonomika patří k těm nejlépe připraveným na růst poptávky právě po technologiích snižujících emise (dle nedávného srovnání Greenplexity index, vytvořeného výzkumníky na Harvard Kennedy School, je v tomto naše ekonomika 3. nejlepší na světě).
Celý článek zde.