Důchodový cynismus hnutí ANO. Proč ministr Juchelka a vláda raději kupují hlasy na dluh, než zvyšují důchodový věk nebo odvody
20.02.2026
Vylučuji, že by ministr Aleš Juchelka neuměl „napočítat do pěti“. Jeho nedávné rozhodnutí o penzích ale právě proto ze všeho nejvíce připomíná cynický politický kalkul.
Udržitelný průběžný důchodový systém stojí na souladu mezi jeho náklady a výnosy: tedy mezi počtem příjemců důchodů a výší jejich penzí na jedné straně a počtem plátců a objemem jejich odvodů na straně druhé. První je dáno očekávanou dobou dožití, důchodovým věkem a výší samotných penzí. Druhé ovlivňuje demografie, zaměstnanost a nastavení plateb do systému (tedy sazbou odvodu a výší mezd, ze kterých se odvádí platba). Společensky vítané prodloužení doby dožití bez změn dalších proměnných a parametrů vede k finančnímu problému, nebo jeho náklady rostou. Stejný problém způsobuje zhoršení demografie, když klesá počet plátců do systému. Proto by mělo být samozřejmé, že jsou tyto parametry udržovány v určitém souladu a na jejich změny je adekvátně reagováno.
Pokud se soulad poruší, lze totiž změnou jednoho nebo více parametrů rovnováhu obnovit. Logickou reakcí například na prodloužení očekávané doby dožití je prodloužení důchodového věku, třeba v kombinaci se snížením (reálných) penzí nebo se zvýšením odvodů na ně.
V realitě je ale tou nejpohodlnější, a tudíž s oblibou volenou reakcí politiků „udělat nic“. Jde o cynický kalkul, že tento stav se sice projeví postupně rostoucími schodky systému, které zatíží budoucí hospodaření státu úroky z půjček, ale krátkodobě půjde o sumy, které z hlediska vládního čtyřletého mandátu nehrají zásadní roli. A vláda nebude podstupovat riziko, že si tu či onu skupinu znepřátelí.
Minulá vláda našla odvahu prosadit úpravy parametrů, které rovnováhu systému zlepšovaly – ale bylo to za nemalou politickou cenu. Ustálené politické pravidlo však v takové situaci velí (populismem říznuté) opozici změny nekompromisně kritizovat, ale po převzetí moci na ně nesahat. Nejen proto, že jí to krátkodobě usnadní vládnutí, ale i proto, že postupné prohlubování nerovnováhy bude do budoucna činit vládnutí pro každého, kdo bude u moci, stále složitějším – a prosazení potřebných změn rozhodně ne snazším, spíše naopak.
Je tedy hloupé, nebezpečné a neodpovědné, že se současná vláda vydává právě tímto směrem. Navíc bez jakékoli snahy naznačit, jakým jiným způsobem chce systém udržet v rovnováze – plánem je tedy zjevně rozdíl pokrýt dluhem.
Jistě, rozhodnutí nepřinese okamžitý rozpočtový armagedon. Spíše se dalších let vládnutí tohoto kabinetu dotkne jen mírně a promítne se (v malé míře, kvůli vysokým rozpočtovým schodkům i bez ohledu na změnu penzí) jen do vyššího zadlužení v dalších letech. Nic to však nezmění na nutnosti jednou podobnou, možná razantnější změnu udělat. Ale podstatně ji to zkomplikuje.
Nejen proto, že politici dobře vědí, že za to, když udělají, co je třeba, riskují ztrátu podpory části voličů. Pokud navíc následující vládní garnitura důležitou a potřebnou změnu (jako se to u nás bohužel již několikrát stalo) zvrátí, pro řadu voličů to (chybně) potvrdí, že nebyla nutná. Není pak divu, že apetit „dělat, co je třeba“ bude nižší a nižší.
Zejména mladší lidé nad tím mávnou rukou, neboť řeknou: „Já žádnou penzi od státu nečekám,“ čímž jakoby legitimizují to, že je špatným nastavením parametrů politici oberou o férovou penzi (respektive je vystaví nákladu vyššího dluhu). Je to však jen takové české furiantství, které má málo společného s realitou.
Člověk s průměrnou mzdou dnes odvede (přímo či prostřednictvím zaměstnavatele) do penzijního systému ročně dechberoucí sumu kolem 160 tisíc korun. Odvod na penze hraje podstatnou roli ve velmi vysokém zatížení ceny práce daněmi a odvody, které má přímý dopad na konkurenceschopnost firem, protože náklady na práci jsou u nás poměrně vysoké. Ještě více ale na životní úroveň, jelikož zaměstnancům z částky, kterou za jejich práci hradí zaměstnavatel, zůstává relativně málo.
Při takovémto „povinném“ spoření na penzi je prakticky vyloučené, aby lidé s jinými než vyššími příjmy byli schopni, bez podstatného snížení životní úrovně, si ještě sami spořit na stáří (a to formou, která dnes například přináší výrazné zhodnocení uspořených částek, tedy efektivní investicí na kapitálovém trhu). Jinými slovy, za odvedené značné peníze musí od státu dostat odpovídající protihodnotu, až na to přijde čas.
To, že část politiků chce větší než férovou část jejich peněz použít na cynický nákup hlasů, je nefér. A asi by si to zasloužilo mnohem, mnohem silnější označení pro chování, k němuž se bohužel kabinet premiéra Babiše chce uchýlit.
Jedinou správnou, strategickou cestou, jak zabránit tomu, aby se systém stal pro stát finančně nebezpečným a pro občany jako celek neférovým, je dohodnout se na odpolitizování nastavování parametrů do té míry, že politikům nebude umožněno vědomě uvést systém do nerovnováhy s cílem koupit si hlasy. Volit by pak mohli jen to, jakou kombinací parametrů jej vybalancují. Což zní pro většinu politiků neatraktivně (neboť tam není jen populární část rozdávání – vše, co se rozdá, se musí vybrat), proto takováto, v delším horizontu pro všechny docela výhodná dohoda nevznikla.
Další poměrně účinnou reakcí by bylo nastavit pravidla tak, aby změny parametrů vstupovaly v život jen s velmi podstatným zpožděním, například dva až tři roky. Což by také apetit pro kupování hlasů alespoň částečně snížilo.
Vzhledem k tomu, že nic takového u nás v život uvedeno nebylo (a některá jiná pravidla, která měla podobně neodpovědné konání omezovat – třeba pravidlo omezující schodek rozpočtu -chce tato vláda demontovat či ignorovat), hrozí, že obě popsané škody nastanou. Tedy bude jak podstatně zhoršena rovnováha v nastavení dnešního systému, tak se sníží pravděpodobnost, že vlády v budoucnu budou mít dost odvahy a síly na to, aby udělaly, co je třeba. Tedy systém směrem k rovnováze posunuly.
Celý článek zde.